Hlavní obsah

Nechci na internetovou seznamku, asi bych tam zpohodlněl, říká Filip František Červenka

10:47
10:47

Poslechněte si tento článek

Zaujal diváky v seriálech Most!, Osada a Studna. Pětadvacetiletý herec původně toužil být rockovou hvězdou, osud ho však přivedl k herectví, které nyní úspěšně kombinuje s hraním v kapele. Nejmladší ze šesti sourozenců sám sebe označuje za introverta a překvapuje nejen upřímností pohledu na svou generaci Z, ale i občas konzervativními názory.

Foto: Petr Horník, Novinky

Herec Filip František Červenka

Článek

Jak jde dohromady herec a introvert?

Taky jsem nad tím přemýšlel. Jsem stydlivý člověk, ale v herectví jde stud stranou. Moje hlava vnímá, že probíhá práce. Ale když mám být sám za sebe, nebo nedej bože něco moderovat, je to pro mě nesrovnatelně těžší.

Máte štěstí na filmové táty. V seriálu Most! hrál vašeho otce Martin Hofmann, ve Studni David Švehlík. Jak se vám s ním hrálo?

Nádherně. Nevěděl jsem o něm, že je tak introvertní člověk, ale velmi mi to sedlo. Jsem taky introvert. Mám rád, když s Davidem mezi scénami můžeme jen tak sedět v jedné místnosti, chvilku si povídat, být tam spolu a pak mlčet. Práce s ním je přirozeně férová a svobodná. Nebál jsem se před ním nic zkoušet a cokoli, co mi navrhl, jsem rád přijal. Byla to přátelská a klidná práce.

Jste nejmladší z šesti sourozenců. Jak se nejmladší introvert rozhodne stát hercem?

Herectví jsem nikdy v plánu neměl. Chtěl jsem být kytarista, hudebník. Táta mi pouštěl Sex Pistols a Kabáty a to se mi líbilo. Představa, že se budu živit něčím, co jsem bral jako koníček, mě bavila. Plánoval jsem jít na konzervatoř, ale kvůli studiu hudby. Kamarád mi pak řekl, že jde na herectví a že chodí na přípravné kurzy. Tak jsem začal chodit s ním. A vyšlo to.

Hned v prváku jsem dostal roli Tondy v seriálu Most! a zjistil jsem, že mě hraní baví a naplňuje. Pak přišla Osada, teď Studna. Ještě jsem nezpracoval, kolik štěstí a krásných projektů jsem měl. Docela se stydím o tom mluvit se samozřejmostí, stále mi to přijde neuvěřitelné.

Nechybí vám kytara?

Ne, protože pořád hraju se svojí kapelou Saving George. Od té doby, co jsme pochopili, že se muzikou nemusíme živit, mohli jsme se více uvolnit. Máme méně stresu a více radosti. Jestli někdy budeme hrát víc a přitáhneme víc lidí k naší hudbě, bude to jen dobře. Ambice jsme neztratili. Stále koncertujeme, hrajeme hardrock, pop-rock, metal i folk.

Foto: Archiv ONEPLAY - Mikuláš Křepelka

Jako Slávek v minisérii Studna. „Práce s Davidem Švehlíkem byla férová a svobodná,“ říká.

Máte pět sourozenců. Vyrůstali jste spolu?

Jsem jediný společný syn svých rodičů, ostatní sourozenci jsou z předešlých manželství. Ten nejmladší je o třináct let starší než já. Když jsem vyrůstal, žili jsme ještě s jedním mým bráchou, ale pak už se odstěhoval. Jednoho bráchu mám v Americe, moje nejstarší sestra zase hodně cestuje. Jsme rozesetí a vídáme se hlavně o Vánocích či jiných svátcích.

V seriálu Studna hrajete jediného syna paranoidní rodiny Jelínkových. Slávku vám prý říkali i mimo natáčení. Jak jste se na roli připravoval?

Měli jsme několik čtených zkoušek s autorkou scénáře a režisérkou Terezou Kopáčovou. Poté, co jsem příběh sám nějak navnímal, bylo pro mě důležité slyšet, jak to vidí ona. Na přípravu na roli jsem si pak vzal volno. V divadle jsem požádal o alternaci, chtěl jsem mít dost času. Kdybych se měl soustředit ještě na něco jiného než na natáčení, zkomplikovalo by mi to práci na Studni.

Po samostudiu scénáře a práci s paní režisérkou pro mě bylo důležité být hlavou už jen v tom v příběhu. To jsem praktikoval tři měsíce. Zavřel jsem se doma a byl jen s tím příběhem. Bylo to poprvé, kdy jsem si na roli dal takový čas, bylo to náročné i nádherné zároveň.

Dostal jste se do smutného světa?

Trochu ano. Nebylo to veselé, vtipných věcí ve scénáři bylo opravdu málo. Ale natáčení a štáb byly to nejkrásnější, co jsem zažil, i když došlo na scény, které jsou bolestivé. Opravdu bych nikomu nepřál zažít v realitě to, čím musel projít Slávek. Negativita na mě ale nepůsobila. Domů jsem se z natáčení chodil jen osprchovat, vyspat a najíst. Hlavou jsem byl pořád na place. Pro rodinu a kamarády jsem moc nefungoval.

Herectví jsem v plánu neměl. Chtěl jsem být kytarista. Táta mi pouštěl Sex Pistols a Kabáty.

Slávek ze Studny jako dítě prodělal obrnu, nebyl to žádný silák. Zhubl jste kvůli roli?

Ano, snížil jsem kalorický příjem, stačilo pár dnů nic nedělat, málo jíst a váha šla dolů. Odpadlo mi šest sedm kilo. Přes Vánoce jsem pak zase vše poctivě přibral. Nyní jsem už na své váze.

Jak jste se vyrovnal se Slávkovým kulháním?

Měli jsme asi čtyři schůzky s fyzioterapeutkou, kde byli i kluci, kteří hráli mladší Slávkovu verzi. Ti to měli těžší, protože v dětství Slávek kulhal zřetelněji. Na schůzkách jsme řešili, jak naložit se slabší nohou, ale i rukou, třeba při jídle. Od pomocného režiséra jsem dostal berličku. Doma jsem s ní začal pracovat. Pajdal jsem a zjistil, jak je těžké manipulovat jen levou rukou, když ta pravá má být slabá. To strašně zkomplikuje život.

Foto: ČT - Tereza Suchánková

V seriálu Osada. „Stále jsem nezpracoval, kolik štěstí na krásné projekty jsem měl,“ přiznává.

Slávek, kterého hraju já, už je mladý muž, jeho kulhání není tak zlé jako v dospívání. Dostal se z toho pomocí rodičů, i když předpoklad lékařů byl, že se sám ani nenají. Pro mě to celé bylo o zvyku. Ten byl potom už tak silný, že mi kulhání zůstalo. Pamatuju si, že jsem pak točil dětský pořad Planeta Yo a kolegyně se mě ptala, proč kulhám.

Příběh Studny začíná optimisticky, ale rodina se postupně propadá do paranoie, což skončí tragédií. Rozumíte temným zákoutím psychiky?

Řekl bych, že jo. Bylo pro mě důležité pochopit, co k tragédii vedlo. Porozumět tomu. Mám to tak i v životě. Snažím se pochopit druhou stranu. I když s něčím nesouhlasím a přijde mi to jako špatné rozhodnutí, většinou rozumím tomu, co k němu člověka vedlo. Vyznat se ve Slávkovi pro mě bylo hodně důležité. Umět si to odůvodnit a stát si za tím, i když to byly třeba i špatné věci. Stačí, když je v hlavě trošku něco jinak, ať už je to otázka ega, nebo sociopatie, a člověka pak okolnosti k tragédii dovedou.

Všechny postavy ve Studni trochu mohou za to, co se stalo. Slávek má ale naději, že se vymaní z prokletí rodiny. Že dopadne jinak a nebude se trápit minulostí. Druhá věc je, co nosíme v genech a ani o tom nevíme. Člověk může dělat, co chce, a stejně se ocitne jen kousek od toho, aby sklouzl k tomu, s čím bojoval. Někdy je to nevyzpytatelné.

Je to osud?

Řekl bych, že je. Někdy na něj věřím, někdy ne. Někdy si říkám, že osud není, že mohu dělat, co chci. Osudovost je pěkná, romantická, ale i děsivá. Možná že v tom případu se někdo snažil tak moc osudu vyhnout, až ho naplnil.

Bylo pro mě důležité pochopit, co k tragédii vedlo. Porozumět tomu. Mám to tak i v životě.

Viděl jste původní Studnu, kterou mnozí považují za první český horor?

Znal jsem Majora Zemana. Považuju se za člověka, který má rád kulturu a filmy starší generace, přestože datem narození spadám do generace Z. Byl jsem vychováván staršími rodiči, takže se pocitově vnímám spíš jako mileniál. Ale ani Studnu už tak neprožívali. Já se na ni samozřejmě podíval. V rámci studia, po přečtení scénáře. Nechtěl jsem být dopředu ovlivněný.

Foto: ČT – Michaela Buchtová

Jako Tonda v seriálu Most!. „Díky této roli jsem zjistil, že mě hraní baví a naplňuje,“ tvrdí.

Nic zvláštního mi to ale nepřineslo, jenže by vypadalo divně, kdybych to neviděl. Když jsem říkal známým, že budu hrát mladého Brunu, toho plešatého, vykuleného kluka, divili se, jak je to možné. Naše pojetí Studny je o dost jiné.

Patříte do generace Z, o níž se leckdy nepíše moc lichotivě. Prý je málo odolná a závislá na technologiích. Souhlasíte?

Do určité míry ano. Naše velké téma je trauma a určitá měkkost. Spousta lidí z generace Z může působit, že jsou méně odolní. Nevím, jak to bylo dřív, ale taky to tak trochu vnímám. Nejsem taky zastáncem přehnané korektnosti. Některá slova a jména historických osobností se cenzurují. Nesmí se třeba na YouTube říct covid nebo Hitler. Tomu nerozumím, nemyslím si, že by to někoho mohlo urazit nebo mu přivodit trauma.

Mám pocit, že některá témata generace Z se mě netýkají. Spousta věcí mi taky přijde zvláštních a sám je nedělám. Nemám rád ani sociální sítě. Byl bych nejšťastnější, kdyby mohly zmizet lusknutím prstů.

Technologie vás tedy nezajímají? Ani umělá inteligence?

Technologie jsou všudypřítomnou realitou. Všichni lidi na zemi jsou si díky nim blízko. Člověk nežije jen ve své zemi, čtvrti. Dvanáctileté dítě může být ovlivněno skupinou třicetiletých Kanaďanů a tím, co oni právě tvoří. Je to vlastně šílené. Ale technologie mám rád, přijde mi zajímavé, kam nás jako lidstvo mohou v různých povoláních posunout.

Pro mechanickou činnost je umělá inteligence dobrá. Četl jsem, že si nějaká slečna přála, aby za ni uvařila a vyprala, aby se ona mohla věnovat umění. Fajn je, že nechtěla, aby za ni to umění dělala.

Existuje studentský projekt, kde se za víkend má natočit a sestříhat film. Párkrát jsem se zúčastnil jako herec i scenárista. Člověk si vylosuje téma a má pár hodin na to, aby to zpracoval. Myslím, že vloni vyhrál film napsaný umělou inteligencí. A tohle lidi děsí. Umělou inteligenci můžeme regulovat a naučit se s ní pracovat. Tvořit ale podle mě nebude tak autenticky a krásně, jako to dělají lidé.

Tvrdíte, že se nechcete ženit. Proč?

Ne že nechci, ale nemám to zatím v plánu. Mnoho lidí se ženit nechce, protože pocházejí z rodiny, kde rodičům manželství nevyšlo. Jsem z krásné rodiny, ale v okolí mám pár takových, kde to moc nefungovalo. A to mě teď asi ovlivňuje. Líbí se mi představa rituálu dvou lidí, kteří si před svědky řeknou, že spolu chtějí strávit život, patří k sobě a jsou rodina. To je nádherné gesto. Ale nemyslím, že je nutné mít to podepsané státem.

Přijde mi lepší, že nás oddá nějaký dobrý kamarád a nebude to oficiální. Pro nás ale jo. Každý vztah se může rozpadnout. U Studny je vidět, že rozpad může trvat řadu let. Po svatbě se vše může změnit. Nedělám si představu, že najdu romantickou lásku a do konce života to bude bez problémů.

Nejsou dnes vztahy až příliš korektní?

Co se týče dívek, jsem obklopen těmi normálními, co mají zdravý rozum. Nechci říct, že jsou staromódní, i když v něčem možná i jo. Vadí mi, kam se korektnost posouvá. Lidé jsou velmi vztahovační. Kvůli tomu vzniká mnoho zbytečných problémů. Pokud někdo někoho urazí, přijde mi normálnější vrazit mu facku než to tahat po policii a soudech. Je to nelidské, jako bychom se my sami měnili v umělou inteligenci.

Naše velké téma je trauma a určitá měkkost. Spousta lidí z generace Z může působit, že jsou méně odolní.

Když chci nějakou dívku vzít ven, na rovinu řeknu, proč mě zaujala a proč se mi líbí. Pokud mě odmítne, neprotestuju. Je normální odmítnout, mně se taky někdy nechce, to je pochopitelné.

Takže dnes jde ve vztazích spíš o opatrnost?

Možná. Často nevíme, jak na to. Jako bychom ztráceli lidskost. Oslovování holek na ulici je dnes nemožné, dřív to byla běžná cesta k seznámení. Přijde mi to lepší než někoho oslovit na sociální síti. Můj kamarád je teď v krásném vztahu. Poznali se tak, že šli naproti sobě na přechodu. Ona se na něj usmála, on si toho všiml, a tak se otočil a utíkal za ní. Pak si dvacet minut povídali a trochu se poznali. To mi přijde jako lidská cesta.

Nechci třeba na internetovou seznamku, i když to neodsuzuju. Ale asi bych tam zpohodlněl. Jednodušší cesta je to jen zdánlivě a já si nechci všechno ulehčovat.

Související témata:
Filip František Červenka

Výběr článků

Načítám