Přežila ataky malárie i domorodců. Výrazně mladší manželka Emila Holuba zůstala v jeho stínu

Rosa Hofová se narodila poblíž Vídně jako druhorozená do rodiny Marie a Ludwiga Hoffových. Odmala se zajímala o přírodu. Otec byl správcem pavilonu a výstavní budovy ve vídeňském Prátru, a tak žila přímo v centru dění. V roce 1879 se seznámila s Emilem Holubem. Učarovaly jí nejen předměty ze všech koutů světa, které cestovatel nashromáždil, ale hlavně jeho charisma.

Holub uložil v Prátru po návratu ze své první africké cesty část své sbírky, která zaplnila 72 železničních vagónů! Zahrnovala 513 preparovaných zvířat, 2300 preparovaných ptáků, 3000 hadů a tisíce rostlin. Část z nich mohli lidé obdivovat na výstavě v Prátru, kterou otevřel v roce 1880. Byly zde k vidění i modely obydlí a vesnic či figuríny příslušníků afrických kmenů v životní velikosti.

„Tak jsem jej začala vídat jednak na výstavě, nebo když chodil kolem našich oken, kde jsem vysedávala,“ vzpomínala později Rosa, jež byla exponáty ohromená. Dodala si odvahu a požádala Holuba, aby ji výstavou provedl. Navzdory věkovému rozdílu bezmála osmnácti let se postupně sblížili. Rosa coby vnímavá posluchačka brzy zastávala roli jeho pomocnice a asistentky. Pomáhala mu s vyřizováním korespondence a později zpracovávala i sbírku. Sdíleli i touhu po objevování a poznávání bílých míst na mapě Afriky.

Nakonec došlo na zásnuby, což nečekal nikdo, včetně Holuba. Chtěl se plně věnovat pouze bádání. Ostatně jeho první snoubenka Berta Nováková na něj čekala sedm let. Marně. Tento veřejný skandál nenechal klidným Rosina otce. Výhrůžkami se snažil přimět Holuba k sňatku, a protože ten si uvědomil, že další skandál by mohl ztížit hledání financí pro druhou cestu do Afriky, souhlasil.

Sňatkem si zajistil i prostory pro uskladnění svých sbírek v Prátru. Svatba se konala 2. listopadu 1883 ve Vídni. Rosa poté přijala české jméno Růžena. Nevěstě bylo osmnáct, ženichovi 36 let. Ona sňatek oplakala, on ještě týž večer odjel do Prahy.

Za tři týdny spolu s dalšími šesti průvodci, které si Holub vybral z více než 700 žádostí, odcestovali do Afriky. Cestovatel si stanovil ambiciózní cíl, když naplánoval procestovat Afriku z jihu až na sever. Výpravu však od počátku provázely nepříjemnosti a potíže. Po přistání v Kapském Městě přišlo administrativní zdržení.

Krátce nato výpravu zachvátilo onemocnění malárií a uhynutí tažného dobytka. V následujícím roce 1886 téměř všichni členové vážně onemocněli, dva společníci zemřeli u Viktoriiných vodopádů na malárii, třetí se těžce nemocný vrátil do Evropy.

I když byl Holub odrazován od vstupu na území nebezpečného kmene Mašukulumbů (kmen Ila-Tonga), plán nevzdal. A tak se členové expedice ocitli jako první Evropané 17. července 1886 v jejich říši.

Byla s nimi i Růžena, byť měla možnost počkat v bezpečí misijní stanice. Bylo to štěstí v neštěstí, protože tábor expedice byl kvůli nedorozumění přepaden a vypleněn. Zahynul jeden člen výpravy a Holub přišel o většinu dosud nashromážděných předmětů, část deníků, vědecké přístroje i zásoby potravin. Ještě větší pohromě zabránila Růžena, která se s puškou v ruce postavila proti bojovníkům a několika výstřely je zahnala na ústup.

Tato událost znamenala konec expedice, ale návrat zpět do Evropy nebyl snadný. Výprava pokračovala do Šošongu, hlavního sídla kmene Bamangwatů, kam pochodovali více než dva měsíce. Po cestě byli sužováni malárií i úplavicí, a tak se nakonec do Rakouska-Uherska vrátili jen čtyři. Emil Holub neslavný průběh expedice vylíčil ve svém dvoudílném cestopise Druhá cesta po jižní Africe. Z Kapského města do země Mašukulumbů (1890).

I když Holuba od přítomnosti jeho ženy na cestě do Afriky lidé odrazovali, ukázalo se, že nebyla jen doprovodem či dokonce přítěží, ale důležitou členkou výpravy. Zatímco mužské řady řídly, ona se nevzdávala. Projevovala statečnost a odvahu v kritických situacích.

Jak podotkl Holub: „Právě ona nás muže nezřídka povzbudila slovem, tu vážným, tu žertovným.“ Džunglí procházela v šatech, občas jela na volovi osedlaném dámským sedlem. Většinou však kráčela pěšky, protože terén byl pro zvířata obtížný. Holub si k tomu poznamenal: „Velmi statečně kráčela a neustále byla v popředí, ačkoli jí chůze působila mnoho potíží.“

Během expedice měla za úkol vést zápisky o ulovené zvěři. Odchytávala, měřila a preparovala menší zvěř, ptáky a motýly. Rychle si osvojila i domorodé jazyky, projevovala diplomatické schopnosti a ovládala výměnný a smluvní obchod. Také spravovala oděvy celé výpravě a vařila. Když někdo onemocněl malárií, ošetřovala ho. Právě útrapy, které manželé v Africe prožili, nejspíš způsobily, že si jeden druhého začali vážit.

Růžena zůstala manželovou oporou i po návratu domů. Vyřizovala jeho korespondenci a podporovala ho ve snahách o další africkou expedici. Na černý kontinent se však již nikdy nevrátili. Holub získal nejrůznější řády a vyznamenání, s Růženou byli vyznamenáni zlatým Záslužným křížem s korunou.

Uspořádali dvě výstavy, v roce 1891 ve vídeňském Prátru, o rok později na pražském Výstavišti. Tu vídeňskou navštívilo na 175 tisíc návštěvníků, pražskou bezmála 190 tisíc. V letech 1894 až 1895 přednášeli během turné ve Spojených státech. Poté žili nejvíc ve Vídni. Holub se věnoval publikační činnosti a na území habsburské monarchie přednášel na univerzitách i pro laickou veřejnost. Přednášky byly hlavním zdrojem příjmu páru zatíženého dluhy z výstav.

Holub zemřel roku 1902 na následky malárie a dalších tropických nemocí. Růženě bylo pouhých 36 let. Už se znovu nevdala. Odmítla i nabídku uspořádat vlastní expedici. Na vídeňských školách přednášela o svých afrických dobrodružstvích a pečovala o Holubův odkaz. Právě díky ní je tento muž považován za symbol českého cestovatelství či dokonce za největšího českého cestovatele. Ve vídeňském bytě se starala o jeho sbírky, které neopustila ani během bombardování města za druhé světové války, když ostatní pospíchali do krytu.

Během obou světových válek pracovala jako ošetřovatelka. V roce 1947 jí vrátili československé občanství. Několikrát pak naši zemi navštívila, hlavně Holubovy rodné Holice u Pardubic. Právě jim odkázala část pozůstalosti. Sbírka se pak stala základem tamního Afrického muzea Dr. Emila Holuba, které Holub vždy toužil založit. Růžena se dožila 93 let a je pochovaná se svým mužem na Vídeňském ústředním hřbitově.