Děti tolik neřeší samotné přijímačky jako tlak na výkon a zklamání rodičů, říká ředitelka Linky bezpečí

Upřímně ne. Ale asi před dvanácti lety jsem si prošla vyhořením, což byl důvod, proč jsem skončila v korporátu a začala se věnovat práci v neziskové organizaci. To mi dává větší smysl. Někdy říkám s nadsázkou, že z obchodování s věcmi jsem se posunula k obchodování s dětskou pohodou.

Bylo mi 16, když mi zemřeli rodiče. Tenkrát Linka bezpečí neexistovala a já ani nevím, jestli bych měla odvahu zavolat. A také si myslím, že by pro mě bylo velmi těžké své pocity pojmenovat. A tak jsem spíše brečela do polštáře nebo kamarádce na rameni.

Asi úkol, který mi ještě za života dala maminka. Moje výrazně starší sestra už v té době měla děti, jenže ona i manžel byli alkoholici a maminka mě prosila, abych se o ně postarala. A já jsem hrozně moc nechtěla žít jako moje sestra, a tak jsem se snažila. Pomáhala jsem jejím dětem, jak to šlo. Jsem taková kvočna, myslím, že jim tou péčí trochu lezu na nervy stejně jako svému dospělému synovi.

Na začátku hrály prim vztahy – s rodinou, s vrstevníky a také první lásky. Dnes jsou to úzkosti, sebevražedné tendence a sebepoškozování. Tyto statistiky potvrzují i údaje jiných odborných skupin a organizací zabývajících se dětskou psychikou.

U poruch příjmů potravy jsme zaznamenali meziroční nárůst dokonce o 51 procent. Dostaly se tak mezi 15 nejčastěji řešených potíží. Na krizové Lince bezpečí jsou to zhruba tři kontakty za den. Sebepoškozování a sebevražedné myšlenky jsou ale častější, denně jsou tématem více než desítky hovorů.

Podle našich odhadů je zájem dětí a dospívajících o naše odborné služby zhruba dvojnásobný, ale na to bohužel nemáme personální kapacity. Takže nezvládneme zvednout telefon všem dětem, které se nám ozvou, napoprvé se nám jich nedovolá polovina. To nás mrzí a rádi bychom to změnili, ale nemáme finanční prostředky na rozšíření kapacit. Ale děti se na nás mohou obrátit i prostřednictvím chatu či e-mailu nebo využít pasivní poradenství naší webové poradny.

Nárůst sebepoškozování jsme pozorovali už někdy od roku 2017. Pandemie, zejména izolace dětí a celých rodin to jen zhoršila. Covid byl akcelerátorem fenoménu, který ve společnosti už byl. Kvůli němu vyrostli introvertní jedinci, protože děti například nedostaly v určitém věku příležitost mluvit před třídou. Ted cítí paniku, když mají recitovat básničku.

Některým online prostředí pomohlo vyrůst nebo se dovzdělat v nějakém tématu. Děti sály informace z internetu ve velkém, protože směly a měly na to čas – jinou možnost, jak se zabavit, prakticky neměly. Jiné děti ale doslova srazila osamělost. Začaly komunikovat jen na sociálních sítích, takže jim chyběla přirozená interakce, která může vést k určité pozitivní frustraci.

Dnes si už vytvoří třeba i s pomocí umělé inteligence virtuálního kamaráda, který reaguje na jejich potřeby a ve všem jim vyjde vstříc. Neprobíhá tak přirozený vývoj vztahu jako mezi přáteli a partnery, během něhož se učíte toleranci a vzájemnému ustupování.

Ono to chce obrovskou odvahu ozvat se. Nevíte, kdo je na druhém konci, nevíte, jak se vyjádřit, jak popsat svůj problém. U chatování odpadá nutnost okamžité reakce na to, co vám říká konzultant. Děti si můžou rozmyslet, co chtějí sdělit. Nikdo nevidí ani neslyší jejich emoce, můžou třeba i plakat. Také si konverzaci mohou poté zpětně znovu pročíst, což u telefonu možné není.

Pro pracovníky linky je to samozřejmě složitější, protože je těžké reagovat bez zpětné vazby, která odkrývá právě třeba emoce klienta. Všechny výzkumy ukazují, že děti chatování preferují. Proto když přemýšlíme o rozšiřování našich služeb, plánujeme zvýšit právě kapacity pro chat.

Musíme si uvědomit, že dospělí mají tendenci porovnávat současnost s tím, co zažili. Dříve jsme museli napsat dopis, když jsme chtěli někomu něco sdělit, později jsme telefonovali z pevné linky. To byl samozřejmě úplně odlišný způsob komunikace. Dnešní děti to prostě mají jinak. Mezigenerační nepochopení je v současné době velké a nejde jen o rozdíl v technologiích.

Stejně jako jiní odborníci nemám tohle označení ráda. Každá generace čelí svým specifickým výzvám. Třeba o dětech, které vyrůstaly za války, se říká, že si později zakládaly na dostatku jídla, protože v dětství zažily nouzi. Takže pokud dnes mladé nálepkujeme jako „sněhové vločky“, označíme ty válečné za „nedojedené“? Je to stejně nefér a zjednodušující. Ta křehkost tam ale je.

Zase se vracím k tomu, že soudíme po dle svých zkušeností a také podle toho, jak bychom to chtěli či nechtěli mít my dospělí. A máme tendenci se trochu ušklíbat nad tím, že dorostla generace, která to vidí jinak. Určitě můžeme najít spoustu dalších důvodů jako hyperprotektivní výchovu, zrychlený chod světa, vyšší tlak na výkon a porovnávání se na sociálních sítích a podobně.

Nebo se můžeme zeptat, proč si toho předchozí generace nechaly v určitých ohledech „hodně líbit“? Ta současná nám přitom často jen říká: chápeme vás, ale my si to už líbit nenecháme. I to je pohled na křehkost. Jako na určitý klad, přednost, na nutný vývoj.

Jsou nesmírně vzdělaní, mají všeobecný přehled, protože jak slyší něco, čemu nerozumí, už si to začnou vyhledávat na internetu. Mně se nelíbí nasazování na dnešní generaci, protože je pořád online. Jak to bylo dřív? Když byli mladí dnešní padesátníci, tak jejich rodiče seděli u televize, kouřili a nic moc jiného se nedělo. Dětem se nikdo zvlášť nevěnoval. Přesto pořád z našeho pohledu hodnotíme, že to tehdy bylo lepší!

Ano, ale ne ze dne na den. Není možné v jednu chvíli říkat, já to za tebe udělám, a vzápětí prohlásit, poraď si sám, je to tvůj život. Postupné zvyšování odolnosti je ale přínosné, je to takové emoční otužování. U nás na Lince bezpečí a Rodičovské lince k tomuto tématu pořádáme pro rodiče i specializovaný webinář.

Rodiče dělají, co můžou, stejně tak jako to dělali ti naši. A v dnešní době, kdy se všichni porovnáváme, se materiální a sociální úspěch považuje za kvalitu života. Každý to tak samozřejmě nemá, ale rodiče si uvědomují, že vyšší vzdělání může zajistit snazší budoucnost. A když se k tomu ještě přidají jejich nenaplněné ambice nebo jen hořkost z toho, co oni jako malí nemohli a neměli…

Tak prostě potom o děti velmi pečují, ale zároveň na ně mají vysoké nároky. Koneckonců známe ty příběhy ohledně nedávných zkoušek na střední školy. Ale to už je jiné téma související i s reformou školství.

Ano, děti jsou vynervované z testů, bojí se, že se na ně maminka nebo tatínek budou zlobit, řeší, že na školu vůbec nechtěly jít, ale rodiče je přesvědčili a tak podobně. I proto máme na webu velkou sekci věnovanou tomuto tématu a prevenci psychických problémů s ním souvisejících. Děti, které k nám v období přijímacích zkoušek volají, třeba ani nezmíní, že problém jsou konkrétně přijímací zkoušky, ale popisují úzkostné stavy, obavy z budoucnosti, únavu z tlaku na výkon.

Odráží se na něm geopolitická situace, úzkost a strach z války, z covidu, z nemoci, z úmrtí, že doma najednou chybějí finanční prostředky a podobně. Nedá se bohužel čekat, že se to bude zlepšovat.

Poslouchat od rána jeden náročný hovor za druhým, kdy může jít i o život, je extrémní zátěž. Opravdu se skláním před kolegy, kteří s dětmi komunikují. Zdálo by se, že v nich práce může vyvolávat určitou frustraci, ale jsou to profíci. Na svou profesi jsou školení a také musí mít nějaké osobnostní charakteristiky, aby ji zvládli. Mají také pravidelné supervize, takže by měli ze směny odcházet s čistou hlavou.

Když jde o to vymluvit dítěti sebevraždu, tak třeba i více než tři čtvrtě hodiny. Statistiky říkají, že takových hodně vážných hovorů máme 13 denně. U více než 200 případů jsme loni museli požádat o pomoc záchranné složky. Jsou to sebevražedné pokusy nebo těžké sebepoškozování, ale patří sem i domácí násilí, zneužívání a týrání, jsou to hodně silné věci. Jinak průměrná doba hovoru na Lince bezpečí je zhruba 20 minut.

Na naše dvě služby, tedy na Linku bezpečí a na Rodičovskou linku, máme zhruba 150 lidí. Odborníků je 80, zbytek jsou pracovníci v oblasti prevence a back office. Odborníci bohužel nestačí pokrýt poptávku, proto přemýšlíme o rozšíření třeba i mimo Prahu. Nemusíme být nutně v hlavním městě, protože naše služby jsou dostupné bez ohledu na region. Jedeme 24 hodin nonstop, máme několik směn. Za rok Linka bezpečí přijme zhruba 110 tisíc kontaktů.

Ano, kapacity jsou zcela nedostatečné, a to jak v počtu dětských psychologů, a ještě více v počtu dětských psychiatrů. Jak někdy říkají kolegové: my nemáme místa pro děti, které se sebepoškozují, my máme místa jen pro ty, co už stojí na mostě.

Drží mě rodina a blízcí přátelé. První vztah mi sice nevyšel, ale mám z něj úžasného syna. V druhém partnerství mám velkou kliku, cítím se opečovávaná a podporovaná. Jinak ráda relaxuji na zahradě. Zavrtám ruce do hlíny a žádný mobil nemá šanci. Koneckonců právě mobily a schopnost je odložit, nesdílet na nich soukromí své ani svých dětí, to je jedna z věcí, bez které se duševní zdraví neobejde.