O iluze, že lidé jsou vesměs dobří, jsem přišla, říká vězeňská vychovatelka

Moc iluzí jsem opravdu neměla, ale o ty zbytky jsem pak velice rychle přišla. Především o představu, že lidé jsou vesměs dobří. Protože nejsou.

Jestliže pracujete ve velké věznici, kde jsem byla já, máte na jednom místě pohromadě tisíc odsouzených. To je obrovská koncentrace. Potom se začnete sama sebe ptát, kolik takových lidí je asi venku, těch, kteří už mají výkon trestu za sebou, teprve na něj čekají nebo na ně policie ještě nepřišla. Vždyť ani nevíte, koho běžně potkáváte. Ve vězení máte naopak aspoň jasno. Přišla jsem tam tedy asi o celkovou iluzi o lidstvu jako takovém.

Nejsem si jistá, jestli bych to nazvala přímo iluzí, ale taky mi dost rychle došlo, že u odsouzených nemůžu věřit vůbec ničemu. Chlap jako hora mi doslova plakal v kanceláři, jestli bych mu mohla napsat co nejlepší hodnocení. Chtěl se dostat rychle ven, aby mohl být doma s dětmi. Jenže ze spisu jsem pak zjistila, že seděl za to, že ty děti týral. V té době už jsem sama měla malé dítě a bylo pro mě hodně těžké pracovat s odsouzenými, kteří se nějak provinili na dětech. K takovým lidem se mi těžko přistupuje, stejně jako k ostatním vězňům.

Z hlediska délky trestu jsou to určitě vraždy. Několik vrahů jsem měla přímo na oddíle, ale s těmi vlastně nebyly žádné větší problémy. Dostali se k nám ze zařízení s přísnější ostrahou za dobré chování, a protože před sebou měli dlouhý trest, snažili se udělat dobrý dojem, aby si to nekomplikovali. Takoví samozřejmě nejsou všichni vrazi, jenže ti ostatní v naší věznici nebyli.

Ale pokud to budu hodnotit jen sama za sebe, tak to pro mě byly právě trestné činy, které byly spáchané na dětech. Byli tam lidé, kteří měli na svědomí násilí s trvalými následky, ale i sexuálně motivované trestné činy. A ty jsou pro mě naprosto jasná stopka. Mimochodem, tihle pachatelé mají s ostatními odsouzenými problémy. I mezi nimi totiž vládne nějaké morální pravidlo, že na děti se nesahá.

Nemyslím, spíš účelové. Ale to se netýká jen vrahů.

Setkala jsem se s tím opravdu málokdy. Obvykle svoje selhání svádějí na okolí - bývalé partnery, rodiče, kamarády a podobně. Taky se často ohánějí tím, že nikomu neubližovali, ale jenom kradli - což je samozřejmě nesmyslný a až směšný argument. Asi nejobvyklejší a zároveň nejupřímnější odpověď na otázku, proč sedí, zní: „Protože mi na to přišli.“

Nenosí. Ale vyloženě strach jsem nikdy neměla. Určitě k tomu ale musíte přistupovat s respektem. Bát se by byla i chyba, protože odsouzení to na vás poznají a použijí to proti vám. I tak jsem si samozřejmě zvykla dodržovat základní bezpečnostní návyky. To mě naučil už můj táta. Nemít odsouzené v zádech, nenechat se například pustit do dveří jako první. V restauracích si vždycky sedám zády ke zdi, to už o mně všichni kamarádi vědí. Ale to není strach, jen automatické návyky, kterých se mimo práci těžko zbavíte.

Jednou se mi stalo, že jsem špatně vyhodnotila situaci. Byla to ale moje vina, nepřiměřená reakce, která vyvolala nepřiměřenou reakci odsouzeného. Dost rázně proti mně vykročil, ale ostatní vězni ho zastavili a já mohla odejít z místnosti. Nemůžu říct, že bych se přímo bála, ale nebylo to příjemné. Byla to pro mě cenná lekce.

Ano: Ať nedopustím, abych na odsouzené někdy křičela. Protože kdybych byla chlap, bylo by to v pořádku a mělo by to efekt. Kdežto jako ženská budu před vězni za hysterku.

Za celou tu dobu jen dvakrát, dokonce mi hlas přeskočil do té typické hysterické fistule. Ale kupodivu to mělo efekt, asi proto že to u mě bylo něco mimořádného. Když jsem tam příště přišla, bylo v pozoru všech šest oddílů ve třech patrech.

Neprozrazovat o sobě příliš informací, které odsouzení nepotřebují nutně vědět. Samozřejmě s nimi normálně lidsky komunikujete, ale vždycky jen o bezpečných tématech: počasí, fotbal a podobně. Ale určitě už podle mě není dobré nechat se vtáhnout do rozhovoru, když se začnou vyptávat, jak ten fotbal hraje váš chlapeček. Oni rádi vyzvídají, párkrát to zkusí, ale když neuspějí, nechají toho.

Nejde jen o preventivní opatření kvůli bezpečí vaší rodiny, ale odsouzení jsou většinou velice zdatní manipulátoři. Chtějí si vás přečíst a využít to pak ve svůj prospěch. Jako například ten chlap, který mi v kanceláři slzel, že se mu stýská po dětech. Ale kromě toho reagují samozřejmě normálně lidsky. Když od vás něco potřebují, neobrátí se na vás přece s požadavkem ve chvíli, kdy vidí, že nejste kvůli něčemu v pohodě. I proto vás chtějí mít co nejvíc přečtenou.

Ve věznici, kde jsem pracovala, byly v té době mezi dozorci dvě ženy. Není to problém, ale je pravda, že některé pracovní úkoly můžou pak dělat jen jejich mužští kolegové, typicky osobní prohlídky.

Rozhodně ne, protože ženské umějí být strašné saně. Chlapi jsou obvykle přímočaří, i ve vztazích mezi sebou. Nepohodnou se, poperou se a už za hodinu spolu sedí na kuřárně a jsou v klidu. Mezi ženami se ale konflikty táhnou velmi dlouho, pletichaří, popichují se jedna proti druhé, ale zároveň jsou schopné se pak porvat, vyrvat si hrsti vlasů a pokousat se. Podle mě je to s nimi mnohem náročnější než s chlapy a obdivuji všechny, kteří tam pracují.

V té věznici byly všechny tři stupně zabezpečení a já jsem převážně působila jak v tom nejvyšším stupni, tak ve druhém. Prvotrestů a méně významných trestných činů jsem tam proto moc nepotkala.

Pokud to vezmu obecně, dá se to aspoň zhruba dopočítat. Recidiva u nás dosahuje až sedmdesáti procent při zhruba dvaceti tisících vězních, kteří jsou aktuálně ve výkonu trestu - což mimochodem znamená, že věznice jsou téměř na hraně své kapacity.

Myslím že spíš ne, protože jsem s ním o tom mluvila. Byl přímo u mě na oddíle a zase se ke mně vrátil. Nechápala jsem, co se stalo, protože to byl vlastně bezproblémový odsouzený. Řekl mi, že jakmile je venku a „čuchne si k flašce“, je z toho malér. Opil se, ukradl auto a způsobil nehodu. A protože byl podmínečně propuštěný, měli jsme ho už za týden zpátky. U těch porušení podmínek je to docela rychlé.

Myslím že ano, i když ne vědomě, ale třeba to tak mají nastavené podvědomě. Už neumějí žít venku. Jestliže strávíte větší část dospělého života po kriminálech, kde máte přesně daný řád a jasnou strukturu času, musí být přece dost těžké začít fungovat venku sám za sebe. Zvlášť když velká část takovýchto lidí je v podstatě nezaměstnatelná. Tím se dostanou velice brzy do potíží. Nemají peníze, ale potřebují z něčeho žít, a tak se často vracejí k trestné činnosti.

Neodvažuju se odhadovat, jak moc vědomé takové návraty jsou, ale měla jsem jednoho odsouzeného, který mi říkal: „Víte, paní vychovatelko, tady já vím, na čem jsem, a něco tady znamenám.“ Ten se ve vězení zjevně cítil líp než venku. Měla jsem na starosti i jednoho, který před třiceti lety seděl ještě jako mladistvý u mého táty. Nevím, jak je tenhle člověk schopný fungovat venku. Očividně spíš není.

Ne, myslím, že rodiče vždycky viděli, kam mířím. Už střední školu jsem si vybrala podle toho. Sociální správu, kde byla na jednom oboru i speciální pedagogika. První praxi ve vězení jsem tak měla už na střední škole, kdy jsem byla jako šestnáctiletá přímo u táty v oddíle. Když v tom vyrůstáte, máte jen dvě možnosti. Buď skončíte za katrem, nebo před katrem. A já byla na té lepší straně.

Kvůli rodině. Manžel je příslušníkem vězeňské stráže a vzhledem k tomu, že příslušníků je dlouhodobě málo, je v práci častěji, než by nám bylo milé. A o děti je potřeba se postarat a být s nimi, což mi teď umožnila mnohem lépe práce ve školství než ve vězeňství.

Teď jsem ale stejně na rodičovské. Myslím, že kdybych se v práci neseznámila s manželem a neměli jsme děti, prostě bych pokračovala dál. Sice už bych možná nebyla na pozici vychovatele, ale hledala bych jiné cesty, protože práce s odsouzenými může být velmi různorodá.

Podle mě ano, i když se našli čtenáři, kteří mi vytýkají, že jsem arogantní nebo že jsem se k těm vězněným nechovala hezky. Jenže v knížce jsou to jen střípky, historky, ukázky vytržené z kontextu, protože popisovat celou situaci není možné.

Beru to tak, že se nikdy nezavděčíte všem. Pokud v tom prostředí nikdo v životě nebyl a neví, proti čemu tam ti zaměstnanci dennodenně stojí, je velice jednoduché udělat si jen z té knížky závěr, že mi jde o moje ego. Upřímně, té kritiky jsem čekala i víc, protože vnímám, že umím být kousavá a že to není příjemné všem.

Ale odsouzení nereagovali negativně. Aspoň já jsem se setkávala s tím, že se zasmáli. Nevím o nikom, kdo by byl naštvaný nebo uražený.

Táta pracoval u mladistvých a spoustu těch kluků tam tehdy například naučil číst a psát. Byli mu za to vděční a občas se mu ozvali. Negramotnost je ale mimochodem problém i dnes.

Na jednu z mých besed ke knize přišel bývalý odsouzený. Zmínil se, že za spoluvězně, kteří neuměli číst a psát, vyřizoval dopisy. A to vyšel z vězení asi před pěti lety. Mně moji bývalí odsouzení dopisy nepíšou, ale pár jich mě sleduje na instagramu. Jeden z nich mi dokonce poslal i fotku s mojí knížkou. Koupil si ji, byl zvědavý, jestli se v ní nenajde.

Těžko říct, ale pokud bych se k této problematice vrátila, asi bych se raději zaměřila na oběti trestné činnosti. Já jsem samozřejmě nešla do věznice pracovat s vidinou, že spasím svět, ale při té recidivě, která u nás je, žádné velké výsledky své práce prostě nevidíte.

Pomoct totiž můžete jenom tomu, kdo o tu pomoc stojí, a to je podle mě zhruba těch třicet procent lidí, kteří se do věznic nevracejí opakovaně. Jsou to jen ti, kteří si dokážou říct: „Udělal jsem blbost, přijímám trest, už nikdy nechci zpátky a pracuju na tom.“ Můžete mít sebelepší záchrannou síť, ale když člověk nechce, neuděláte pro něj nic.