Článek
V novém filmu Milion hrajete postavu považovanou za černou ovci rodiny. Jaká je vaše hrdinka podle vás?
Hraju holku, která se snaží protlouct životem podle vlastních pravidel. Dělá věci tak, jak cítí, a celá rodina včetně sourozenců ji považuje za trošku podivínku. Dnes by ji možná nazvali ezo člověkem, což je slovo, které lidé rádi používají, ačkoliv nevědí, co znamená. Ve filmu přináší světlo, což se ukáže na jeho úplném konci. Více prozradit nemůžu, abych neprozradila zápletku. Ona je komický člověk, aniž by si to sama uvědomovala. Mám ráda humor, takže mě to bavilo.
Říkáte, že všechny vaše postavy mají s vámi něco společného. Platí to i tentokrát?
Myslím, že do života mi přichází postavy, které se mnou mají skutečně něco společného, ať už z minulosti, přítomnosti, nebo třeba v budoucnosti. Proto je zrovna hraju. Mají nějakým způsobem vždycky něco blízkého s tím, kým jsem.
Zmínila jste pojem ezo člověk v souvislosti s tím, že lidé nevědí, co vlastně znamená. Jak ho tedy chápete vy?
Jakmile nosíte pírka v uších, máte batikované oblečení a mluvíte veřejně o věcech, které tady byly odpradávna a za které byly dřív ženy upalovány, a přitom třeba u indiánů byly odedávna normální, jste automaticky považováni za ezo člověka.
Vy taky nosíte pírka a batikovaná trička?
Samozřejmě, jasně.
Co konkrétně bylo kdysi normální a dnes je považováno za podivné?
Třeba když žena porodí dítě doma, což udělaly miliardy žen před námi. Naposledy moje babička takhle porodila moji mámu. A babiččina máma porodila doma jedenáct dětí. Považuji to za naprosto přirozenou věc.
V mateřství nesmí chybět opravdovost, upřímnost a láska. Dítě musí cítit, že jste jeho domov.
V jiných zemích, které nejsou zas tak daleko od nás, je normální, že když žena rodí doma, venku čeká sanitka. Pokud náhodou něco není v pořádku, zdravotníci jsou připraveni pomoct, odvezou ženu do nemocnice a přitom ji podporují. Fandí jí v tom, co se rozhodla udělat, i když to nakonec doma nevyšlo.
Jak vypadá vaše cesta mateřstvím?
Vzhledem k tomu, že jsem mámou poprvé, všechno se učím za pochodu. Ať už to nazveme alternativním, nebo tradičním přístupem, v mateřství nesmí chybět opravdovost, upřímnost a láska. Dítě musí cítit, že jste jeho domov.
Maminka je domeček. Devět měsíců jsem byla domečkem své dcery, kde se ona vyvíjela, a tak se teď do mé náruče může vracet kdykoliv. A když říkám kdykoliv, myslím opravdu kdykoliv. S dcerou to tak mám, sedne mi i desetkrát za den na klín, protože to zrovna potřebuje.