Petra Wünschová: Denně přijímáme telefonáty, že si chce dítě ublížit nebo vzít život

„Mohu uvést údaje z nedávného průzkumu dětí na základních školách v Praze. U celé jedné třetiny školáků byly zjištěny psychické potíže. Dominují úzkosti. Naštěstí se lehce snižují počty dětí trpících depresí. Na druhou stranu z nasbíraných dat vyplývá, že se o dvacet procent navýšil počet pokusů o sebevraždu u dětí a mladých do čtyřiadvaceti let,“ říká Petra Wünschová, která před deseti lety založila neziskovou organizaci Centrum LOCIKA, první specializované zařízení u nás, které pomáhá dětem, jež zažívají násilí v rodině, a jejich blízkým.

Počet dětí, které zvažují, že si sáhnou na život, podle odborníků v posledních letech raketově vzrostl. „Změnila se například struktura telefonátů, které míří jak na naši linku, tak na Linku bezpečí. To, že si chce dítě ublížit nebo vzít život, jsme dříve řešili třeba jednou týdně. Dnes máme takové telefonáty denně,“ dokládá dětská terapeutka s pětadvacetiletou praxí.

Zlom, kdy se začala psychika dětí hroutit, přišel po covidové pandemii, kdy jejich představu bezpečného světa naboural ještě začátek války na Ukrajině. Následně se k tomu přidalo závaží v podobě střelby na Filozofické fakultě v Praze s tak tragickými následky, kterým v Česku do té doby nemusel nikdo čelit.

„Postupně se zhoršující stav dětské psychiky pozorujeme už ale zhruba od roku 2014, kdy došlo k masovému rozšíření sociálních sítí. Na nich na děti útočí spousta informací, vlivů a dojmů a rodiče tam často nejsou, aby jim pomohli to pochopit, informace správně utřídit,“ popisuje odbornice.

K tomu přičtěme atmosféru násilí v rodinách a máme téměř kompletní odpověď na to, proč se děti psychicky hroutí. „Reprezentativní výzkumy ukazují, že dvaadvacet procent dětí zažívá násilí ve své rodině. Buď jsou svědky bití či psychického týrání u rodičů, nebo to pocítí na vlastní kůži. Tři procenta dětí u nás jsou podle průzkumu týrány. To znamená, že násilí zažívají každý den ve velké intenzitě. To by znamenalo jen v Praze přes pět tisíc dětí,“ poukazuje.

Ve zprávách pražského OSPOD, tedy Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, však najdete „jen“ devět set zachycených případů. To znamená, že ať sociální pracovníci dělají, co mohou, dostane se pomoc jen k mnohem menší části dětí, než které by ji potřebovaly.

Ročně jsou podle dat, která sbírá ministerstvo práce a sociálních věcí, tři tisíce českých dětí fyzicky či psychicky týrány nebo sexuálně zneužívány, sedm tisíc zanedbáváno rodiči a jednotky dětí každý rok na takové brutální zacházení v rodině zemřou.

Těmto údajům Petra Wünschová nevěří. „Nemáme jen přeplněné psychiatrické léčebny, ale přibývají nám děti do náhradní péče, do dětských domovů, ZDVOP (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), do pěstounské péče. Všichni to vidíme. Tyto každoroční statistiky jsou podle mého výrazně podhodnocené, ve skutečnosti jsou počty takto trpících dětí minimálně dvojnásobné.“

Přesto věří, že ze dna vede cesta jen vzhůru. I současná vláda avizovala, že řešení zhoršujícího se duševního zdraví dětí je její prioritou. „Máme tu epidemii úzkosti, dramatický nárůst pokusů ublížit sobě nebo jiným. Prevence selhala. Nereagovali jsme včas. Není pět minut po dvanácté. Řekla bych, že je tak 12.20. Ale říkám to s tím, že věřím, že už jsme se vydali na správnou cestu,“ dodává ředitelka LOCIKY.

„Dá se udělat hodně práce. Nyní musíme všechny ty skvělé odborníky, psychiatry, terapeuty, kterých máme dost a kteří se snaží pomáhat, jak jen to jde, napříč zemí správně zasadit do systému,“ popisuje plán vládního programu Bezpečné dětství. „Tak aby systém pomoci fungoval. Aby oběť nelitovala, že promluvila,“ zdůrazňuje.

„Spočítali jsme, že když se například ozve dítě, které je sexuálně zneužíváno v rodině, od momentu, kdy to ohlásí, musí mluvit s dvaceti devíti lidmi na patnácti různých místech, než se nástroj pomoci uvede do chodu. Ohrožené dítě u nás dnes spadá pod celkem pět resortů,“ popisuje Wünschová neuvěřitelně složitou mašinérii, jíž má projít někdo zraněný, týraný.

Tato čísla zvedla tým LOCIKY ze židlí natolik, že začali pátrat i v zahraničí po metodice, která by pomohla najít snazší a méně bolestivou cestu. Aby se s dětmi přestalo zacházet jako s předmětem doličným.

„Založili jsme Dětské advokační centrum. Minimalizujeme počet odborníků, se kterými oběť musí promluvit. Celou dobu má dítě svého průvodce – psychologa a vše se děje tady u nás. Tento dětský psycholog ho pak doprovází i k výslechu nebo k soudu. Je tím prvním, který oběti vše vysvětlí a je jí po celou dobu nablízku.“

„Ostatní odborníci sledují první rozhovor z naší výslechové místnosti na obrazovce a už v průběhu hledají společně to nejlepší řešení – nejkratší cestu do bezpečí,“ popisuje činnost advokačního centra, díky kterému patnáct míst zúžili na dvě, maximálně tři, kam se musí oběť pro pomoc vypravit.

Touto cestou se podařilo centru LOCIKA provést i čtrnáctiletou dívku, jíž se rozhodla pomoct školní psycholožka. „Kontaktovala nás na naši linku. Přišla pak společně s ní k nám, kam už byli na tuto schůzku sezváni všichni odborníci. Dívky se ujal náš psycholog, který vedl první rozhovor, jejž poslouchala i vyšetřovatelka od policie. Pak přišla na řadu ona a my jsme se už v tu chvíli radili, jaký zvolit postup,“ popisuje ředitelka centra.

Za normálních okolností se oběť vrací do násilného prostředí s pokynem, že nyní nesmí nikomu zhruba dva týdny říct, že trestný čin nahlásila. V tomto případě už tomu bylo naštěstí jinak.

„Domluvili jsme se s její tetou, ke které rovnou odešla. Dál navštěvovala školu, která je mnohdy pro zneužívané a týrané děti jediným bezpečným útočištěm. Okamžitě jsme kontaktovali matku a náš poradce s ní na několika sezeních vše probíral. Provedl ji celým procesem, poučil ji, co bude následovat. Jak ideálně k dceři nyní přistupovat,“ zdůrazňuje druhý nejdůležitější moment. Spolupráci a pochopení rodiče, který měl své dítě chránit.

Bohužel stále se ještě sociální pracovníci a terapeuti setkávají s matkami, které zůstanou na straně pachatele a vzdají se svého dítěte. Dokonce se v České republice odhalí ročně deset až patnáct případů přímo obchodů s dětmi, kdy jsou pachateli právě rodiče.

Tato dívka se však svého šťastného konce poměrně záhy dočkala. „Dále jsme začali usilovat o vykázání pachatele. To se povedlo rychle a tato dívenka se vrátila už za tři dny domů, ke své matce. Případ skončil u soudu odsouzením pachatele,“ dokládá terapeutka.

Tento ideální scénář pomoci je štěstím v neštěstí, kterého se bohužel nedostane každému dítěti. To je úkol dneška a příštích snad jen pár let. Aby tato cesta fungovala, musí být dostupná i jinde než v Praze, kde sídlí LOCIKA. Ale ani tam není cestička zcela umetená.

„Máme čekací listinu. To je strašně nepříjemné. Víme to. Oběť, která se na nás obrátí, potřebuje pomoc hned. Ročně dokážeme poskytnout péči a terapii dvanácti stům dětí. Pro sto dvacet obětí dokážeme zajistit komplexní pomoc advokačního centra. Byť občas narazíme na limity, pomoc pro oběti z Prahy a Středočeského kraje je dostupná. Ale obrací se na nás i z jiných míst republiky,“ podotýká šéfka centra.

Právě z krajů ale začalo zářit světlo, které by mohlo pomoci vyvést tisíce dětí z nešťastných a toxických podmínek.

„Ozvalo se nám dvacet zájemců z krajů po celém Česku. Rádi by založili také advokační centra, která by uměla najít pomoc týraným a zneužívaným dětem bez traumatických výslechů a našla rychlou cestu do bezpečí. Systém by se tak stal předvídatelným. Mohli by mu věřit dětské oběti i dospělí, kteří dnes často váhají, jestli své podezření nahlásit,“ doufá Petra Wünschová.

V příštím roce je naplánován vznik čtyř takových center. Pak dalších deseti a mapa republiky by byla pokrytá. Poptávka z řad obyvatelstva, škol, zařízení je obrovská. Nyní stačí politická vůle shora.

„Snad nebudu litovat toho, že to říkám, ale věřím v ni. Zní z Úřadu vlády, věřím, že máme naději, že duševní zdraví dětí a prevence násilí v rodinách bude prioritou i pro ministerstva práce a sociálních věcí a zdravotnictví,“ doufá dětská terapeutka.

Vznik specializovaných center v rámci vládního programu Bezpečné dětství má vyjít na 90 milionů korun. Peníze by se daly najít i v evropských fondech. Ale i kdyby ne, je nezbytné se do toho pustit. Jediné dítě, kterému systém nedokáže pomoct a včas ho dostat do bezpečí, stojí při následných procesech odhadem až šest milionů korun.

Tragických případů brutálního týrání a zneužívání dětí bohužel neubývá. „Řešíme jich pořád hodně. A nechce se nám někdy ani věřit, s jakými verdikty pachatelé těchto hrůzných činů odcházejí od soudů,“ naráží na případ miminka s jedenácti zlomeninami, za což po prvním rozsudku dostal násilník podmíněný trest.

„Ale už je nechci konkrétně popisovat. Lidé si pak často řeknou, že u nich doma to tak hrozné přece není, a nemusí tedy řešit, že občas padne facka. A to je nežádoucí. To, že jinde dochází ke strašnému týrání a znásilňování, neznamená, že máme ve společnosti nadále tolerovat určitou míru násilí,“ zdůrazňuje.

„K němu se totiž často přidává zvýšená spotřeba alkoholu i jiných látek a máte tu perfektní toxické prostředí, ze kterého pak vycházejí děti se závažnými psychickými potížemi,“ vrací se k původnímu palčivému tématu Wünschová.

Důvod k opatrnému úsměvu však podle ní je. „Mění se atmosféra. I ze strany rodičů. Daleko častěji se na nás obrací s prosbou o pomoc se změnou svého rodičovského chování.“

„Na začátku fungování Centra LOCIKA to byli tak dva rodiče ročně. Loni nás kontaktovalo sedm set lidí s tím, že chtějí zlepšit své rodičovské chování. V posledních měsících nás vyhledá pět i šest rodičů týdně. Založili jsme v centru první rodičovskou skupinu, kde se každý čtvrtek pravidelně schází sedmadvacet anonymních lidí. A budeme přidávat. Na čekací listině máme dalších sto sedmdesát rodičů. V tom vidím největší naději,“ prozrazuje ředitelka.