Proč matky při zneužívání dětí mlčí

Nejprve nevěří, pak křičí. Z prvotního zděšení nad tím, že její třináctiletou dceru svádí padesátiletý muž, však čiší i žárlivost. Setkaly se s tím šarmantním bonvivánem a známým spisovatelem na jednom literárním večírku, ale ona si jeho zájem vyložila chybně. Myslela si, že jej zaujala, on však usiloval o její dospívající dceru.

„Teď matka neuvěřitelně krutě přichází na to, že jsem se předčasně stala její sokyní, a tenhle pocit ji zaslepuje ze všeho nejdřív,“ píše Vanessa Springorová ve své autobiografické knize a s odstupem více než třiceti let maminku nijak nešetří.

Samozřejmě, tehdy – jako teenagerka – nebrala žádnou námitku, ale přesto ji nakonec matčina rezignace udivila. „Pozvolna, vzhledem k mé umanutosti, se nakonec smiřuje se statem quo. Možná mě považuje za silnější a vyzrálejší, než ve skutečnosti jsem. Možná je příliš osamělá na to, aby reagovala jinak. Možná by i ona potřebovala po svém boku muže, otce pro svou dceru, který by se postavil proti takové anomálii, takové úchylnosti, takové…“

Svolení, tak nazvala francouzská spisovatelka Vanessa Springorová svou autobiografickou knihu, ve které popsala vztah se spisovatelem Gabrielem Matzneffem. Žili spolu v polovině osmdesátých let více než rok v hotelovém pokoji, byť jí ještě nebylo patnáct let. Kniha, v níž obvinila literární celebritu z pedofilie a francouzskou společnost z neochoty chránit mladistvé před sexuálními predátory, vyvolala v roce 2020 veřejnou debatu, jejímž důsledkem bylo ve Francii zpřísnění zákonů na ochranu nezletilých.

Na to je Vanessa hrdá. Když ale před časem přijela knihu představit do Česka a já jsem se jí zeptala, jak její veřejnou zpověď přijala matka, zaváhala: „No, nepřála si, abych o tom psala. Měla strach ze skandálu. Ale když si pak text přece jen přečetla, řekla, že je skvělý a – přesný. A konečně jsme o tom začaly mluvit. Do té doby to bylo tabu.“

Tabu. Zdá se, že k němu vede osvědčená zkratka. Také výpovědi členek souboru Bambini di Praga, jejichž kauzou se inspiroval film Sbormistr, potvrzují, že někteří rodiče dodnes nejsou schopni s nimi o sbormistru Bohumilovi Kulínském mluvit. Buď stále pochybují, snad i nevěří, anebo to berou jako vlastní selhání a stydí se. A kladou si otázku: Jak se nám to mohlo stát?

„Řada rodičů je přirozeně ambiciózní, těší je tedy, když se dítě dostane do špičkového souboru, do krajského či reprezentačního týmu,“ říká psycholog Jan Kulhánek, který se specializuje na rodinnou terapii. „Takoví rodiče nejsou špatní. Dítě by jistě ochránili, jenže ambice je nutí některé věci přehlížet, zlehčovat, nepátrat.“

Ve třinácti či čtrnácti letech se také většina dětí přestává rodičům svěřovat, přibývá názorových střetů, rodinné území je najednou minovým polem. Dítě se víc izoluje, což si rodiče mohou vysvětlit jako další projev zákopové války. Anebo propadnou pocitu bezmoci, vždyť na své otázky stejně nedostávají odpovědi.

„A pak jsou rodiče, kteří vychovávají děti metodou hodíme tě do vody a plav. Věří, že si potomek poradí v každé situaci,“ říká Jan Kulhánek. „Kdyby věděli, že je dítě sexuálně zneužíváno, zasáhli by. Kauza Bambini di Praga však ukazuje, že někteří dospělí zřejmě tušili a stejně nic neudělali. Proč? Důvodů může být spousta. Někteří rodiče jsou také hodně zaměstnáni sami sebou, vytíženi v práci nebo paralyzováni partnerskými konflikty, a jejich děti trpí nedostatkem pozornosti. Nikdo si ani nevšimne, že si je vyhlídl sexuální predátor.“

Matka Vanessy Springorové si nemohla nevšimnout, a tak dceři nejdřív málem nafackovala. Když však zjistila, že nikoho ze známých nerovný vztah mezi dívenkou a zralým mužem nepohoršuje, zmlkla a čas od času Vanessu a Matzneffa pozvala na oběd. „Ve třech u stolu nad vepřovou kýtou se zelenými fazolkami vypadáme skoro jako sympatická rodinka, tatínek s maminkou konečně spolu, já zářím mezi nimi, nejsvětější Trojice znovu pohromadě. Ač se taková představa může jevit jako šokující a absurdní, Gabriel možná i pro mou matku podvědomě zosobňuje ideální náhražku otce,“ píše autorka v knize.

Její matka by to asi vyprávěla jinak, každopádně je jasné, že v jisté fázi zatnula zuby, snažila se se situací vyrovnat. Možná proto, aby nepřišla o dceru? Když tuhle otázku vyslovím nahlas, spisovatelka nezaváhá: „Souhlasím. Doufala, že mi zůstane nablízku, když nebude proti Matzneffovi. Možná mu byla sama nakloněna. Matka byla velmi mladá, bylo jí dvacet, když jsem se narodila. S otcem se brzy rozešla, musela hodně pracovat, abychom se uživily. Pro Matzneffa to byla ideální situace. Ve svém populárním eseji Méně než šestnáct let sám popisuje, jak si vybírá své malé přítelkyně v rozvedených rodinách, nejlépe tam, kde se o děti stará matka. Tyto děti jsou křehčí, labilnější, touží po lásce – po otci. A matky jsou lehce zmanipulovatelné.“

Zmanipulovatelné a často zoufalé. Připusťme, že dilemata, která musí řešit, nejsou lehká. Tak snad lze vysvětlit i jejich mlčení, rezignaci. Jan Kulhánek to ale vidí jednoznačně: „Pokud se rodiče dozvědí, že je jejich dítě mladší patnácti let sexuálně zneužíváno, musí hned zasáhnout. Pokud tak neučiní, stávají se podle zákona spolupachateli,“ říká psycholog s tím, že čím déle váhají, tím spíš věc nakonec nenahlásí. Uvědomí si totiž, že se stávají spolupachateli a jako takoví by mohli být vyšetřování.

Matka Vanessy patřila k těm mlčícím. Jak říká její dcera, strčila hlavu do písku a doufala, že to přejde. Nepřešlo. „Roky mezi šestnácti a devatenácti byly hodně těžké, měla jsem psychotickou krizi, hospitalizovali mě. Matka vše sváděla na drogy, kterými jsem si tehdy pomáhala. Prapříčinou byl ale rok s Matzneffem. Vyčerpal mě do posledního milimetru. Šílela jsem, když jsem zjistila, že má další milenky, opustila jej, ale nedařilo se mi pak ani studovat, ani žít,“ drtí Vanessa věty mezi zuby a svírá u toho pěsti. Je to více než třicet let, ale evidentně pořád bolavé.

„Přeju každému teenagerovi, aby první lásku a první sex zažil s někým, kdo je mu věkově blízký. Zkušenost s člověkem o více než třicet let starším, navíc z pozice moci, je traumatická,“ říká psycholog Jan Kulhánek. „Dívka je tlačena do něčeho, na co ještě není zralá. Předčasná sexualizace je zraňující, stejně rozchod, který musí přijít. A pak je neméně zraňující i případné trestání pachatele. Až přitom si dívka naplno uvědomí, co se jí skutečně přihodilo. Je to hrozná zkušenost.“

Každý jsme jiný, zkušenosti zpracováváme po svém. Hodně záleží na rodinném zázemí. „Když rodina dívku kritizuje, nebo dokonce obviňuje, trauma se prohloubí. Cítí se ještě víc osamělá. Kdo je citlivější, nese si dál do života pocit pošpinění, vlastní devalvace. Vědomí, že byla použita, zneužita, využita, je zdrcující,“ říká psycholog. Příběh zneužívané Vanessy potvrzuje, že tady čas nic nevyléčí. Propadla drogám, byla promiskuitní, pohrdala sama sebou a roky žila jako na houpačce. Považuje za zázrak, že nakonec potkala milujícího člověka, vychovala s ním syna.

Mimochodem – Gabriel Matzneff sice nebyl jako Bohumil Kulínský souzen, ale přišel o finanční podporu, kterou Francie poskytuje spisovatelům v důchodovém věku. Všechna nakladatelství odmítla vydávat a prodávat jeho texty a média se omluvila, že jej propagovala.

„Dosud zažívám období depresí nebo záchvaty nepotlačitelné tísně a většinou to zazlívám matce. Až s chorobnou ustavičností se od ní snažím získat náznak omluvy, jakési pokání,“ píše Vanessa Springorová v závěru své knihy. A i když se může radovat, že vyprovokovala důležitou změnu zákonů ve Francii, i po desetiletích se evidentně rve o přežití. „Stále je to těžké, velmi, velmi těžké,“ usmívá se mezi slzami.

Stejné pocity pronásledují jistě i někdejší členky Bambini di Praga. Není divu, že s řadou z nich otřásl film Sbormistr, že se okolo něj rozpoutala bouřlivá diskuse. Existuje vůbec na takové trauma lék? Mají šanci, že se jednou odstřihnou, zapomenou? „Současná psychoterapie nabízí moderní přístupy, které cíleně pracují s traumatem. Umíme pomoci,“ říká Jan Kulhánek. „Myslím si ale, že tuhle léčbu by měl platit pachatel. To by pak snad bylo aspoň trochu spravedlivé.“

Možná, malinko, trochu. Ale kdo zaplatí terapii mlčícím matkám?