Mužské jméno jako marketingová strategie. Jak Amálie Vrbová prorazila v literatuře své doby

Její knihy jsou plné ženských postav, jejichž osudy dokázala popsat velmi barvitě. Často vycházela z vlastních zkušeností, přičemž osud ji zpočátku zrovna nešetřil. Do vínku jí přiřkl chatrné zdraví, setkání s krutou tváří vzdělávacího systému i sebevraždu bratra. Naštěstí přidal literární talent a souputníky, kteří ji podporovali.

Díky tomu všemu se díla Amálie Vrbové, jež hojně publikovala pod pseudonymem Jiří Sumín, těšila čtenářskému ohlasu i pozitivním recenzím kritiků. Ti je oceňovali coby přínos pro českou realistickou a naturalistickou prózu z prostředí venkova.

Amálie se narodila do rodiny mlynářského pomocníka Jana Vrby a jeho ženy Apolonie Oralové. Byla pátým dítětem z matčina třetího manželství. Ve škole jí zapsali rok narození 1864, i když ve skutečnosti přišla na svět o rok dřív. Amálie se celý život držela „školního“ data, dost možná v tom sehrála roli i snaha ochránit pověst matky, protože se narodila velmi brzy po sňatku rodičů.

Rané dětství strávila na Cvrčovském mlýně poblíž Tovačova. První rok ve zdejší obecné škole se však pro malou dívku nesl ve znamení utrpení. Jednak byla velmi fyzicky slabá, protože odmala hodně churavěla. Traduje se dokonce, že za nepříznivého počasí ji do školy nosila služka v putně na zádech. Jednak měla hrůzu ze starého učitele, jenž krutě fyzicky trestal její spolužáky. Rodiče ji proto zapsali do vzdálenější obecné školy v Tovačově, což se ukázalo jako šťastný krok. Dívka udělala velký pokrok v učení, navíc zde krátký čas bydlela u soukromé kantorky, která jí dávala lekce francouzštiny a němčiny.

Matka si pro Amálii vysnila učitelskou dráhu a možná by to tak i dopadlo, kdyby se rodiče nerozvedli. Desetiletá dívka se ocitla v přísně vedené klášterní škole ve Frýdlantu nad Ostravicí. Nebyla to zrovna lehká léta, nicméně Amálie zde získala kvalitní vzdělání v německém jazyce. Navzdory další trpké zkušenosti s výchovným systémem a různým těžkostem projevovala veselou povahu. Doma ji označovali za „polokluka“ a v klášteře za „malého čerta“.

Po ukončení studia se Amálie vrátila do rodných Uhřičic. Seznámila se se zdejšími vrstevníky, kteří ji přizvali do divadelního spolku. Divadlo hrávala i později v Přerově, kam se s matkou a sourozenci přestěhovali v roce 1882. Kromě toho, že se zapojila do ochotnického spolku Tyl, začala se Amálie věnovat i psaní. Svoje životní poslání si totiž představovala jinak, než jí nalinkovala matka. Její literární prvotinou se stala divadelní hra Tajný sňatek. To, že aktovku uvedlo v roce 1886 brněnské Národní divadlo, Amálii pochopitelně velmi povzbudilo a motivovalo k další práci. Zpočátku psala básně a krátké povídky, které vycházely v tehdejších časopisech (Národní listy, Zora, Niva a Domácí hospodyně) pod pseudonymy Fina nebo Jarmila Svitavská.

Později se však zařadila mezi spisovatelky, které psaly pod mužskými pseudonymy. Společně s Annou Lauermannovou (Felix Téver) nebo Růženou Jesenskou (Martin Věžník) usilovala o rovnocenné postavení v české literatuře a neviděla jiný způsob, jak v ní více prorazit. Všechny zmíněné autorky se zabývaly otázkami ženské duše potýkající se se společenskými předsudky a s nepochopením.

Talent Amálie se plně rozvinul, když se obrátila k novele. Vzbudila zájem kritiky, upoutala například Svatopluka Čecha, který ji povzbuzoval k další tvorbě. Nadějná autorka věděla, že bez hlubších znalostí uspěje jen těžko, a tak se kontinuálně vzdělávala a hodně četla, zejména francouzskou literaturu a ruské i polské realistické prózy. Zaujali ji Balzac, Zola, Tolstoj, Dostojevský i Čechov. Z polských autorů obdivovala zejména Józefa Kraszewského, v jehož knize Podivíni dokonce našla svůj literární pseudonym Jiří Sumín.

Pod jménem jedné z postav knihy začala publikovat v polovině 90. let, podepsala se tak i pod svou knižní prvotinu Z doby našich dědů (1895), která nastiňuje, kam se bude její dílo ubírat. Amálie čtenářům předložila příběh z hanáckého venkova, v němž vycházela z vlastních vzpomínek na dětství. V roce 1898 následovaly novely Zapadlý kraj a Věště, které charakterizuje chmurný až melancholický ráz.

Nejplodnější tvůrčí období Amálie Vrbové spadá do přelomu 19. a 20. století. Autorka se zaměřuje převážně na ženské hrdinky zasazené do prostředí vesnice, případně maloměsta. Díla charakterizují témata manželského a rodinného života, vedle toho otvírá i otázky sociální nerovnosti, domácího násilí, sebevražd nebo diskriminace a bezpráví.

Nešetří ani ostrou kritikou náboženství a dotýká se i ženské emancipace. V dílech se objevují ženy vzpírající se dobovým stereotypům, ženy, které nesdílejí s ostatními touhy vdát se a rodit děti, i další různorodé typy – od manželek, vdov, matek až po ženy rozvedené či neprovdané. Všechny do jedné často trpí pod tíhou rodinných a společenských předsudků, jež je doženou k radikálnímu řešení nelehké situace.

Mnohdy osamělé hrdinky jsou součástí komunity, v níž vládnou přísná pravidla a není prostor pro individualitu. Hlavním činitelem způsobujícím neštěstí je zpravidla slepá oddanost k Bohu, strach z pověr nebo z vyššího trestu.

Za vrchol její tvorby jsou považovány romány Zrádné proudy (1904) a Spása (1908). Obě díla opět spojuje tematika hanáckého venkova usazeného v přetrvávajících tradičních společenských poměrech se všemi zvyky a pověrami, do něhož nové století vnáší jejich proměnu a nové tragédie. Kromě těchto dvou stěžejních děl vyšly v různých svazcích drobnější novely a povídky, které opět poukazují na osudy žen v těžkých životních situacích. Autorka skrz jejich příběhy kritizuje fakt, že terčem posměchu, fyzických útoků, nařčení z hlouposti, slabosti i hříšného chování jsou vždy ženy, protože tak je předurčená jejich společenská role.

Za první světové války Amálie přestala psát vlastní texty a soustředila se na překlady z francouzského tisku, které informovaly veřejnost o tom, co se děje ve světě. Později se v knihách povídek vrátila ke vzpomínkám na dětství. V meziválečném období publikovala už jen zřídka, poslední kniha Povídky skoro neuvěřitelné vyšla v roce 1937, tedy rok poté, co zemřela na mozkovou mrtvici.

Amálie se nikdy nevdala, celý dospělý život prožila v Přerově. Vedle literární tvorby se angažovala jako členka a jednatelka ženského vzdělávacího spolku Vlasta. I v tom se projevuje její snaha pozvednout postavení ženy a vedle toho také podporovat chudou školní mládež. Autorsky představuje Amálie Vrbová vedle Ignáta Herrmanna nebo Karla Josefa Šlejhara jednu z nejvýraznějších osobností českého realistického a naturalistického románu a povídky na počátku 20. století.

Podstatou jejího literárního díla nebylo zachycení tradic moravského venkova, ale všední život jeho obyvatel. Ve svém literárním jazyce pracuje s detailními popisy přírody. Chmurnou a ponurou atmosféru příběhů posilují nadpřirozené a příznačné jevy, nepříznivé počasí či hrůzná a tajemná místa a scenérie. Díky těmto neobvyklým prostředkům je občas prezentována jako zakladatelka tradice české sci-fi.