Mlčenlivá Hattie - první žena, která byla demokraticky zvolená do Senátu

Z vlastní iniciativy by na tak významnou pozici asi nikdy neaspirovala. Smůla i zarputilost ji tam však nekompromisně vmanévrovaly.

Začalo to tím, že se v roce 1902 provdala za právníka Thaddeuse Carawaye. Starala se o domácnost a tři syny a nic nenasvědčovalo tomu, že by její život měl kdy vybočit z nalinkovaných středostavovských kolejí.

To by však nesměl Thaddeus zahájit politickou kariéru. Šlo mu to dobře, senátní volby vyhrál v roce 1921. Hattie se zajímala o politickou kariéru manžela jen do té míry, dokud se nemusela účastnit společenského a politického života. Senátorův náhlý skon v roce 1931 však věci změnil.

Manželova smrt znamenala pro Hattie tragickou ztrátu, současně ji předurčila k vdovskému nástupnictví. V té době totiž ženy ve Spojených státech mohly po smrti manžela obsadit uvolněné křeslo v Senátu a dosloužit funkční období.

Manželky byly jmenovány, aby udržely mandát „v teple“, dokud politický establishment nevybral skutečného nástupce - samozřejmě muže. Zároveň se jednalo o projev úcty k zesnulému a příležitost pomoci vdově zajistit finanční příjem pro pozůstalou rodinu.

Hned první den po vstupu do Senátu Hattie údajně prohlásila, že „je potřeba umýt okna“. Během dlouhých zasedání pletla, luštila křížovky, psala básně a naslouchala. Pozornost věnovala i zevnějšku kolegů: „Senátor Dill pronáší projev. Myslím, že si musel nabarvit knír.“

Navzdory těmto zápiskům brala dočasnou pozici senátorky za stát Arkansas natolik vážně, že se rozhodla kandidovat v mimořádných volbách. V lednu 1932 se ucházela o manželovo křeslo a k překvapení všech porazila dva kandidáty. Stala se tak první ženou, která byla do Senátu zvolena demokraticky.

Ještě téhož roku se konaly řádné všeobecné volby a Hattie kandidovala znovu. Očekávalo se, že nakonec odstoupí a uvolní místo mužům. Jenže ona prohlásila: „Budu bojovat o své místo na slunci.“

Její vyhlídky na vítězství byly mizivé. Nebyla dobrou řečnicí, měla minimální politické zkušenosti a netěšila se žádné politické podpoře. Oblékala se do viktoriánských šatů černé barvy, což jeden senátor glosoval slovy, že kolegové budou potřebovat baterku, aby ji v místnosti našli.

V primárkách s ní šlo do boje dalších šest mužů, ale ona měla eso v rukávu. Tím byl guvernér a později senátor za Louisianu Huey Long, kterého motivovaly nejen sympatie k vdově, ale i ambice rozšířit vliv do domovského státu svého stranického rivala.

Týden před demokratickými primárkami se Hattie s Longem vydala na turné po Arkansasu. Všechna vystoupení měla podobný průběh. Hattie hovořila krátce, pak nastoupil Long. Své projevy začínal slovy: „Jsme tu, abychom pomohli této drobné dámě zbavit se všech pupkatých politiků, kteří se jí nyní sápou po krku.“

Hlavní poselství a kritika byly zaměřeny na společenskou a ekonomickou nerovnost. Hattie totiž byla přesvědčená, že pro všeobecné blaho je důležitější „průměrný“ jedinec, který zná cenu mléka, chleba a másla, má povědomí o chudých a dokáže hájit zájmy americké veřejnosti.

Velká hospodářská krize se v roce 1932 dostala na své nejhlubší dno a zoufalí voliči v Arkansasu pro tuto chvíli neřešili pohlaví, ale vidinu skutečné pomoci. Hattie získala 47 procent hlasů.

Lze si představit, jak nesnadná byla pozice jediné ženy v Senátu. Ale i když ji její kolegové podceňovali, či dokonce ignorovali, snažila se plnit závazek vůči americkému lidu, podporovala většinu zákonů a opatření takzvaného Nového údělu, které byly přijaty za prezidenta Franklina D. Roosevelta.

O šest let později Hattie kandidovala na druhé funkční období. A opět zvítězila, byť těsně. V roce 1943 podpořila Dodatek o rovných právech, jehož hlavním cílem bylo smazat legislativní rozdíly mezi muži a ženami. Dodatek byl předložen jedenáctkrát, pokaždé narazil na silnou opozici, takže jej Senát schválil až v roce 1972.

Začátkem roku 1944 byla Hattie také jednou z prvních podporovatelek zákona o znovuzačlenění vojáků do pracovního a civilního života. V témže roce se konaly další stranické primárky, ale jí se už nominaci znovu získat nepodařilo.

Poslední funkční den v Senátu si za své služby vysloužila vzácný „standing ovation“ od mužských kolegů. Krátce nato ji prezident Roosevelt jmenoval členkou Komise pro odškodnění federálních zaměstnanců ve Washingtonu, kde působila až do roku 1950. Zemřela ve věku 72 let na následky mrtvice.

„Mlčenlivá Hattie“ se stala legendou, která během své kariéry promluvila v Senátu pouze patnáctkrát. Vysvětlovala to tím, že muži projevy milují a ona je o tu radost nechce ochudit. O co méně mluvila, o to víc pracovala.