Michaela Tomešová: Normálnost je dnes vzácná komodita

Nejtěžší, co jsem kdy dělala. Mám pocit, že existuje málo rolí, které obsáhnou naplno herectví, zpěv i tanec. S tímhle muzikálem jsem začínala, když mi bylo dvacet, a síly a energie bylo mnohem víc. Přesto to představení mám na žebříčku těch nejoblíbenějších. Ráda překračuji své vlastní hranice a v tomto představení je překročím několikrát. Minimálně sama v sobě.

Ve zpěvu jsem se musela hodně překonávat a intenzivně pracovat s naším korepetitorem. Musela jsem potlačit hluboký strach ze zpívání, který mě pronásleduje od dětství.

Ten strach pochází z druhé třídy, kdy učitelka zpěvu řekla mojí mámě, a já u toho byla, ať už tam nechodím a ať už ani nezpívám, že nemám vůbec žádný talent. Tahle věta ve mně rezonuje dodnes, přestože jsem se ji roky snažila překonat. Částečně se mi to podařilo, ale v určitých chvílích se ten pocit vrací s plnou silou.

V dětství jsem byla neklidné dítě, nyní mám diagnostikované ADHD. Chtěla bych proto apelovat na všechny dospělé: opravdu si uvědomte, co říkáte dětem. Možná máte pocit, že jste neřekli nic zvláštního, ale dítě si takovou větu může nést celý život. To, co pro vás je jen letmá poznámka, může druhého člověka poznamenat navždy.

Do tohoto muzikálu jsem dostala nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout – kombinaci menší role s krásnou písní, práci v company (souboru tanečníků a zpěváků) a možnost odzkoušet za hlavní postavu. Byla to volba buď tohle, nebo vůbec nic. Rozhodla jsem se pro tu náročnější variantu a nelituji. Company jsem nikdy nedělala. Je to nejtěžší práce, jakou jsem kdy zažila. Díky tomu si teď mnohem víc vážím práce našich tanečníků.

Zrovna dnes je můj mladší syn na výletě se školou ve skanzenu Přerov nad Labem. Říkám vám to, protože v tom je kus mého dětství. Natáčela jsem tam pohádku, která byla jedna z mých prvních, a mám pocit, že to byla nádherná práce. Byla to pohádka O ztracené lásce a pro Českou televizi ji natáčel Viktor Polesný. V tom skanzenu jsme strávili úplně celé nádherné léto. Se Simonou Stašovou, s Vláďou Dlouhým, se Zlatou Adamovskou. Byla tam celá plejáda herců, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková. Opravdu krásné obsazení.

Bylo mi devět. Už jsem točila i dřív, to byli Bakaláři, do kterých jsem byla obsazena na základě výhry v recitační soutěži. Tehdy nebyly castingové agentury, hledači talentů se pohybovali na recitačních soutěžích. Po Bakalářích jsem se ocitla v databázi České televize, pozvali si mě na konkurz do O ztracené lásce, což byla moje první opravdu velká role.

Tam se to vyprofilovalo a já se rozhodla, že budu dělat úplně všechno pro to, abych mohla dělat herectví. Kolegové o generaci starší než já mě fascinovali, jak byli připravení, jak mluvili, jak probíhaly jejich vnitřní procesy. To byla pro mě v devíti letech velká škola. Lákala mě ta poctivost. Dnes jsem svého syna do Přerova nad Labem posílala s tím, ať tam zamává, protože tam vznikl můj sen.

Až v dospělosti. Když se mi narodily děti, docházela jsem preventivně na terapie, protože jsem u toho stále pracovala a měla toho hodně.

Potřebovala jsem se vypovídat. Myslím si, že slovo terapie nebo psycholog už v dnešní době není tabu, za což jsem ráda. Psychohygiena je velmi důležitá, k obvodnímu doktorovi na prevenci také chodíme.

Tam jsem po několika sezeních zjistila, že mám ADHD. A že mi na něj paní doktorka může předepsat i papír, kdyby se to promítalo do práce. Kdybych v polovině představení řekla sorry, já už to nedohraju, mám ADHD (směje se), tak by to asi nefungovalo, ale je pravda, že jsem díky tomu zjištění začala být k sobě trochu laskavější.

Často se soustředím jen chvilku a pak zapomenu, co jsem dělala, o čem jsem mluvila, což je můj problém i v rozhovorech. Něco začnu a naťuknu hned další čtyři témata. V běžném životě vykládám myčku, mezitím mě napadne, že není dokončená pračka, tak k ní přeběhnu, mezitím mě napadne, že bych měla vyleštit zrcadlo, a do toho, že bych ještě měla vyluxovat. Ve finále je všechno rozdělané a nic není dokončené.

Mně to nevadí. Lidé nám často píšou, že jsme pro ně pěkný pár. Že jsme důkazem, že pravá láska existuje, vzorem dokonalého manželství i rodičovství. Ale mně přijde důležité, abych nevypadala jako pokrytec. Proto si myslím, že k životu patří i ten protipól. Svět musí být v rovnováze.

Říkám to všude, je v pořádku se pohádat. U nás to také není vždycky růžové. Kdyby to bylo pořád jen krásné a sluníčkové, tak to není normální a je to strašná nuda. Sdílení autentických momentů má smysl. Lží s filtry je všude na sítích plno a pak z toho mají mladé holky deprese. Pokud máme možnost ukázat realitu, udělejme to. Normálnost je vzácná komodita.

Pamatuju. Jisker bylo víc při různých momentech. Ale ten zásadní se odehrál při zkoušení Osmého světadílu před čtrnácti lety. Já jsem tehdy měla partnera, on taky partnerku, takže jsme kolem sebe našlapovali velmi opatrně. Přesto ty jiskry mezi námi byly. Z ničeho nic mi Roman zaklepal na rameno: „Míšo, máš v ledničce na produkci překvapení.“ Šla jsem se podívat a našla tam sušenku. Říkám si: „Dobře, tak já mu taky připravím nějakou dobrotu.“ A tak jsme si nějakou dobu navzájem kupovali sladkosti.

Celý další rok jsme spolu ale ještě nechodili. Dělali jsme si drobné radosti, až jsem později zjistila, že on ty sušenky vlastně ani nemohl jíst kvůli své celiakii. Ptala jsem se ho, proč mi je vlastně kupoval. A on mi odpověděl něco úžasného: „Protože jsem na ně měl hroznou chuť a chtěl jsem, aby si to někdo užil za mě, když už nemůžu já.“ To mi přišlo krásné.

Nedávno jsem mu upekla sladkou roládu, kterou jsem mu kdysi věnovala. Říkala jsem si, že by ji měly ochutnat i naše děti. Když do ní Roman kousnul, úplně se zasnil. „Míšo, vrátil jsem se v čase. Vidím tě stát v červeném kabátě s roládou, kterou jsi mi tenkrát upekla. Tak teď jsem se do tebe znovu zamiloval,“ řekl mi.

Chuť té rolády mu oživila vzpomínky a mně taky. Myslím, že takové chvíle jsou v životě neuvěřitelně důležité. Lidi by si měli připomínat, kdy se zamilovali a za jakých okolností. Jsem ráda, že můžeme Osmý světadíl hrát znovu spolu. Je to jako manželská terapie, společné vzpomínání nás vrací k našim kořenům. Chuť dokáže být tak silná, že jeden kousek stačí a najednou jste zase tam, kde to všechno začalo.

Mám na to hořkosladkou vzpomínku. Dříve to byla vzpomínka velmi sladká, teď přechází do hořkosti. Ten čas s náhradními dětmi byl úžasný. Velmi jsem si to užila. Myslím, že to bylo potřebné i pro nás s Romanem, protože byl covid a my jsme spolu trávili každou vteřinu. Odstup nám pomohl. Začali jsme se na sebe více těšit, více si vážit toho, co v druhém máme a co máme v našich dětech, které jsou naprosto úžasné a dokonalé.

Jsem ráda, že jsem strávila čas i s holčičkami, ale ty momentálně už nejsou se svojí maminkou, vyrůstají v náhradních rodinách a maminka od nich odešla. Proto to vnímám v takové hořkosti. Tehdy jsem doufala, že dokážu spasit svět. Teď už si to nemyslím.

Ano, myslela jsem si, že když jim přispěju na bydlení a budu posílat peníze, že se to všechno vyřeší. Bohužel to takhle nebylo. Pořád ve skrytu duše doufám, že peníze, které jsem mamince naposílala, aspoň ne všechny, neskončily v automatech a v drogách, ale že z toho něco měly i ty holky. Jsem s nimi v kontaktu, občas si napíšeme. Trochu jsem spadla na zem a uvědomila si, že nikdo nejsme spasitel a každý si za svoje problémy může sám. Ale děti by se do nich tahat neměly.

U mě vždycky vyhrává selský rozum a intuice. Nikdy jsem moc nedala na návody, ačkoliv určité metody mi jsou bližší. A samozřejmě mám ráda, když dítě může říct svůj názor, vymezit si hranice, přes které by samo nešlo nebo by neměl chodit rodič.

Moje maminka učí ve školce, mám hodně věcí od ní zakódovaných v hlavě. Určité vzorce, jak rodiče tehdy vychovávali nás a my vychováváme naše děti, bych ráda změnila. Ale upřímně, mám pocit, že se mi to úplně nedaří. Je to těžké. Mému manželovi se to daří mnohem líp. Ráda ho chválím, i když mě samozřejmě někdy štve.

Jednomu je skoro devět, druhému sedm a půl roku a nevyhnutelně u nich vzniká žebříček naší pozornosti. Je těžké se vyvarovat toho, aby se ani jeden necítil výš nebo níž. Oni to tak vnímají, jeden má pocit, že druhého chválím víc, a naopak. Proto musím velmi citlivě našlapovat a snažit se k nim přistupovat se stejnou měrou, i když ten mladší třeba potřebuje jiný přístup.

Je to pro mě obrovská škola a považuji za důležité říkat jim otevřeně: „Pro mě je to taky těžké, rodičovství se taky učím, tady jsem udělala chybu.“ Myslím, že je zásadní, aby rodič dokázal přiznat, že něco udělal špatně. Že má před dítětem sebereflexi, místo aby se tvářil, že má vždycky pravdu jen proto, že je starší. To prostě není pravda. Dítě má nárok na upřímnost a pravdivost. Když se nám něco nepovede, měli bychom se umět omluvit. Děti si zaslouží stejný respekt jako dospělí.

Atopický ekzém mám od dětství, ale dřív se řešil klasicky. Dostala jsem kortikoidovou mast, namazala se a hotovo. Že se to za týden vrátilo třikrát horší a postupně mi to ničilo orgány, to se tehdy moc neřešilo. Po druhém porodu jsem měla obrovskou ekzémovou ataku. Kojila jsem a současně byla těhotná, takže se tělo úplně vyčerpalo. Začala jsem hledat alternativy k léčbě kortikoidy. Ekzém je velmi individuální záležitost, každému pomáhá něco jiného.

Mě zachránila akupunktura. Východní medicíně, konkrétně čínské, věřím. Současně jsem si uvědomila, že některé látky se při dlouhodobém používání vrství v těle a mohou škodit.

Netoxický přístup není omezení, je to vědomé rozhodnutí. Díky němu mám kůži v pohodě. A protože jsem ho praktikovala i u dětí, ony zatím, musím zaklepat, ekzém nemají. Ani celiakii.

Změnilo se mi vnímání toho, co si do těla pouštím. Začala jsem číst složení všeho, kosmetiky, čisticích prostředků, oblečení. Je to cesta, která vyžaduje čas a zkoumání, ale stojí za to.

Můj kolega tomu říká zářínec, což je období od září do prosince, kdy máme nejvíc představení a práce. Zatímco běžně lidi slaví Vánoce, my hrajeme, protože lidé mají volno a chtějí se bavit. My máme maximálně dva tři dny volna během svátků. Proto každý rok po Novém roce utečeme na čtrnáct dní do tepla. Vynahradíme si tak Vánoce a načerpáme energii, protože leden je divadelně mrtvá sezona, do divadla se moc nechodí.

Zajímavé je, že poprvé za dlouhou dobu půjdu mimo muzikály. Připravuji dvě činohry, ale ještě nebudu prozrazovat co. Jsem ráda, že se konečně vrátím k tomu, co jsem vystudovala, k činohernímu herectví. Muzikál ale zůstává moje největší láska. Pořád chci zpívat a tančit, i když se občas ptám, jak dlouho to ještě vydržím. Možná pár let, ale nevím, jak dlouho ještě budu schopna tancovat.