První bojová pilotka na světě je dodnes tureckou národní hrdinkou

Sabiha se narodila do rodiny úředníka, člena politického hnutí Mladoturci, které usilovalo o obnovu a modernizaci Osmanské říše. Rodiče byli pravděpodobně Bosňáci, tedy islamizovaní Slované. Otce, kterého poslední sultán Abdulhamid II. poslal pravděpodobně do exilu, a to do tureckého města Bursy, ztratila Sabiha v sedmi letech a poté, co zemřela i její matka, ji vychovával bratr.

Přelomový okamžik v životě dívky znamenalo setkání s Mustafou Kemalem Atatürkem v říjnu 1922. Když tehdy známý generál navštívil Bursu, dvanáctiletá Sabiha jej odvážně oslovila. Atatürk byl tak nadšen její smělostí a zájmem o studia, že ji adoptoval a převezl do paláce v Ankaře. Stala se v pořadí třetí dcerou (z celkem osmi) zakladatele Turecké republiky, jež byla ustavena v roce 1923.

Adopcí dívek z různých částí země prezident dokládal, že usiluje o sjednocení obyvatel pod novou tureckou identitou. Všem dcerám zajistil kvalitní vzdělání, zároveň z nich vychovával hrdé vlastenky a příkladné moderní a emancipované ženy. Sabize, která za první světové války nemohla chodit ani do základní školy, se tak otevřely neomezené možnosti vzdělání.

V roce 1934, poté, co turecká vláda vydala nové zákony o jménech, získala příjmení Gökçenová, což je v překladu „nebeská“, „z nebe“ nebo „patřící nebi“. Volbu tohoto příjmení lze považovat až za prorockou…

V roce 1934 bylo ženám v Turecku uděleno volební právo a právo žádat o rozvod. Atatürk zastával rovnoprávnost, prosazoval aktivní participaci žen na veřejnosti a jejich vzdělání. Když o rok později otevíral leteckou školu v Ankaře, doprovázela jej při slavnostním zahájení právě Sabiha, což se jí stalo osudným. Přehlídka kluzáků a parašutistů ji fascinovala.

„Nikdy v životě jsem neviděla skutečné letadlo a o létání jsem ani neuvažovala,“ popisovala později. Nejdříve se chtěla stát parašutistkou, pak se jako první studentka zúčastnila pilotního výcviku a získala certifikát profesionální pilotky bezmotorového kluzáku. Společně se sedmi studenty byla poté vyslána na další výcvik, který se konal na poloostrově Krym, jenž tehdy patřil Sovětskému svazu, a v únoru 1936 poprvé sama vzlétla s motorovým letadlem.

V letech 1936 až 1937 navštěvovala vojenskou leteckou školu v Eskişehiru, až se stala armádní pilotkou. Své dovednosti zdokonalovala v 1. leteckém pluku, kde létala s bombardéry i stíhacími letouny. Absolvovala také cvičení v oblasti Balkánského poloostrova a Egejského moře.

V roce 1937 se čtyřiadvacetiletá Sabiha zúčastnila první vojenské operace v provincii Dersim ve východní části Turecka. Stejně jako všechny předchozí snahy Kurdů o získání suverenity, i tehdy bylo jejich povstání potlačeno tureckou armádou, a to za cenu více než pěti tisíc obětí (přibližně 10 % místní kurdské populace). Sabiha se nechvalně proslulého Dersimského masakru účastnila na vlastní přání. Musela svého otce přesvědčovat, než jí dal svolení.

V letounu Breguet 19 prováděla průzkum a také z něho shazovala bomby na kurdské pozice. Americký deník The New York Times ji označil za „létající tureckou Amazonku“, symbol modernity a pokroku: „Dopad, který na otřesené Kurdy mělo zjevení ženy, vojenské pilotky, musel být sám o sobě šokující. To je obrovský pokrok – od závoje a harému k helmě pilotky letounu a bitevnímu poli.“

Po návratu z Dersimu obdržela státní medaili, ale protože média masakr Kurdů odsuzovala, okolo způsobu, jakým se stala národní hrdinkou, panovalo všeobecné ticho. Ona sama se později snažila vysvětlit, že šlo jen o „průzkumnou kampaň“.

Celosvětového renomé dosáhla Sabiha v roce 1938, kdy podnikla pětidenní přelet nad Balkánem. Během „balkánské cesty přátelství“ navštívila Atény, Soluň, Bělehrad a Bukurešť. Ve stejném roce byla jmenována hlavní instruktorkou letecké školy v Ankaře a zároveň se musela vypořádat se smrtí Atatürka.

O dva roky později se provdala za Kemala Esinera, poručíka a svého kolegu-učitele, který však o tři roky později zemřel. To pro ni byla další těžká ztráta, ale letecká vášeň ji podržela. Ve škole působila až do roku 1955, vycvičila čtyři další ženy pilotky. V roce 1950 také žádala o povolení k bojovým misím v korejské válce, byla ale odmítnuta. Aktivně létala až do roku 1964. Svůj poslední let uskutečnila ve věku 83 let v letounu Falcon 2000.

Sabiha během své kariéry nalétala na 8000 hodin na dvaadvaceti různých typech letadel. Není divu, že v roce 1996 byla na Maxwellově letecké základně v Montgomery zařazena mezi dvacítku pilotů, kteří změnili světové letectví. Létala s průzkumnými letouny a bombardéry, a to v době, kdy ženy ve Spojených státech nemohly na pilotování proudových letadel ani pomyslet. Teprve v roce 1993 se Jeannie Leavittová stala první americkou stíhací pilotkou.

Sabiha a její letecké umění bezpochyby významně přispěly k formování turecké národní identity. Tvořila součást kultu Atatürka. Ve své letecké kombinéze byla novým obrazem Turecka a ztělesněním snů nevlastního otce. Částí turecké společnosti je však dodnes vnímána kriticky. Je považována za nástroj tureckého nacionalistického útlaku, přičemž k této kontroverzi se v roce 2004 přidaly ještě spekulace kolem jejího původu.

Mohla být totiž – a paradoxně – Arménkou, potomkem obětí arménské genocidy v letech 1915 až 1918. Atatürk ji podle tohoto výkladu údajně adoptoval v sirotčinci… Ona sama však o ničem nepochybovala.

V roce 1981 vydala k příležitosti Atatürkových 100. narozenin své paměti, jež nazvala Atatürkovou cestou. Druhé hlavní letiště v Istanbulu dnes nese název Mezinárodní letiště Sabihy Gökçenové.