Článek
Měla jsem pocit, že do plánované oslavy osmdesátin na vaší domovské scéně v Městském divadle Brno se vám na podzim moc nechtělo. Zdálo se mi to?
Možná na tom trochu něco je, ale to bychom musely mluvit o tom, co to znamená, když herečka zestárne. (směje se) Oslava v divadle se ale moc povedla! Bylo to moc krásné a dojemné, budu na to ráda vzpomínat. Znovu upřímně děkuji všem kolegům a kolegyním, kteří se na organizaci podíleli. Je to nádherný pocit, když cítíte, že si vás váží a mají vás rádi. Divadlo je můj druhý domov.
Vidět vás můžeme například v lednu v inscenaci Bylo nás pět, která vznikla před rokem podle známé knihy Karla Poláčka. V jedné recenzi se píše, že jako Vařeková jste „otravná jako osina v zadku“. To zní trefně, protože hlavní hrdina Péťa Bajza neměl tetinu Vařekovou zrovna v lásce. Zdá se, že si ji asi dost užíváte?
Každý z nás má v téhle komedii několik rolí. Já mám, zaplaťpánbůh, včetně Vařekové jenom tři! Ale i kdybych jich měla pět, bude to skvělé, protože hru výborně zrežíroval Mikoláš Tyc, který ji i zdramatizoval společně s dramaturgem Janem Šotkovským. Je to chytře složená mozaika různých motivů, které v knize najdete, když se hluboce zamyslíte nejen nad samotným příběhem, ale i nad tím, co se s ním dá na jevišti udělat. Tuhle hru všichni opravdu milujeme a vždycky se na ni těšíme.
Poláčkově knize je osmdesát let a pořád si získává další fanoušky. Vzpomenete si na svoje první setkání s touto knížkou?
Poláčkův příběh jsem začala vnímat až díky seriálu České televize z 90. let. Když mě pak obsadili v divadle do inscenace, byla jsem šťastná. Má ji rádo publikum všech generací. Myslím, že k tomu přispívá taky fakt, že druhá půlka představení je pojatá až muzikálově. Pro mladé diváky je to bezvadné. Dokonce si v divadle vychováváme i nastupující mladou generaci v muzikálové školičce.
Stále hrajete i v My Fair Lady (ze Zelňáku), což je zrovna velmi úspěšné muzikálové představení.
Jen bych podotkla, že v tomhle muzikálu mám mluvenou roli paní Hradské. Hrála jsem tuto roli už několikrát, od její původní premiéry v roce 1999, samozřejmě pokaždé v jiné úpravě a kostýmech. To je až neuvěřitelné, jak dlouho má o tohle představení publikum zájem! Ale u nás v divadle to je běžné, máme tituly, které lidi chtějí léta. Pokud se povede takový divadelní život, je to obdivuhodné.
Říjnová oslava jubilea s kolegy v divadle
S žánrem muzikálu jste pevně spojená. Přitom jste se k němu dostala později, než bývá u herců obvyklé, že?
Bylo to později, to ano, ale můj zájem o něj byl mnohem starší. Můj otec, Vladimír Raška, byl dlouhá léta vynikajícím hudebníkem, trombonistou v orchestru Karla Vlacha a potom působil jako dirigent v Hudebním divadle Karlín. Byl to opravdu velký muzikant, jazzman. No, a já jsem se kolem muzikálu od mládí stále nějak otáčela a otáčela – až jsem se k němu zatočila.
Viděl tatínek váš hudební talent a vedl vás k muzikálu?
Ne, to přišlo samo. To neznamená, že by mě nepodporoval, ale byl daleko. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá. My jsme žily s maminkou a sestrou v Brně, on bydlel se svojí novou rodinou v Praze. Během mého dětství a dospívání jsme se nemohli vídat moc často. Jako dítě jsem rozchod rodičů nesla hodně špatně a měla jsem to otci za zlé. Proto jsem velmi toužila po vlastní rodině.
Po muzikálovém představení Slaměný klobouk mi řekl: „Tak, a teď už bych se nebál s tebou ten muzikál dělat!“ Myslím, že mi v té době bylo přes čtyřicet. Táta dávno nežije, ale to by se divil, že jsem ještě v osmdesáti letech někde v muzikálu! (směje se)
Muzikál jste i učila. Byla jste u toho, když se na Janáčkově akademii na začátku devadesátých let začínalo se systematickou muzikálovou průpravou.
Na JAMU jsem začala učit v roce 1976, nejdříve na katedře syntetických žánrů, a začátkem 90. let jsme spolu s Richardem Mihulou a Radkem Balášem založili muzikálový ateliér. Myslím, že jsem měla v životě obrovské štěstí. Na okolnosti, na lidi kolem sebe.
Začátek kariéry jste ale musela mít těžký, protože v posledním ročníku JAMU jste byla už vdaná, narodil se vám syn a hrát jste začala brzy po porodu.
Bylo to těžké, ale mně to tehdy nepřišlo. Asi dva měsíce po porodu jsem na začátku posledního ročníku začala zkoušet se Zdeňkem Kaločem Krvavou svatbu a syna jsem vozila v kočárku s sebou. Hodně mi pomáhala maminka i můj tehdejší manžel Karel Herfort, který byl lékařem ve fakultní nemocnici v Brně.
Někdo by si možná mohl myslet, že jsem se vdávala těhotná, ale ne. Ani jsme to neplánovali. Prostě se to stalo. Chtěla jsem mít dítě i dokončit školu, takže to jinak ani udělat nešlo, protože jsem před sebou měla absolventské představení.
Hned po škole mě přijali do Mahenova divadla a kromě manžela a maminky mi potom pomáhal kdekdo. Tehdy bylo nezvyklé začít pracovat takhle brzy po narození dítěte, ale já to tak vůbec nevnímala! Ale to víte, že se to na mě řítilo. Divadlo, domácnost. Bydleli jsme u mojí maminky v Židenicích ve dvoupokojovém bytě. Byli jsme tam čtyři, než se maminka znovu vdala a odstěhovala se.
První manželství bohužel nevydrželo. Myslíte, že za tím mohly být i vaše různé profese? Dvoukariérový vztah je někdy těžký i dnes.
To nebyl pravý důvod. Začaly problémy, manžel je řešil alkoholem… Na rodině mi ale velmi záleželo, dlouho jsem si říkala, nerozvedu se. Bohužel, bylo to čím dál těžší. Pak už jsem myslela jen na to, jak zachránit syna i sebe. Rozchod byl strašný a potom to pro mě bylo hodně těžké. Myslela jsem, že to nepřežiju. V divadle jsem měla spoustu práce a Tomáš byl ještě malý, chodil teprve do školky.
Za roli Alžběty Anglické získala v roce 1996 Thálii.
Skončilo i druhé manželství s režisérem Rudolfem Tesáčkem, po více než dvaceti letech. V něm nepřišlo dítě, i když jsme se snažili. A pak přišla mladší… Viděno zpětně, člověk tomu nějak rozumí… Tehdy jsem ale rozvod nesla opravdu těžce. Osobní život se mi bohužel nevydařil, jak jsem si přála.
Začínala jste v Mahenově divadle, ale na začátku devadesátých let jste odešla. Bylo to těžké rozhodování?
Bylo. Neodešla jsem sama, nabídku přijali i Zdeněk Junák, Petr Veselý, Zdeněk Černín a Jiří Dvořák. Všechny nás zlákaly plány Stanislava Moši v Městském divadle. Já jsem tam šla hlavně za muzikálem. Nikdy dřív by mě přitom nenapadlo, že bych z Mahenova divadla někdy odešla. Vždyť jsem tam hrála čtyřiadvacet let a samé stěžejní role…
V Městském divadle jsem teď už dokonce třiatřicet let. Měla jsem v životě opravdu obrovské štěstí. Když se podívám, co tady Stanislav Moša dokázal vybudovat, je to skoro zázrak. Nebojím se říct, že je to jedno z nejlepších divadel v Evropě.
Za všechno v životě se platí. V divadle tedy kolikrát strávíte víc času než s rodinou.
Dá se říct, že vám divadlo v životě pomáhalo?
Samozřejmě! Opravdu, ať se to vezme jakkoliv. Už od mládí jsem na jeviště v podstatě utíkala. Bylo mi tam se všemi těmi lidmi dobře, rozuměli mi a jeviště mi dávalo ohromnou energii, která mě potom provázela i mimo něj. Divadlo jsem měla v hlavě, v srdci, všude…
Tušíte, kde se ve vás tohle zaujetí vzalo?
Naprosto přesně. Když mi bylo čtrnáct, promítali nám ve škole film Karnevalová noc a já jsem se v tu chvíli úplně zbláznila. Hrála v něm Ljudmila Gurčenková – zpívala, hrála na kytaru, tancovala… Z filmu jsem odcházela šíleně rozrušená, pevně rozhodnutá, že budu herečka! Přitom jsem si vůbec neuměla představit, jak se k tomu dostat.
Ale v Divadle bratří Mrštíků, což je dnešní Městské divadlo Brno, tenkrát existovalo malé studio, kde se scházelo pár mladých lidí a dělali divadlo… Působil zde herec pan Jiří Dušek, který studio vedl. Tam to všechno začalo. Pro mě to tehdy byl blahodárný útěk ze všedních dnů.
Co vás k divadlu tak přitahovalo?
Jak to říct… S kolegy herci, se všemi v divadle, jste na jedné obrovitánské lodi a plujete s nimi společně životem. Pohled z jeviště na okolní svět je určující pro celý váš život, pro vaše myšlení, vnímání. Je to svým způsobem jako droga. Nechcete z toho vystoupit. Divadlo je ve vás navždy.
Jako tetina Vařeková v inscenaci Bylo nás pět
Samozřejmě za všechno v životě se platí. V divadle tedy kolikrát strávíte víc času než s rodinou, se svými nejbližšími. Ale když vás chápou, podporují a tolerují, je to potom ohromně obohacující život. Myslím, že to tak můžu říct, i když to možná zní jako klišé, protože je to pravda.
Alžběta se mi zdála jako velmi moudrá a silná, zdatná jako chlap, a všechno na ní mi přišlo fascinující.
Za roli Alžběty Anglické jste v roce 1996 získala Thálii. Díváte se na tuhle postavu po těch třiceti letech v něčem jinak než tehdy?
To byla taková krása, když jsme ji začali dělat! Nebyla to první spolupráce se Zdeňkem Černínem jako režisérem, ale když to řeknu jednoduše, Alžběta byla výjimečná. Bylo to i fyzicky velmi náročné představení. I dnes si proto říkám, že jsem v sobě musela mít obrovskou, svým způsobem vlastně alžbětinskou sílu. Byla jsem na ni pyšná. Myslím, že pro herečku je určující, aby si dokázala udržet dost profesních a vůbec životních sil. Bez toho to na jevišti nejde.
Vklouzla jste do Alžběty snadno?
Je krásně napsaná. Zdála se mi jako velmi moudrá a silná, zdatná jako chlap, a všechno na ní mi přišlo fascinující. V ničem jsem s ní nepolemizovala. Přestože jsem potom zahrála ještě spoustu krásných rolí, Alžběta pro mě byla zásadní a byla z nich asi nejobsažnější.
Dodnes si té Thálie nesmírně vážím. I pozdějších nominací za dvě další role, za Raisu Gurmyžskou v inscenaci Les a za černošskou podvodnici Odu Mae v muzikálu Duch. Ve stejnojmenném filmu ji hrála Whoopi Goldbergová. Je to vlastně film na jevišti.
Jen několik let po premiéře Alžběty jste začala točit seriál Četnické humoresky, který měl ohromný ohlas. Byl výjimečný i tím, kolika hercům dal příležitost.
Před kamerou se sešla opravdu vynikající četnická pátračka, všichni ti kluci, herci v hlavních rolích, Tomáš Töpfer, Ivan Trojan, Zdeněk Junák, Erik Pardus a další, i jejich velitel Petr Kostka, s kterým jsme tvořili manželský pár, byli prostě skvělí. Ale hlavně to všechno byly jednoduché, nádherně zpracované příběhy!
Seriál byl výjimečný především díky režisérovi Toníčkovi Moskalykovi a Miloši Fedašovi, který ho napsal, a všem ostatním tvůrcům. Moskalyka jsem opravdu obdivovala. Natočil tolik nádherných věcí – seriálů, inscenací, pohádek, na které se vždy ráda podívám.
Najezdila jsem se do Prahy za prací opravdu hodně a nikdy mi to nevadilo.
V té době jste za sebou měla spoustu rolí v televizních filmech, ale Četnické humoresky byly vaším prvním seriálem, který se navíc natáčel asi deset let. Měla jste přitom hodně práce v divadle, dabovala jste, věnovala se rozhlasu. Neměla jste obavy přijmout tak velký projekt?
Naopak, bylo to nádherné. Vždycky mi přišlo naprosto samozřejmé i přebíhání z jednoho představení na druhé, přepínání od jednoho tématu k dalšímu. Tohle pro mě nikdy nebylo těžké.
Léta jste hrála v Brně, ale taky v Praze, a hodně času jste proto strávila za volantem. Neuvažovala jste někdy o tom, že byste se třeba přestěhovala do Prahy?
Najezdila jsem se do Prahy za prací opravdu hodně a nikdy mi to nevadilo. Například skončilo představení muzikálu Duch v Brně, nasedla jsem do auta a za hodinu a půl jsem byla v Kolovratech, kde jsem měla svoje pražské zázemí, a ráno jsem vstávala o půl páté a šla jsem točit seriál Doktoři z Počátků. Nedělalo mi to žádný problém. Hrála jsem dokonce jako host v několika pražských divadlech.
O přestěhování do Prahy jsem v životě uvažovala několikrát, nejen kvůli cestování. Zejména po druhém rozvodu. Jenže jsem usoudila, že je na to už pozdě. Hlavně mám ale v Brně syna, vnoučata a téměř celou rodinu. Asi před patnácti lety jsem si tedy radši pořídila vysněný domek za Brnem, a tak k sobě teď máme ještě blíž.
Hrála i matku hlavního hrdiny v úspěšné černé komedii Ryba potmě.
Váš syn vlastně vyrůstal v divadle. Měla jste radost, když se rozhodl být hercem?
Vystudoval Janáčkovu akademii, a dokonce nějaký čas hrál, ale nakonec šel jinou cestou. To se stává. Zvenčí vždy vypadá všechno jinak, i když jste tomu blízko. U divadla každý nevydrží. Možná neměl tu moji urputnost. Jenže když nad tím tak přemýšlím, myslím, že u mě za ní stála spousta věcí, různých životních okolností, které mě na jeviště doslova dotlačily a pak mě přiměly, abych divadelní prostředí neopouštěla.
Jeviště tedy pro vás odjakživa mělo větší přitažlivost než kamera, je to tak?
Takhle bych to neřekla, obojí má svoje kouzlo. Nemůžu sice říct, že mi nikdy v životě nebylo někde jinde líp nebo že jsem nebyla jinde šťastnější, ale ta umanutost divadlem u mě byla vždycky velká. Jeviště ničím nenahradíte. Navždy je to váš svět.
