Jan Dlouhý: Smazal jsem všechny sociální sítě a telefon mám tlačítkový

Pracuje se nám spolu dobře, ale pojedeme každý po své koleji. Když se nám spojí, nebudeme se vyhýbat.

V Ulici, kde už třetím rokem hrajeme dvojčata gymnazisty. Nedávno jsme natočili i jednu detektivku. A v Činoherním klubu hrajeme v Gogolových Hráčích.

Kdybyste dřív přišla do našeho společného pokoje, jedna strana byla rozházená, ale hezky tvořivě, druhá strana byla puntičkářsky uspořádaná, všechno systematicky poskládané. To byla ta moje. Postupně se ale měníme a doplňujeme. Brácha mi dokáže dodat lehkost a spontánnost, já si tolik nevěřím. Máme se rádi a rozumíme si čím dál tím víc.

První s divadlem začal brácha, asi v osmi letech. Někdo mamce (herečce Petře Jungmanové) řekl, že v Městském divadle Kladno dělají casting na dětské role do muzikálu Donaha!, režii měl Ondřej Brousek. Vzala nás tam tenkrát oba, jenže vybrali jen Jiřího. Za nějaký čas, když odrostl Ondřej Štáfek, který se s bráchou v té době alternoval, přizvali ke spolupráci i mě. Pak jsme tam hráli v Mnoho povyku pro nic a v Babičce.

Po tátově smrti jsme se museli odstěhovat z Prahy a bydleli jsme blíž k máminým rodičům. Byla to pro nás fajn změna ve smyslu, že jsme byli blízko k přírodě. Přesto jsem se vždycky těšil do Prahy. Teď žiju napůl v Kladně, napůl v Praze.

Na Kavčích horách při castingu na komedii Ruce v záruce (2022), režíroval to Jiří Vejdělek. Chodil jsem ještě na základku, do deváté třídy. Hrál jsem syna Anny Polívkové a Romana Zacha. Pamatuju se, jak mě udivovalo, že se netočí chronologicky, jak se pořád čeká, opakuje. Došlo mi, jak odlišné je natáčení od divadla.

Budu, vůbec tím nepohrdám. Je to pro mě obrovská praxe, kdy se musím naučit hodně textu, natočit několik obrazů denně. Učí mě to se soustředit, být trpělivý a zároveň pohotový. Baví mě pracovat s profesionály, je tam prima kolektiv.

Moc rád za ní do Čestlic, kde působí jako saunérka, zajedu. Je opravdu výborná. Bohužel nedostává tolik hereckých příležitostí, protože v době, kdy mohla budovat kariéru, se po tátově smrti plně věnovala nám, a tím pádem trošku sešla z diváckých očí i mysli. Nechtěla se nikde vnucovat a našla si saunování, což ji fakt baví. Přináší do toho úplně nové zážitky. V osmdesáti stupních tam třeba perfektně odzpívá Čarodějky z Eastwicku.

Jako kluk jsem chtěl být pilot. Nebo sportovec i zubní laborant. Vždycky podle toho, co mě zrovna zaujalo. Když jsme končili základku, hlásili jsme se na konzervatoř hlavně proto, že jsem hrál na saxofon a brácha na klavír. Že z toho vyšlo herectví, je hlavně zásluhou Tomáše Hrona z kladenského divadla, který nás připravoval na přijímačky.

V rámci možností, co mi čas dovolí. Budu maturovat z teorie divadla, dějin divadla, z češtiny a literatury, z angličtiny. Pak budu ještě dva roky pokračovat na konzervatoři.

Uvidím podle práce, jestli ještě půjdu na vysokou. Na DAMU se v prvním ročníku nesmí pracovat, což mě docela štve. Praxe nám přece může dát nejvíc. Na druhou stranu chápu, že pedagogové chtějí, abychom tam trávili co nejvíc času a stmelili se. Nevím, jestli budu chtít po absolvování konzervatoře studovat dál.

Oba to nechávají na nás. Každý to měl jinak: strejda na DAMU nešel, mamka má JAMU. Furt vlastně nevím, do jaké míry to chci dělat. Nejvíc bych rád pokračoval v divadle.

Moc výdajů nemám, rodinu taky ještě neživím. Peníze jsou pro mě poslední věc. Tou první je, aby nám to dobře fungovalo v kolektivu, s kolegy, abychom dobře porozuměli myšlence, co chceme společně tvořit. To je vám tak krásné, když to funguje! Už jenom, když se člověk k tomu přiblíží.

Moc jsem se na ni těšil. Lákalo mě ztělesnit někoho, kdo si vůbec neví rady se svými emocemi, předvést bolest, která může eskalovat do takové agresivity. Každé zlo má totiž nějaký důvod. Rád bych si takových rolí zahrál víc, protože mi to v téhle zmatené době přijde aktuální. Ukázat ten zmatek mezi reálným a virtuálním světem, protože s tím vyrůstám.

Sociální sítě vytvářejí pseudosvět, kde se všechno vyřeší pár kliknutími. My mladí se v tom pak ztrácíme.

Snažím se ji odepsat. Do nějakých čtrnácti jsem měl chytrý telefon, Instagram. Do té doby jsme měli od mamky omezený čas, věděla, co to obnáší. Když jsem hrál v kladenském divadle, všiml jsem si, že když jsem se odlepil od mobilu nebo od počítače, nedokázal jsem se soustředit, komunikovat na jevišti s kolegy, s diváky. Rozhodl jsem se to stopnout. V patnácti jsem smazal všechny sociální sítě, dal jsem pryč dotykový telefon a od druháku na konzervatoři mám jen tlačítkový. A na e-maily se kouknu večer doma na notebooku.

Po roce a půl vidím, že jsem úplně mimo to, čím se žije na sociálních sítích, jsem vlastně takový boomer. Místo věčného vyhledávání nějakých informací a novinek, přemýšlení o nich a vyhodnocování, což úplně zanese hlavu, žiju rád v praktickém světě. Informace se raději dozvím od konkrétního člověka, od kterého mě to zajímá.

Někdy si ze mě dělají srandu, ale šikanovaný nejsem. Používám třeba papírový jízdní řád a občas někoho musím poprosit, aby se mi podíval na spoj. Často se mě ale ptají, jaké to je, že by to chtěli zkusit taky.

Vidím, že je mezi nimi stále víc těch, kdo si na několik týdnů dávají internetový detox. Většinou se ale pak přiznají, že to dlouho nevydrželi, že už jsou tak v online zajetí, že to vzdali.

O castingu jsem se dozvěděl v prváku na konzervatoři. Jakmile jsem si přečetl scénář, byl jsem naprosto nadšený z toho, že se ještě točí nějaký dobový film à la Karel Zeman. Moc jsem se na to připravoval. Imponovalo mi, jak je příběh vypravovaný akčně: voda, oheň, kaskadérské kousky, koně, bojové scény. Mám za sebou dost sportovních aktivit, nejvíc jsem dělal florbal, tak jsem se těšil, že to zúročím. Musím říct, že hrát středověkého rytíře bylo docela fyzicky náročné.

Dost jsem o té době četl. Myslím, že se chovali a mysleli jako my, akorát to bylo založené na tom, co je obklopovalo, v čem vyrůstali. Na prvním místě bylo tehdy přežít, pak teprve budovat šťastnou existenci. U nás je být šťastný na prvním místě. S přežitím problém nemáme, s tím být šťastný ano.

Připravoval jsem se na tu roli s (hercem) Janem Potměšilem, který mi popsal, čím si po nehodě, při níž ochrnul, procházel. Díky tomu jsem se dokázal do té role vcítit. Včetně toho, jak je důležité, aby si člověk zachoval humor.

S přípravou na roli mi hodně pomáhal i brácha. Jezdil se mnou na vozíku na procházky. Bavili jsme se s lidmi, ale neříkali jsme, že jen trénuju na roli. Potřeboval jsem zjistit, co vozíčkářům při kontaktu s „choďáky“ nejvíc vadí.

Hned první pohled, kterým vás litují, jak jste nemohoucí. Docela mi to drásalo nervy. Měl jsem chuť zakřičet, že mám přece ruce, srdce a hlavu, že nejsem úplně neschopný.

Já teď myslím hlavně na maturitu. Když bych o tom měl přemýšlet, tak bych si rád zahrál autistu. Hrozně mě baví jejich myšlenkové pochody, konfrontace s něčím, co jim přijde naprosto nesmyslné, zatímco nám normální. Třeba mluvit po telefonu s člověkem, kterého nevidíme.

Nechtěl bych šablonu, podle které bych se měl řídit. Z amerických herců mě baví Tom Hanks, Joaquin Phoenix, Giovanni Ribisi, z českých obdivuju každého, s nímž to při práci funguje. Zatím mi je nejblíž brácha, se kterým jsem hrál nejvíc.

Asi v pohádce S čerty nejsou žerty. Tehdy jsem ale moc nevnímal, že ten Petr je vlastně táta.

Zdaleka jsem neviděl všechno, ale skvěle ztělesnil zlo v Ráně z milosti (2005), kde hrál mafiána.

Dřív jsem se cítil pod tlakem z očekávání, byl jsem z toho ve stresu. Měl jsem pocit, že nejdu po svojí cestě, ale ve stopách vzpomínek na něj. Přitom rád poslouchám, jak na něj kolegové vzpomínají, co s ním zažili. Poznávám ho díky tomu z úhlu, který jsem nemohl zažít, protože nám byly tři, když zemřel.

Teď to už ale není téma, nestává se, že by mě vnímali jako syna Vladimíra Dlouhého nebo synovce Michala Dlouhého.

Geny samozřejmě fungují. Vždycky budu mít geny táty, mamky a strejdy, ale svůj batoh si vždycky ponesu sám. S ukradeným se daleko nedojde.