Stála u zrodu českého dívčího skautingu. Anna Berkovcová však sama zůstala svobodná a bezdětná

Narodila se jako nejstarší dítě do rodiny železničního podúředníka v Blovicích u Plzně. Od chvíle, kdy začala chodit do školy, projevovala nevšední nadání pro studium, a tak v něm pokračovala na gymnáziu Minerva v Praze.

Na živobytí si přivydělávala kondicemi. Bydlela v rodině spisovatelky Karolíny Světlé, kde se potkávala s významnými osobnostmi té doby, jako byli literáti Eliška Krásnohorská, Vilém Mrštík či Julius Zeyer.

Po absolvování gymnázia v roce 1901 se Anna přihlásila ke studiu přírodních věd na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, konkrétně na její filozofické fakultě, která tento obor měla až do roku 1920 v referátu.

Annino zaměření byla botanika, o niž projevovala zájem už jako děvčátko. Disertační práce, na jejímž základě získala doktorský titul, vzbudila pozornost odborníků u nás i v zahraničí. Následovala hlavní rigorózní zkouška z botaniky a mineralogie a vedlejší rigorózní zkouška z filozofie, přičemž obě absolvovala v roce 1907. Téhož roku byla slavnostně promována doktorkou filozofie.

Přestože Anna složila státní učitelské zkoušky, nemohla vyučovat ani na gymnáziu, ani na ženském učitelském ústavu, který připravoval na pedagogickou dráhu. Učitelská místa totiž byla na těchto školách vyhrazena pouze mužům. Musela se spokojit s tím, že bude učit na lyceu (jakési učiliště nad rámec gymnázia), protože jedině zde ženy směly působit jako pedagožky.

V roce 1906 byla jmenována profesorkou Městského dívčího lycea v Chrudimi, kde založila zahradnický kroužek. Podstatně větší rozruch však vzbudil fakt, že v hodinách zdravovědy poučovala studentky o sexuální výchově. Jako první učitelka v českých zemích je také vzdělávala v pohlavních otázkách.

O dva roky později se Anna přesunula na soukromé dívčí lyceum v Praze-Holešovicích. Zde intenzivně spolupracovala se socioložkou Alicí Masarykovou, která ji přivedla k zájmu o sociální otázky. Ještě před koncem první světové války spolu založily Vyšší školu sociální péče v Praze, kterou Anna řídila. Po vzniku republiky pak spolupracovala na návrzích sociálních zařízení pro Prahu, podílela se na založení československé organizace YWCA a také se angažovala v politice.

Láska k přírodovědným oborům ji ale neopustila. Ostatně už od roku 1910 se zúčastnila praxe v zahradnictví, aby poznala práci v zahradě i v sadu. O prázdninách navštěvovala zahradnická učiliště v Evropě i v zámoří.

Pořádala přednášky a publikovala v přírodovědeckých i v zahradnických časopisech. Přispěla k založení spolku Čechovy květnice, ustanoveného v roce 1909 na počest básníka Svatopluka Čecha a jeho vřelého vztahu k přírodě, především ke květinám. Jeho cílem bylo podpořit v dětech lásku k přírodním krásám, naučit je pěstovat květiny a sázet stromy. Anna působila jako jednatelka, získávala pro spolek finanční prostředky a publikovala řadu učebnic. Některé její texty ukazují, jak moc jí ležela na srdci výchova i seberealizace dospívajících studentek a moderních žen.

Anna sice snila o dráze vysokoškolské pedagožky, ale jejím největším životním dílem bylo nakonec založení Dívčí zahradnické školy v Praze-Krči. Slavnostní otevření proběhlo 1. února 1923 a ředitelkou byla jmenována právě Anna. Do učebního plánu dvouletého studia začlenila výživu, bakteriologii, stolování, hospodářství ve městě i na venkově, estetiku, zahradní a parkovou architekturu.

Výuka byla na svou dobu jedinečná – zahrnovala vědomosti, které mohla potřebovat každá moderní žena nejen v zahradnictví, ale i v ostatních oborech. Na základě vlastních zkušeností Anna věděla, s jakými obtížemi se studentky potýkají, a tak součást školního areálu tvořila internátní budova.

Rovněž stála u zrodu českého dívčího skautingu v roce 1914. O ten se sice částečně zasloužila už spisovatelka Popelka Biliánová, ale její myšlení a zásady se opíraly o tradiční výchovu. Byla například proti táboření dívek pod stany. Anna měla opačnou představu: „Cítila jsem, že základy junáctví jsou tak skvělé, že musí být společné hochům i dívkám zároveň.“

Skupina dospívajících dívek a mladých žen pod vedením pedagoga a zakladatele českého junáctví Antonína B. Svojsíka tak založila první dívčí skautskou družinu Sasanky.

V létě 1915 se pak na břehu řeky Vltavy u Živohoště konal první dívčí skautský tábor. V letech, kdy Anna působila jako předsedkyně dívčího odboru Junáka (1915 až 1918), upravila systém výchovy dívek. K jeho základním prvkům patřilo tradičně vaření a ruční práce, ale kromě toho i pohyb, správná výživa nebo samostatnost.

I když měla Anna několik ctitelů, všechny nakonec odmítla a po celý život zůstala svobodná. V osobním životě se pak musela vypořádat s různými překážkami. Její mladší sestra Anežka onemocněla po porodu syna tuberkulózou, a i když jí Anna zajistila pobyt v lázeňském zařízení v Tatranské Poliance, nepomohlo to a brzy zemřela. Anna se tak stala poručnicí svého synovce Jiřího.