Vdova Clicquotová - žena, která převzala kontrolu nad šampaňským domem a udělala z něj symbol luxusu

Barbe se narodila jako nejstarší ze tří dětí do zámožné rodiny usazené v Remeši. Její otec měl blízký obchodní vztah s rodinou Clicquotů, která kromě jiného obchodovala s lokálním vínem.

Hlavy rodin se dohodly propojit svůj byznys sňatkem. A tak byla Barbe ve svých jedenadvaceti letech provdána za Francoise Cliquota. A i když byl jejich sňatek domluvený, manželé k sobě chovali lásku a respekt.

Francois měl ambici podnik rozšířit o vlastní výrobu vína a jeho prodej do zahraničí. Ta se za jeho života bohužel nikdy nenaplnila, navíc tento obchodní neúspěch zapříčinil zhoršení jeho psychického stavu. Nemoc duše vyvrcholila předčasnou smrtí a Barbe ovdověla v pouhých 27 letech.

Občanský zákoník, známý také jako Napoleonův zákoník, ženě přiřkl pouze roli matky. Vdovy však mohly samy spravovat podnik po zesnulém muži. Barbe si byla dobře vědoma rozporu mezi postavením manželky a vdovy a po zbytek života nosila smuteční barvu šatů, čímž neustále upozorňovala na svůj vdovský status. Její situace bezprostředně po smrti manžela nebyla jednoduchá. Musela přesvědčit tchána, že je způsobilá postavit se do vedení podniku.

To se jí podařilo, a tak se stala první ženou, která převzala kontrolu nad šampaňským domem. Tchán však svolení podmínil tím, že Barbe bude zpočátku spolupracovat se zkušenějším vinařským producentem, aby plně porozuměla chodu podniku. Díky tomu poznala Alexandra Fourneauxe, který proslul technikou míchání různých odrůd vín neboli asambláží.

Společně v roce 1806 založili nový podnik. V témže roce však vyhlásil Napoleon zákaz obchodu evropských kontinentálních zemí s Velkou Británií. Prodej vína klesl na deset tisíc lahví ročně a společnosti hrozil bankrot.

Barbe se rozhodla vzdorovat Napoleonově obchodní blokádě a poslala 50 tisíc lahví z Francie do Amsterdamu, odkud mělo víno pokračovat dál. Zásilka bohužel čekala příliš dlouho ve vlhkém amsterdamském sklepě, až se většina vína zkazila. Ani další pokusy nepřinesly úspěch, protože francouzské výrobky se kvůli Napoleonovi netěšily velké oblibě.

Nízký obrat znamenal odchod Alexandra Fourneauxe ze společnosti a situaci ještě zhoršila špatná úroda několik let po sobě. Barbe začala rozprodávat majetek, aby zaplatila pěstitele a dělníky. Přesto se nevzdala.

V roce 1810 založila společnost Veuve Clicquot Ponsardin a vytvořila první ročníkové šampaňské, k jehož výrobě se používají výhradně hrozny z jednoho roku sklizně. A stal se zázrak. Sklizeň byla v roce 1811 hojná, nejlepší za uplynulých deset let. Vinaři to přisuzovali kometě, jež ten rok proletěla oblohou. Barbe po kometě ročník 1811 pojmenovala, což bylo více než příznačné. Dodnes totiž září na vinařském nebi coby první šampaňské moderního typu.

K vysoké kvalitě nepochybně přispěly Barbiny inovace, zejména technologie remuáže, tedy protřepávání a otáčení lahví s vínem, a také vynález speciálního odkalovacího pultu, do něhož se lahve ukládají. Víno sice zaznamenalo úspěch, ale politická situace se nelepšila.

Barbe čelila plenícímu ruskému vojsku, kvůli kterému dokonce nechala zazdít sklepy. Po Napoleonově porážce v roce 1814 pak učinila nejodvážnější krok své obchodní kariéry. Naplnila loď více než deseti tisíci lahvemi vína ročníku 1811, protože pochopila, že ten, kdo se do Ruska dostane jako první, ovládne v zemi připravené oslavovat trh. Povedlo se. Celá zásilka byla ihned rozprodána, a tak Barbe o týden později odeslala dalších bezmála třináct tisíc lahví.

Riziko, které madame podstoupila, se vyplatilo. Prakticky přes noc se šumivá vína Clicquot stala fenoménem v Rusku i v celé Evropě.

Pod taktovkou vdovy Clicquotové (vdova je francouzsky veuve) se šampaňské víno proměnilo v symbol luxusu a elegance. Když si klientela elitních klubů a salonů přála „sklenici vína od vdovy“, nebylo pochyb o tom, co má na mysli.

Díky své předvídavosti, obchodnímu talentu a odvaze se Barbe stala ve Francii jednou z nejbohatších žen své doby. Vedle inovací a vynálezů byla i podnikatelkou s komunikačními dovednostmi. Za reklamu neplatila, vsadila na vztahy s novináři. S nimi se přátelila a oni často informovali čtenáře svých listů o produktech společnosti.

Také stanovila několik pravidel, čímž svým výrobkům dodala ještě větší punc luxusu. Nikdy nesnížila cenu, a pokud společnost nemohla dodat celou objednávku, klient musel počkat na další ročník. Produkt, který nesplňoval její náročné standardy, nesměl opustit vinařství. Podnik vedla až do své smrti, která ji zastihla v 88 letech.

Dnes již legendární zářivě žlutá etiketa je od roku 1877 ochrannou známkou. Značka Veuve Clicquot představuje stálici na nebi šumivého vína, je druhou nejprodávanější značkou šampaňského na světě hned po Moet & Chandon. V roce 1972 vznikla mezinárodní cena Veuve Clicquot, která je udělována podnikatelkám za jedinečné a průkopnické vlastnosti a inovace.