Martin Písařík: Rád zajdu do obyčejné hospody a dám se do řeči s neznámými lidmi

Ano. Vždycky jsem měl rád masky, kníry, brýle, kotlety, paruky. Rád jsem se měnil, což mi pomáhalo v hereckém výrazu. Když se točili Doktoři z Počátků, hrál jsem Jarouška se zkaženými zuby, co vodí na provaze kozu. V seriálu Eliška a Damián jsem hrál dědečka, který se předělával za dědu Rakytníka, takže opět paruka a vousy.

S přibývajícím věkem ale cítím, že by bylo na čase hrát charaktery jak na jevišti, tak před kamerou. Být víc sám za sebe. Přece nemůžu pořád trdlovat, i když to mám rád.

Za roli v Polabí jsem rád, protože si můžu zahrát bez masek, za nic se neschovám, za žádné kníry. Je to pro mě příjemné, hledám v sobě přímočarost, civilnost. Líbí se mi, že se točilo v krásné přírodě. Odmalička jsem byl skaut, pořád v lese. Dnes mi to chybí, nedostanu se tam tak často, jak bych chtěl. Beru to jako proces. Už je na čase, abych ve svém věku začal hrát normální postavy.

Jako malý jsem byl dost divoký. Teď už jsou na všechno různé diagnózy a já myslím, že by mi taky nějakou našli. Ale za nás to nebylo, buď přiletěl pohlavek, nebo příkaz: běž ven. Musel jsem se nějak vyřádit. Měl jsem spoustu zálib, ale taky mě bavilo převlékat se, být někým jiným.

Často jsem si na večírcích, když jsem byl ještě v amatérském divadle, půjčoval holčičí oblečení. Rád jsem byl někým jiným. Půjčit si něco od kamaráda nebylo tak výrazné, jako když jsem se oblékl do kamarádčina topíku nebo sukně. Nebylo v tom nic sexuálního, ale byla to výrazná změna. Bavilo mě v tom chodit, přitahoval jsem pozornost. A to jsem potřeboval.

Mám ji dodnes, i když už ne v takové míře. Masky mi pomáhají dotvářet charakter role. Jako Jaroušek jsem i jinak chodil, byla to i fyzická změna. K rolím přistupuji rád i z pohybové stránky, vymýšlím, jak jinak může postava chodit, jinak mluvit, mít jinou rychlost pohybu. Dlouhé vlasy třeba dají pomalejší pohyb hlavou.

Možná je to způsob terapie. Když se člověk obleče do masky, je někým trochu jiným, může pustit věci, které by si sám nedovolil. Vzpomínám si, že mě ovlivnila i jedna stará kniha o hercích Národního divadla z počátku 20. století. Všichni v ní byli v maskách, měli velké kníry, paruky, výrazné líčení, zdůrazněné oči. Byli to takoví čerti. A to se mi líbilo.

Většina herců má zkušenost, že se jim seriálové role prolínají do reálného života. Někdo hraje v doktorském seriálu a pak se ho lidé ptají na rady, jak se vyléčit. Já měl štěstí, že jsem v Ordinaci hrál nešiku, takže se mě nikdo na zdravotní problémy neptal.

Ale co se týče Doktorů z Počátků, tam byla figura Jarouška pro lidi výrazná. Dokonce jsem byl kamarádově dceři na svatbě a oni si dali tu práci, že mi sehnali kozu. Já jsem si přivezl umělé zuby, sehnal si i starou košili a volné kalhoty.

Strašně. Ne všichni ten seriál znali. Hosté byli ve svatebním a já jediný blázen tam chodil s kozou. Docela jsem se pak styděl a byl rád, že se můžu převlíknout. Ale jinak často lidé zaměňují herce s postavou. Kolikrát jsem musel někomu vysvětlovat, jak se jmenuji vlastním jménem, protože mě znají seriálovým jako Jarouška nebo Oskara z Ordinace.

Fidlovačku beru jako své domovské divadlo. Mám tam nejvíc titulů, je mi tam dobře. Taky tam mám spoustu masek, třeba jako Sugar v Někdo to rád horké nosím podpatky a punčochy, jako Arnoštek v Kouři blonďatou paruku.

V Rain Manovi to byla krásná práce, moje první dospělá role. Hrál jsem postavu, kterou ve filmu ztvárnil Tom Cruise. Zároveň jsem nastoupil do inscenace Válka Roseových. Po všech bizarních postavách jsem si říkal, že je to velký skok, tak snad to zvládnu. Je to pro mě velká radost, ale i závazek, protože lidi znají film a mohou srovnávat.

Nebojím. Hraju jako Písařík, který se hádá s Krejčíkovou. Neumím hrát úplně vážně, i kdybych hrál Hamleta, bude to trochu komedie. Snažím se ze sebe vydolovat humor. S režisérem Tomášem Svobodou, který inscenaci režíruje, jsme ho našli.

Jsem rád, že hra v našem podání není sociální drama. Jde spíš o to, pobavit se nad tím, jak si i inteligentní lidi dokážou škodit a jakou radost mají z toho, že se jim to povedlo. Jako dvě děti, které si šlapou po bábovičkách.

Nerozumím, ale chápu to. Průběh podobných situací vždy utvářejí zúčastnění. Já ale nemám pocit, že by bylo potřeba zajít tak daleko. Jsem dostatečně vybavený na to, abych se o rodinu postaral a problémy dospěle vyřešil. Ale příběhů hrozných rozvodů je okolo mě spousta. Nejhorší je, když jsou v tom děti. Ve Válce Roseových je to vyřešené rafinovaně. V naší divadelní verzi jsou na táboře, a na jevišti tak vůbec nejsou.

Přijde mi nejstrašnější, když si manželé berou děti jako rukojmí a navzájem je používají proti tomu druhému. Myslím si, že se dá všechno vyřešit. Nejsem pro to, aby spolu dva lidi byli jen kvůli dětem. Ty se nakonec přizpůsobí a budou mít dvě milující rodiny místo jedné. Jen se musí rodiče dohodnout a neštvat se proti sobě.

Myslím si, že v tom hraje velkou roli chlapské ego. To je ten nejhloupější vynález, který kdo kdy stvořil. Chlapské ego na jedné straně a na druhé straně kámošky našeptávačky jsou vražedná kombinace.

Asi ho moc nemám. Cokoliv dělám, a dělám toho spoustu, v ničem z toho nevyniknu, protože na to nemám dostatek času nebo talentu. Takže jsem většinou nespokojený, že mi něco nejde nebo na to nestačím nebo to není podle mě dostatečné. Potřeboval bych, aby mi někdo naopak zvedl sebevědomí a poklepal mi na rameno. To se stává málokdy, ale já stejně ani neumím přijímat pochvaly, takže bych nevěděl, co s tím.

Určitě rodina. Moje přítelkyně, která je Ostravačka, si z mých nálad, stavů a propadů nic moc nedělá. Umí s nimi pracovat. To je zázrak, protože kdyby šla proti mně a zjišťovala, co mi je, nastane problém. Ale ona mě nechává v klidu.

Kdo mě nejvíc povzbudí, jsou moji dva synové, kterým je osm a jedenáct let, protože u nich člověk vidí, že moje starosti jsou jim úplně jedno. Mají je teprve před sebou a já je s nimi můžu prožívat znova. Dělá mi dobře i pobyt v lese. Když mám čas vyrazit na naši trampskou chatu uprostřed lesů, kde vnímám skutečný kontakt s přírodou, vypnu. Dlouho jsem se taky nedostal na moře, mám kapitánské zkoušky na plachetnice, takže tam se dobíjím.

A pak mě povzbudí, když zajdu do obyčejné hospody a dám se do řeči s neznámými lidmi. Úplně vypnu a najednou mám pocit, že jsem se dotkl jiného světa. Hlavně vypadnu z té své bubliny. Je příjemné být trochu mimo komfortní zónu a bavit se s úplně cizími lidmi. Nemít jistotu, že se mnou každý bude souhlasit.

Zatím mám parťáky, samozřejmě je nikam netlačím. Jezdíme trampovat na chatu, kde není posečený trávník ani bazén. Jsou zvyklí být v lese. Jít sbírat dřevo je pro ně běžné. Slyšel jsem, že některé děti už ani nevědí, co v lese dělat. Že se tam nudí. To kluci neznají. Věří na stromového obra, který nosí klády, které jiní neuzvednou. I já tam na něj věřím.

Oba chodí na fotbal, za což jsem rád. Jsou v partě dětí a zažijí i to, co znamená prohra i výhra. A nějaký dril. Ještě bych je rád nějak postrčil k muzice, jenomže nemám čas je rozvážet po kroužcích, přítelkyně je na to sama a kapacitu už má naplněnou.

Úplně prapůvodně mě oslovil Egon Kulhánek, ředitel karlínského divadla, kde jsem s radostí hrál a hraju. Chtěl pokračovat ve svém motorkářském projektu Moto cestou necestou. To on mě propojil s Igorem, ale pak měl jiné starosti, takže to celé zrušil. Mě to nadchlo, a tak jsme se do toho s Igorem pustili sami.

Zkusili jsme první cestu do Iráku a já pak začal shánět televizi, aby z toho byl cestopis. Bylo pro mě jako pro herce velmi zajímavé zjistit, jak zákulisí pořadu vypadá. Najednou mi nikdo nedá scénář, nedá mi rozpočet, celé si to musím oběhat sám.

Potkal jsem se s Janou Škopkovou, která nám pak s celým projektem velmi pomáhala a byla bezvadná režisérka. Vydali jsme se do Íránu a potom i do Afriky, což trvalo díky covidu s přestávkami čtyři roky. Teď plánujeme další cestu.

Všude na cestách mě překvapovala lidská vlídnost. My máme často zkreslené představy, protože je výhodnější šířit strach, aby byli lidi manipulovatelnější. Strach je i něčím dobrým, protože vás uchrání před spoustou problémů, ale člověk má z různých médií představu, že kamkoli přijede, tak mu chce někdo ublížit, okrást ho.

Když se řekne slovo muslim, tak mám pocit, že mi uřízne hlavu. A na cestách člověk zjistí, že to tak není. Že naopak se k vám chová hezky, přikazuje mu to víra. Postará se o vás.

Nezamykali jsme motorky, nepotřebovali mít nic schované. Samozřejmě když se člověk dostane v blbý čas na blbé místo a budou tam lidi, kteří jsou radikální, všechno je pak jinak.

Velmi mile mě překvapil kurdský národ. Je škoda, že na Východě je situace taková ohnivá a žhavá. Jsou tam tak krásné krajiny!

Já jsem pravdomluvný, ale v Africe je to složité. Všude jsou celníci. Projet Afriku není těžké kvůli prachu, stavu cest nebo jiným útrapám, ale kvůli celníkům, policajtům a věčným kontrolám. Každý na vás samozřejmě chce vydělat a to je otravné.

Igor mě naučil, že když se nás někdo zeptá, kam jedeme, je dobré odpovědět, že někam úplně jinam, aby nezavolal svým známým, kteří tam na nás počkají a oberou nás. Naučilo mě to kličkovat mezi lidmi, vědět, kdy tvrdit, že jsem hrozně známý umělec, a jindy, že jsem chudý turista.

Cestujeme po etapách – absolvujeme dva měsíce a pak se vracíme do Čech, abych mohl hrát divadlo. Motorky necháváme na místě. Tentokrát jsme je měli nechat v Kamerunu, ale kvůli občanské válce nás tam nepustili. Rychle jsme hledali jiné místo a našli ho v Nigérii na dvorečku u jedné ženy.

V Africe vládne matriarchát, takže když mama řekne, že to pohlídá, je to bezpečné. Nechali jsme tam motorky s tím, že se za dva měsíce vrátíme. Jenže přišel covid a my jsme se tam dva roky nedostali. Motorky stály přikryté plachtou na dvorku. Občas nám posílali jejich fotky, ale vypadaly pořád stejně, takže jsme žertovali, že už tam asi nestojí.

Když jsme konečně přijeli, byli jsme mile překvapeni, všechno tam zůstalo. Ale pro tu paní to byly dva roky pekla. Sousedi ji nabádali, ať motorky prodá, musela zvýšit plot, platit hlídače, když šla na nákup, kupovat pivo sousedům, aby je uplatila a oni motorky neukradli. Dokonce jí otrávili psa. Takže ta paní měla ty dva roky opravdu náročné.

Do USA. Stejně jako Afrika, která má spoustu různých států, které nikdo nezná, je to podobné se Spojenými státy americkými. Málokdo ví, jaký je rozdíl mezi Utahem a Oregonem. Je to velkolepý plán a samozřejmě záleží i na České televizi, jak se k tomu postaví. Je otázka, jestli to nebude nebezpečnější než Afrika. Netušil jsem, že se někdy dožiju doby, kdy budu mít obavy jet do Ameriky.