Ondřej Sokol: Přál bych si, aby lidé naslouchali jiným názorům a hned za nimi neviděli nepřítele

Zkušeného kriminalistu, který odejde z Prahy na venkov. Touží po klidnějším životě a chce chovat včely. Představa poklidného života se samozřejmě nenaplní. Není to jen čistá kriminálka, ale řeší se tam i osobní vztahy. Moji sestru, farářku, hraje skvěle Jana Plodková. Bydlím u ní na faře, jsem starý mládenec, ale možná se s tím v průběhu děje něco stane.

Ten žádný morální problém nemá. Bavil mě ale tím, že udělal to, co jednou sám chci. Pomalu dospívám do stadia, kdy mi je stále líp v našem domě v Jeseníkách, a představuju si, jak se tam nadobro vrátím.

Poznal jsem pár lidí, kteří k tomu jen přičichli a naprosto tomu propadli. Po tomhle natáčení je naprosto chápu. Včely jsou s člověkem po celou historii, je to obrovsky silné spojení a zároveň je to uklidňující. Jsem přesvědčený, že jakmile budu žít na jednom místě, spadnu do toho taky. Už teď když jezdím k našemu baráku v horách, míjím několik úlů a říkám si, že tam, kde jsme my, by se hodily další.

Pořád. A myslím, že se to blíží, protože chci v tu chvíli mít ještě dost sil, abych mohl něco předat. Žije tam spousta talentovaných lidí, a pokud by mohli mít díky mně tu cestu snazší, rád bych se takhle tomu kraji odvděčil za šťastný start do života.

Čím dál víc si sám sebe uvědomuju jako malé dítě, které po něčem toužilo, a vidím rozhodující lidi ve svém životě. Ta cesta nebyla vůbec lehká. Už jen tím, jak je Šumperk od Prahy daleko.

Na to hrozně nerad odpovídám, protože určitě někoho vynechám. Především to je moje máma, která mi jako malému tolerovala, že jsem si vzal do hlavy, že budu hercem. Babička se hrozila, že nebudu mít nic pořádného vystudováno a ani pořádné řemeslo, protože herec přece žádné řádné povolání není.

Máma mě vodila v Šumperku na představení, kam děti ještě nesměly. Přemluvila vždycky uvaděčky, aby mě tam pustily. O prázdninách se mnou jezdila do Prahy, chodili jsme dvakrát denně do divadel. Obětovala mé touze strašně moc.

Pak to je Mirek Krobot, mámin spolužák z gymplu, který mě vzal poprvé do Činoherního klubu. Nebo Ctirad Medlík, profesor na gymnáziu, který mě a Martina Fingera měl v dramatickém kroužku a v době tvrdé normalizace nás vedl ke svobodnému myšlení. Posléze se stal starostou Šumperka.

Na DAMU mě nejvíc ovlivnili Jiří Adamíra a Luboš Pistorius. Ti taky „můžou“ za to, že jsem si k herectví přidal režii. S nadsázkou říkám, že jsem hrál tak blbě, že mi nabídli, jestli nechci režírovat. Cíleně mezi přijatými herci hledali někoho, kdo bude dělat obojí a bude při režii vycházet z herecké práce. Vybrali si tenkrát mě a Martina Myšičku.

Byla to úchvatná doba. Na přijímačky se přišla podívat pražská divadelní elita, odtamtud se znám třeba s Jirkou Bartoškou. Úplně se mi tehdy rozklepala kolena.

Měli jsme ale na škole opravdu přísný režim. Dneska vysokoškoláci v podstatě do školy moc chodit nemusí, hodně toho dělají distančně. My tam byli dennodenně od osmi ráno do večera. Skončili jsme v sedm večer a hned spěchali do divadla. Jedinkrát jsme se na školu se Sašou Rašilovem vyprdli, protože jsme byli na Zbraslavi, kde bylo tak krásně, v hospodě. Řekli jsme to pak na rovinu Jiřímu Adamírovi, který byl jinak hrozně přísný, a on ocenil, že jsme se přiznali. Připomněl, že slavný Sašův dědeček byl pověstný tím, že když bylo hezky, vymýšlel neuvěřitelné výmluvy, aby nešel na zkoušku.

Vůbec ne. Jsem šťastný, že žiju v téhle době. To, co žijeme, je klasická svoboda. Jen bych si přál, aby lidé tolik nesektařili, byli ochotní naslouchat jiným názorům a hned za nimi neviděli nepřítele.

Zkouším novou inscenaci v Činoherním klubu, je to dánská hra s názvem Komuna, napsali ji Thomas Vinterberg a Mogens Rukov. Vinterberg v komuně v Kodani vyrůstal a žil až do své dospělosti. Text hry později přepracoval a natočil v roce 2016 stejnojmenný film.

Je to celosouborová inscenace, sešlo se tam celé herecké jádro Činoherního klubu. Zkoušení je nezvyklé tím, že herci na téma komuny improvizují, chtěl bych, aby tu hru improvizací vytvářeli. Zajímavé je, že pokaždé končíme téměř stejně jako v původní verzi.

Musel jsem, protože divadlo mě stojí strašné úsilí. Dva týdny před premiérou nespím, v noci režíruju, rozjede se mi hlava a nemůžu to zastavit. S věkem se to prodlužuje. Před dvěma lety to skončilo tak, že jsem nespal celé to zkoušení.

Snažím se tvářit skromně, ale uvnitř se mi štěstím odpálily rachejtle.

Pro mě představují režiséři Grosmann, Macháček, Pistorius, Krejča a Smoček vzor toho, jak má divadelní režie vypadat. Ladislav Smoček je spjatý s Činoherním klubem, divadlem, které se vyjadřuje skrz herce. To se snažím rozvinout. Nestane se, že by se na herce kladly nesmyslné požadavky.

Luboš Pistorius mě učil na DAMU a já se cíleně snažil se od něho co nejvíc naučit a přenést to do své práce. Musím říct, že občas mívám pocit, že se mi to daří. Možná to je důvod, proč si s Petrem Štěpánkem i Zlatou Adamovskou, které jsem režíroval ve Studiu DVA, tak rozumíme. Mají na to výjimečně vyvinutá čidla a dokážou ocenit, když se člověk o něco takového snaží.

Moc ne. I to byl důvod té dvouleté pauzy. Už si nic nemusím dokazovat. O to hůř se hledá motivace. Řekl jsem si, že do další divadelní režie půjdu, až uvidím, že mám šanci dostat to dál. Nepotřebuju nic opakovat.

Mám to zapotřebí v rámci svého duševního nastavení. Pořád potřebuju mít pocit, že se pokouším o něco, co ještě neumím. Je to samozřejmě vyčerpávající, ale když se zpětně ohlédnu, hodnotím to jako nejšťastnější chvíle svého života. I když si pak nadávám, proč se hrnu do něčeho, co mě stojí hrozně energie a stresuje. Pokaždé se ale přesvědčuju, že člověk naplno žije, jen když o něco usiluje.

Každé má svoje. Nejvíc doma jsem v režii, ale zároveň mě nejvíc stravuje. Tím, že jsem zároveň režisér i herec, snažím se mnohé z toho, na co přijdu v režii, aplikovat na sebe jako herce. Což je dost těžké, takže v tom cítím největší rezervy.

Moderování bylo naopak to poslední, co jsem si představoval, že budu někdy dělat. I vzhledem k tomu, že jsem introvert. V tom to je velká výzva.

Určitě. Teď s Trumpem cítím určitý bod zlomu. Humor je závislý na konkrétní situaci, proto rychle stárne. Jednou jsem v rozhovoru řekl, že humor Voskovce a Wericha je dnes mrtvý, a byl z toho dost poprask. Myslel jsem to ale tak, že humor používá naprosto současné rekvizity, a jakmile odejdou, publikum je nechápe.

Smích je pro mě nesmírně důležitý. V tom, že dokážeme rozumět humoru, ironii a zasmát se jim, jsme výjimeční. Zvířátko může být smutné i veselé, ale nezasměje se. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí a hledám ji i ve smutných hrách, které dělám. Proto mi vždycky tak vyhovoval Martin McDonagh (britsko-irský dramatik a režisér, jehož hry překládal a režíroval), který i těm nejtemnějším situacím dokáže dodat humor a ironii.

Výborný byl Vladimír Menšík, Jan Libíček, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák. Zmínit musím i Jiřinu Bohdalovou a Ivu Janžurovou, Světáky (komedie z roku 1969) považuju za geniální film. Mimochodem Jiřina Bohdalová má ráda Na lovu, říká mi to pokaždé, když se setkáme.

Ale půjde, točí se vždycky několik dílů najednou, to rád přijedu. Považuju to za šťastné setkání, připadá mi, že jsem si tam našel specifický humor. Baví mě interakce se soutěžícími, obdivuju lidi, kteří toho hodně vědí.

V Británii to jede sedmnáctým rokem se stejným moderátorem Bradleyem Walshem. Tak daleko zase nemířím, ale pořád mě to baví, pocit vyhoření se nikdy nedostavil. Znal jsem tu soutěž dobře ještě předtím, než jsem ji začal moderovat. Pokaždé když jsem byl v Londýně, ležel jsem odpoledne na hotelu a díval se na ITV, kde běžela jedna soutěž za druhou, a The Chase byla moje oblíbená. Když mi to na Nově nabídli, ani vteřinu jsem neváhal.

Jsme spolu moc šťastní a pochopili jsme, že nejdůležitější je, aby to mezi námi pořád takhle fungovalo. Sice se na to pořád těšíme, ale řekli jsme si, že svatba je taková třešinka na dortu, kterou nemusíme hned sníst. Určitě k tomu dojde, ale už to nemusí nutně být Las Vegas a oddávající v převleku Elvise Presleyho. Máme ve světě hodně oblíbených míst a zjistili jsme, že velvyslanec nás může oddat kdekoli.

Naštěstí ne. Tedy zatím. Esterka studuje práva, ale vidím u ní nadání a vím, kolik právníků skončilo v našem oboru. Adam je nadaný přes počítače, má analytické myšlení, jemu se to nejspíš vyhne.

Víc, než jsem zamýšlel. Na Nově bude pokračovat Na lovu, Vraždy v kraji i Možné je všechno! (improvizační zábavná show). S Alešem Hámou nás zase čeká Český slavík. Rýsuje se i nová režie jak divadelní, tak filmová. A ve dvou filmech budu hrát.

Už jsem jeden film natočil (v roce 2014 komedii Krásno, odehrávající se v Šumperku) a byl jsem u toho šťastný. Odrazuje mě jen, kolik úsilí stojí v Čechách natočit film, člověk se tomu musí cele věnovat. Pro mě bude režie filmů jen fajn koníček.

Scenáristé nás do těchhle rolí tlačí a my se tomu klišé trochu vzpíráme. Jsem docela spokojený s cestou, kterou jsme ušli. Je výhoda, že jsme vrstevníci - i když je Aleš o pár let fyzicky mladší a mentálně o mnoho starší. (směje se) Máme podobný humor, ale zároveň ne stejný, být spolu nás občerstvuje.

Ne, ale uvažujeme o tom. Hledáme hru pro dva herce, kterou bych zrežíroval. Jezdím se svým stand-upem Celebrity a trochu mi vadí, že jsem na to sám. Mohli bychom cestovat spolu.

Chystáme se do Ameriky. Já, Niky a všechny tři děti. Nejmladší Lukáš (desetiletý syn Nikol Šantavé) hraje baseball, takže se třeba v New Yorku, Philadelphii, Pittsburghu podíváme na baseballové zápasy. Ty starší si udělají i jiný program. Podíváme se taky do Kanady, kde mám tátu a nevlastní sestru.

Letos to ještě jde. Minulý rok jsem to přehnal, volné dny jsem skoro neměl. Týdenní rytmus s volnem o víkendu je z hlediska duševní hygieny rozumně vymyšlený. Herci sice moc víkendy nemají, ale člověk by měl mít představu, že za nějakou dobu přijde volno. Niky to letos vzala do svých rukou a uhájila tu Ameriku. Když to bude pokračovat v letošním tempu, tak to přežiju.