Martina Formanová: Všechno je zpolitizované, zfanatizované a rozdělené

Původně jsme společně připravovali hudební film, který se však po pandemii nedal dofinancovat. Na poslední schůzce ohledně onoho projektu, v poněkud pohřební náladě, mi Honza řekl, že se mu líbila moje knížka Povídky na tělo, a jestli bych nechtěla využít některé situace a postavy a napsat seriál.

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že i když povídky byly krátké, o těch postavách vím daleko víc, než co se vešlo do rozsahem omezeného tvaru, takže pro mě bylo přirozené a příjemné se k některým vrátit. Jelikož byli moji hrdinové věkově i sociálně velmi rozliční, rozhodla jsem se je zaštítit srazem střední školy po třiceti letech.

My jsme spolužáci z katedry scenáristiky, já dokonce hrála v jednom nebo dvou jeho raných filmech! Ano, kamarádili jsme se, a to i s producentem seriálu Josefem Vieweghem, dalším naším spolužákem. Což možná působí až trochu podezřele, ale FAMU je malá škola a na katedře byla v každém ročníku jen hrstka studentů, takže jsme se znali téměř všichni se všemi. Obě ta přátelství přetrvala a je prima, když člověk naváže pracovně s někým, s kým už ten vztah má. Mohli jsme být k sobě naprosto upřímní – když mi jeden z nich řekl, že něco musí ven, věděla jsem, že to holt musím přepsat.

Že chci dělat něco uměleckého, jsem se rozhodla poměrně záhy, a to, přiznávám, hlavně z toho důvodu, abych nemusela brzy vstávat. U nás v domě bydlela herečka Jana Gazdíková, o které se říkalo, že spí dlouho, třeba až do deseti. To mě pobídlo zkusit rovněž divadlo, byla jsem dokonce přijata do dětského studia Husa na Provázku, ovšem zradila mě tréma, se kterou jsem si tehdy nedovedla poradit.

Pak jsem taky malovala, zpívala… Všechno, myslím, dost mizerně. Díky tatínkovi jsme však měli doma skvělé knihy a já se stala vášnivou čtenářkou. Fascinovala mě síla příběhu, jakou moc mohou mít slova.

Vlastně ano. Kdysi, ještě na základce, jsme měli suplovanou hodinu, a abychom vyplnili čas, měla jsem vyprávět něco, co jsem přečetla. Zvolila jsem jakousi detektivku a nezapomenu na moment, kdy jsem si uvědomila, jak mi najednou spolužáci visí na rtech. Že magické není jen číst, ale i vyprávět.

Pak jsem začala psát do brněnských novin, do Rovnosti a Svobodného slova, většinou o takzvaných mládežnických tématech – třeba o festivalu amatérských filmů nebo koncertech populární hudby. Hlásila jsem se dvakrát na žurnalistiku, ale nedostala jsem se. Nakonec mi tu nejlepší radu dal kdosi v nočním baru. „Proč to nezkusíš na FAMU? Psaní není jen žurnalistika.“ Řekla jsem si, že to bude poslední pokus. A k mému údivu jsem se tam dostala.

Vlastně ani ne. (směje se) Realizovat film nebo televizní inscenaci mi připadalo strašně drahé a já se bála, aby se nevyhodilo moc peněz, kdyby se mi to nepovedlo. Spíš jsem si představovala, že budu dělat rozhovory do časopisů a o filmech psát. Jsem děsně kontaktní, miluju vyptávat se lidí, co je přivedlo k tomu, co dělají, nebo jak se seznámili se svým partnerem. A navíc, na škole jsem snad ani neměla pocit, že bych toho sama měla tolik co říct.

To už jsem měla děti. Tehdy začaly vycházet různé články o našem vztahu s Milošem a vůbec o mé minulosti a já slyšela neuvěřitelné verze. Pak jsem dostala nabídku od jedné paní novinářky, že by napsala knihu o mém životě, a to mě možná nakoplo, že svůj příběh si přece musím napsat sama!

Navíc já měla problémy otěhotnět a pak i v těhotenství, stala jsem se nesmírně úzkostlivou matkou. Ve skrytu duše jsem si ale připomínala: Vždyť jsem přece bývala taková ranařka, co se to se mnou stalo? Začala jsem si tedy psát vzpomínky na tu dobu i pro sebe. Z toho vznikla kniha Skladatelka voňavého prádla, která měla krásný ohlas. To mě povzbudilo k dalším knihám.

Synům je šestadvacet, ale ještě dodělávají školu. Andy šel po střední hrát profesionálně videohry a dva a půl roku žil v Asii, pak ve Skotsku a Dánsku. Školu začal později, věnuje se kybernetické bezpečnosti. Jim studoval v Kalifornii, ale po Milošově odchodu potřeboval nějaký čas pro sebe, takže dva roky pracoval. Teď to dohání, studuje filozofii. Takže z něj nejspíš bude hladový filozof. Ačkoli – doma hladový nebude, to mu navařím!

Tím, že mám českého přítele, se hodně zlepšili v češtině. Já na ně mluvila česky vždycky, ale někdy jsem pak zjistila, že všemu nerozuměli. Jinak mají samozřejmě rádi české jídlo a znají spoustu mých kamarádů, kteří k nám jezdí. Také mají rádi Petra (syn Miloše Formana z manželství s Věrou Křesadlovou) s Klárou a jejich holky.

Svérázný. Se staršími syny měl v dětství omezený kontakt, ale když byli starší, našli si k sobě cestu – cestovali spolu a navštěvovali se. Je škoda, že naši kluci o tohle přišli, protože když dospěli, Miloš odešel – bylo jim devatenáct. Mrzí mě, že některé věci s ním nezažili. Je to daň za věk, kdy jsme ty kluky měli.

Každý má jiný způsob. Někdo se vrhne do práce nebo se někam odstěhuje. Já jsem se tomu spíš podvolila, ale psaní knihy Nalakuj to narůžovo mi paradoxně pomohlo. Když jsem začala psát, měla jsem chuť vylít tam všechen smutek a osamění. Pak jsem si říkala: „Vždyť náš život nebyl smutný. Byl to život – skoro čtyřiadvacet let pohromadě – plný cestování, úžasných zážitků, kolik srandy jsme měli s přáteli. Buď vděčná za ty roky, kdo tohle má?“ Rozhodla jsem se zaznamenat spíš Milošův smysl pro humor a vitalitu.

Pro mě to tak bylo, ale jak říkám, každý má jinou cestu. Truchlení není rovná čára – od úplného propadu k postupnému zlepšování. Člověk má třeba období, kdy se začne cítit lépe, a najednou vás zas něco srazí na kolena. Často jsem cítila osamění, ne v tom smyslu „já chuděra“, ale když se stalo něco hezkého nebo vtipného, strašně mi chybělo sdílet to s Milošem. Říkala jsem si: „Tohle by ho tak pobavilo!“

Mám ale štěstí, že s těmi nejbližšími, které jsem ztratila, byly naše vztahy čisté a stihli jsme si vše říct. Věřím, že to také pomáhá.

Pamatuji si, jak mě šokoval skandál Billa Clintona a stážistky Moniky Lewinské. Tedy ne to samotné, co se stalo, ale reakce veřejnosti. Měla jsem za to, že nějaká indiskrece je záležitostí, s níž se musí vypořádat manželka, nikoli celá společnost. A jak někdo může vyslýchat prezidenta, jestli měl sex?

Nicméně jsem pochopila, že v Americe je morálka vnímána jako důležitá součást veřejného života. Udělalo to na mě obrovský dojem. Já přece vyrostla v režimu, kde musel člověk opakovat lži, aby vůbec prošel vzdělávacím systémem, aby dostal zaměstnání. To jsem dost zásadně přehodnotila.

Obojí. Všechno se mění a já už ničemu nerozumím.

Dřív jsem se o politiku velmi vášnivě zajímala. Ale po pandemii jsem pochopila, že se tímhle nechci kvůli svému mentálnímu zdraví zahlcovat. Jsem člověk, který potřebuje optimismus a pozitivní zprávy. Samozřejmě vím, co se děje, ale hodinové debaty na CNN nebo Foxu nesleduji. Potřebuji mít z věcí radost. Možná to bylo i tím, jak se mi po Milošově odchodu zatáhla černá roleta přes celý svět. Nemohla jsem takhle fungovat.

Přesně! Potřebovala jsem někde vydolovat něco radostného, veselého. Být schopná se dívat na svět prizmatem humoru. Nacházet, čemu se můžu zasmát, počínaje sama sebou.

Byla jsem vždycky trochu třídní šašek, takže to mám v sobě. A vystupovat na veřejnosti jsem si zvykla při předvádění módy a ve sboru Jirky Korna. Ale tohle je specifická kategorie – jdete s kůží na trh a váš ortel je okamžitý, průkazný. Obrovská tréma, ale když se pak někdo zasměje, je to úžasný zážitek.

Doporučila bych stand-up každému. Nejvíc se totiž před lidmi – tam na jevišti, stejně jako v životě – bojíte, že se ztrapníte. Naučit se spolknout vlastní ego a strávit, že se třeba budete propadat hanbou, je velká věc. V mém případě třeba jen nerozuměli mé výslovnosti a vtip nebyl vtipem. Je to hrozný pocit, ale pak zjistíte, že se nic nestalo, nikdo nezemřel.

Pomohlo mi to rozlišovat, v čem být opravdu úzkostná – co je důležité, co se může dotýkat ostatních lidí a co je jen blbý nebo trapný pocit, který pomine.

Ona ta láska úplně nová není, my spolu chodili už v patnácti letech. Čili před více než čtyřmi dekádami!

My jsme spolu byli v takovém občasném kontaktu už od vydání Skladatelky voňavého prádla. Tehdy jsem posílala rukopis všem, které jsem v knížce zmiňovala, a on přišel i se svou ženou Romanou na křest. Potkali jsme se také společně s našimi dětmi a letmo i poté, co jsme oba ovdověli.

Po silvestru jsme jeli s částí rodiny na dovolenou na Kostariku a napadlo nás, že si tam uděláme takovou neoficiální ceremonii. Byla to trochu hurá akce, závoj nebyl skutečně závojem, ale šátkem přes plavky, nicméně my si to užili, výměna prstýnků pro nás znamenala, že prostě chceme být spolu. Děláme si legraci, že náš sňatek není právoplatný, ale plážoplatný. A že se nemusíme brát úředně, dokud neotěhotním – což je samozřejmě krajně nepravděpodobné.

Je to náročné, ale v tomhle je náš věk vlastně výhodou. Jirka předává svou firmu synovi, já mám také flexibilní práci.

Máme tolik společného z minulosti a podobný vkus na jídlo, hudbu a další věci. Jsem ráda, že si ho oblíbili i moji kluci. Snažíme se trávit čas s oběma rodinami na obou kontinentech. Někdy je ten čas delší a intenzivnější, někdy musí jeden z nás odjet dřív, ale zatím to funguje.

Vcelku velmi vstřícné. Ale pobavilo mě, když jsme se šli společně podívat na devítiletku, kam jsme chodili, a jedna paní učitelka Jirkovi řekla: „Pane Košíčku, to je od vás tak pěkné, že jste si našel ženu vašeho věku!“ Úplně jako by to byla od něj nějaká oběť, když si mohl nabrnknout třeba třicítku. Strašně jsme se nasmáli.

To je zásadní. Vůbec být na sebe nějak naladěni. Kupříkladu my máme se sestrou takový zvyk odpovídat si písničkami. Prostě kde se to hodí, navážeme na normální konverzaci písní většinou ze sedmdesátých nebo osmdesátých let. A Jirka to zcela bezděčně dělá taky! Není to zrovna nejdůležitější kvalita na světě, uznávám, ale mám dojem, že takové věci tvoří vrstvy vztahu, které upevňují blízkost.

Jistě, ale feminismus je nesmírně široký pojem. Být feministkou znamená pro každého něco jiného, a bohužel v dnešním klimatu si tam spíš každý dosadí něco, co zrovna jemu leze na nervy.

Pro mě jsou to rovné příležitosti. Chápu ženy, které nechtějí do politiky a zvolí si starat se o rodinu, ale na druhou stranu ženy, které jsou schopné a ochotné, mají mít možnost jít do vrcholných funkcí. A hlavně mít stejný plat. Nedovedu pochopit, že tam sedí poslanci, kteří mají manželky, matky, sestry, a hlasují proti tomu, aby ženy braly stejně jako muži. To se mi nezdá nijak kontroverzní, ovšem dnes už jsme v tak toxickém prostředí, že každý názor už není jen názorem, ale municí do něčího samopalu.

Všude. Všechno je zpolitizované, zfanatizované. Řídíte teslu, jste doprava. Máte soláry na baráku, jste doleva. Mně se líbilo, jak se ve Státech vždycky slavil Den nezávislosti. Každým, i malým městečkem procházel průvod veteránů a lidé jim přišli poděkovat, zatleskat. Přinesli si židličky, svačiny, a neřešilo se, kdo je republikán, kdo demokrat. Teď je to rozdělené.

S přítelem jsme absolvovali cestu přes Ameriku autem k mojí sestře do Kalifornie, vždycky jsem to chtěla udělat. Teď pracuju na povídce do knížky s tématem rodičovství. Těším se, že pojedeme zase do Brna za maminkou, rodinou a kamarády. Těším se, až se dodělá seriál, ale také na další práci. Možná trochu čekám, jak bude seriál přijatý – jestli diváci budou rezonovat s mým stylem vyprávění a příběhem.

Tak to bylo i s první knihou – teprve když vzbudila pozitivní ohlas a byl další a další dotisk, řekla jsem si: „Tak možná mám co říct, někoho to baví.“ Uvidíme, jak to dopadne se seriálem.