První a poslední vládkyně Kyrgyzstánu obětovala syna, aby neztratila svůj lid

Osud Kurmandžan je příběh o odvaze, nezávislosti a diplomatických i vůdčích schopnostech. Nebyla však pouze obratnou političkou a vládkyní, ale také matkou a rebelkou. Narodila se do kočovné muslimské rodiny v Alajském pohoří na území dnešního Kyrgyzstánu.

V souladu s islámskou tradicí a zvyky jí rodiče vybrali manžela, za něhož měla být provdána v osmnácti letech. Ona však měla jiné plány. Od muže, kterého předtím nikdy nepotkala ani neviděla, utekla během svatební noci. Bylo to závažné porušení patriarchální tradice, ostatně i dnes je takové chování – v praxi domluvených sňatků v oblasti Střední Asie – neslýchané.

Tento akt vzpoury byl jasným důkazem její silné osobnosti a nezávislosti. Kurmandžan nebyla proti sňatkům, ale ten svůj chtěla uzavřít z lásky. Ta přišla, když potkala Alimbeka Datku, vládce Kyrgyzů v Alajském pohoří (horský hřbet ve střední Asii). Mladá a temperamentní žena ho zaujala natolik, že se s ní v roce 1832 oženil.

Alimbek byl z dnešního pohledu vlastenec, protože celoživotně podporoval jednotu svého lidu a nezávislost na Ruské říši. Svého snu se však nedožil, protože byl během příprav na vyhlášení nezávislého kyrgyzského státního útvaru zavražděn.

Ovdovělou Kurmandžan o rok později – bylo jí 52 let – uznali za právoplatnou vládkyni Alajských hor na území jižního Kyrgyzstánu. Nebylo to jenom proto, že byla vdovou po významném muži. Do politického života se aktivně zapojovala už před tím, a kdykoliv manžel opustil domov, ujímala se vedení. Později dokonce získala titul datka (vládkyně, guvernérka), jenž byl dosud vyhrazen pouze mužům. V kyrgyzské historii se stala jeho jedinou nositelkou.

Kurmandžan si v etnicky rozmanitém regionu vedla nadmíru úspěšně. Dokázala sjednotit kyrgyzské kmeny, nastolit a udržet mír. Strategicky přistoupila na příměří s Ruskou říší, když ruská armáda postupovala do Střední Asie. Ona i její synové se ruské invazi zpočátku bránili. Vzbouřili se a uprchli do Číny, odkud je však poslali zpět do Kyrgyzstánu. Vládkyni Kurmandžan cestou domů zajaly ruské vojenské jednotky. Během vyjednávání s ruským generálem si uvědomila, že jakýkoliv odpor je předem prohraný a přislíbila poslušnost Ruské říši.

Oblast Alajského pohoří k ní byla připojena v roce 1876 a nebyla zdaleka jediná. Ruská invaze postavila mnoho kmenových vůdců před podobné rozhodnutí. Někteří zvolili násilný odpor, jiní se vzdali. Kurmandžan považovala přímý odpor za počátek destrukce území a utrpení lidu. Místo toho se rozhodla pro cestu diplomacie a vyjednávání, aby zajistila příznivé podmínky.

I když rozhodnutí vůdkyně pravděpodobně odvrátilo krveprolití, ruská nadvláda napáchala i tak mnoho škod. V regionu se jako reakce na ni rozšířil obchod se zbraněmi a pašování. Z toho a také z vraždy vojáků byli dokonce obviněni i synové a vnuci Kurmandžan. Její mladší syn byl odsouzen k trestu smrti, a ačkoliv mohla docílit s pomocí svých stoupenců jeho osvobození, odmítla to. Bylo jí 82 let a jako po celý svůj život i teď postavila osud a budoucnost lidu nad osobní zájmy. O dva roky později se zúčastnila veřejné popravy.

„Je bolestné sledovat smrt svého syna, ale nemohu ztratit svůj lid,“ poznamenala k tomu. Pak se stáhla do ústraní.

Kurmandžan se těšila velké úctě nejenom mezi alajskými a kašgarskými Kyrgyzy, ale i mezi mnoha ruskými a zahraničními cestovateli, vojáky, státníky či koloniálními úředníky, kteří se na jihu Kyrgyzstánu objevili. V roce 1906 ji navštívil Carl Gustaf Emil Mannerheim, pozdější prezident Finska. Mannerheim Kurmandžan vyfotografoval a tento její portrét nese od roku 1994 kyrgyzská bankovka v hodnotě 50 somů.

Někdejší vládkyně zemřela šest měsíců po vzniku fotografie ve svém domě v Mady ve věku 96 let. Pohřbena je po boku popraveného syna.