Martin Košťál z Extrémních proměn: Zhubnout může opravdu každý. Když člověk chce, dokáže to

Do Extrémních proměn nastoupil, jak sám říká, díky náhodě. Trénoval v té době na Tatranu Střešovice a kamarádka, která tam bydlí, se při večerním venčení psa dala do řeči se sousedem, který shodou okolností pracoval v produkci na Nově. Jak si pejskaři při venčení povídají, ptala se ho, jestli už našli trenéra, kterého sháněli. Když jí řekl, že stále ne, zmínila se, že u nich trénuje takový upovídaný sympaťák. Vzal si kontakt a Martin dostal pozvánku na první kamerové zkoušky.

Nový úkol ho nijak nezaskočil, přestože se předtím věnoval hlavně profesionálním sportovcům. Kondičně připravoval třeba několikanásobného mistra ČR ve squashi Jana Koukala, olympijskou vítězku ve skifu (veslařský sport) Miroslavu Knapkovu, hokejisty Patrika Eliáše a Martina Havláta, automobilového závodníka Honzu Charouze.

„Vedle toho jsem pracoval s běžnou klientelou, která chtěla z velké části redukovat hmotnost. Mezi nimi byli i klienti s obezitou třetího stupně, které se říká nehezky morbidní. Po dvaceti letech praxe jsem měl na Extrémní proměny zkušeností dost,“ podotýká.

Když se ujal trénování a moderování, netušil, že pořad bude tak rezonovat v médiích a na sociálních sítích. „Při natáčení jsem si několikrát říkal, že vzniká něco opravdu mimořádného. Jenže netušíte, jak budou reagovat diváci, ti o všem rozhodnou. Jsem za ten ohlas vděčný, hlavně za to, že proměny mají přesah a tolik lidí motivují. Dostávám denně spoustu reakcí, lidi mi píšou, že zase začali běhat, hýbat se, nastartovali hubnutí. Na začátku jsem říkal, že kdyby Extrémní proměny pomohly jedinému člověku, budu šťastný. Z toho, kolik jich je, mám největší radost,“ říká a zároveň zdůrazňuje, že Extrémní proměny nejsou Martin Košťál.

„Jsou tam i další odborníci: nutriční poradce Miloslav Šindelář, obezitolog Evžen Machytka nebo skvělá psycholožka Simona Hřebíčková. Je za tím úsilí mnoha lidí.“

Martin souhlasí s tím, že za oblibou pořadu je i to, že tam všechny příběhy dobře dopadnou. „Lidi jsou unavení ze všech těch negativních věcí, které se na ně valí, a rádi se dívají na něco, co má pozitivní dopad. Nicméně ne všechny příběhy končí happy endem,“ upozorňuje. V jednom dílu nedokázal účastník dosáhnout naplánovaného úbytku váhy, dokonce v průběhu natáčení to, co zpočátku shodil, nabral zpátky a neprotnul cílovou pásku ve formě galavečera, kde se prezentuje „před“ a „po“.

„Popravdě řečeno si nemyslím, že to skončilo úplně špatně. Jarda ušel obrovskou cestu, našel si práci, odstěhoval se od rodičů, postavil se na vlastní nohy. I to je proměna.“

„Nijak to se mnou nezacloumalo,“ odpovídá na otázku, zda reality show proměnila i jeho život. „Extrémní proměny mě potkaly v poměrně zralém věku. Dost to ale zacloumalo s rodinným životem, mám partnerku, dvě malé dcery (6 a 4 roky) a času, který s nimi trávím, o hodně ubylo. Když už ale doma jsem, o to intenzivněji tatínkuju.“

Svou dlouhodobou absenci hodlá v červenci kompenzovat svatebním obřadem. „Konečně!“ potvrzuje. „Stále nebyl čas. Nejdřív se narodila první dcera, pak přišel covid, stěhovali jsme se, narodila se druhá dcera. Holčičky si to teď užijou víc, než když byly v kočárku.“

S časem na tom ale o mnoho lépe nebude, protože už natáčí druhou sérii Extrémních proměn. „Žiju ve stejném kalupu jako vloni, ještě se k tomu na základě úspěchu té první přidal zájem médií, publicita. Druhá série bude mít zase dvanáct dílů a třináct lidských osudů, protože i tam bude jeden pár.“

V první sérii u výběru účastníků nebyl, protože do projektu vstoupil jako jeden z posledních, u druhé už ano. A jaké hledisko je pro něj důležité? „Mě jako sportovce lákají výzvy. Čím větší váha, tím větší výzva,“ má jasno.

Zároveň si je vědom, že s extrémní obezitou jsou spojené vážné zdravotní problémy. „Všichni účastníci procházejí důkladnou zdravotní prohlídkou, tudíž vím, jaká mají zdravotní omezení, jak s nimi můžu bezpečně trénovat. Napřed musím ta obrovská ztuhlá těla rozhýbat. Pokud někdo váží 230 kilo, sám se z toho nevyhrabe.“

Lidi, které dostal na rok na starost, však nevnímá jen jako trenér. „Jeden účastník byl táta dvou dětí a byl mi tím bližší. Viděl jsem, jak je nešťastný, a chtěl jsem mu pomoct. Nechci, aby to bylo jen o konečném čísle na váze, chci, aby se jim změnil život.“

Liší se přístup k ženám a mužům? „Muži i ženy mají jeden společný jmenovatel: chtějí se změnit,“ odpovídá.

„Ženy to mají komplikovanější menstruačním cyklem, kdy dokážou natáhnout několik litrů vody. Na druhé straně mají silnější motivaci v tom, aby se líbily. Nikdy mně před Extrémními proměnami nedošlo, že se ve velkých velikostech nedělá hezké oblečení. Až když se mi jedna účastnice nadšeně chlubila, že si koupila džíny nějaké velikosti. Neuvěřitelně ji to nakoplo.“

Zatím největší váhový úbytek se podařil 41letému Lukášovi, který zhubl 119 kilo (z původních 228 kg). „Měl hrozně těžký rozjezd,“ vzpomíná trenér, „flákal to, necvičil, dost jsem o něm pochyboval. Pak se ale rozjel a prošel fantastickou proměnou. Když jsme spolu naposledy mluvili, hlásil se na půlmaraton.“

Během roční cesty za radikální fyzickou a psychickou proměnou prožívají účastníci nevyhnutelně krize. „Pro všechny to bývá těžké mezi šesti- a devítiměsíčním vážením,“ upřesňuje Martin.

„Ze začátku se vždycky hubne rychleji, pak už to je pomalejší, někdy se to i zastaví. Člověk je unavený a do cíle je ještě daleko. V tu chvíli je třeba podpořit motivaci: ukážu jim, jak vypadali na začátku, připomenu jim jejich slova, proč se přihlásili, na každého funguje něco jiného. Nejkrásnější chvíle prožíváme při galavečeru, kde lidi, kteří byli před rokem nešťastní, ztracení, stojí na pódiu sebevědomí, naprosto změnění.“

„Když člověk chce, dokáže to,“ odpovídá na otázku, zda zhubnout může opravdu každý. „Je třeba si uvědomit, že ne všichni začínají na stejné startovní čáře. Roli hrají genetické předpoklady, zdravotní omezení, hormonální problémy.“ Rozhodující je podle něho nastavení hlavy. „Jídelníčky i cvičení si každý najde za pár minut na internetu. Překvapilo mě, jaké mají účastníci znalosti o tom, kolik má které jídlo kalorií. Rozumově to mají zpracované, emočně ale ne.“

Co to znamená? „Vezměte si někoho, kdo jasně ví, že nesmí řídit s alkoholem v krvi. Ráno se pohádá s manželkou, naštve ho někdo v práci. Je emočně rozhozený, dá si panáka a sedne za volant. Rozumově to měl zpracované, ale přesto to udělal, protože to nezvládl emočně. To samé probíhá u obézních v souvislosti s jídlem. Pokud se to podaří zlomit, podaří se jim i zhubnout.“

Závislost na jídle je podle Martina Košťála složitější než jiné závislosti. „Když se ten, kdo je závislý na pití, na cigaretách, na pornu, na automatech, rozhodne, že s tím přestane, je to proveditelné. Řekněte si ale, že už nebudete jíst. To není možné. Proto to je tak složité,“ vysvětluje.

Hubnutí se stále točí kolem dvou aspektů, jídla a pohybu. Zkušený kondiční trenér odhaduje jejich vzájemný poměr při redukci hmotnosti sedmdesát ku třiceti ve prospěch stravování.

„Vždycky říkám, že lednici nepřetrénujete. Základem hubnutí je kalorický deficit. Dlouhodobý, mírný. Můžete běhat každý den maraton, ale nestačí to. Cvičení k tomu samozřejmě dopomůže a má i spoustu jiných benefitů, ale základ je redukce jídla.“

Pokud jde o bezpočet „zaručených“ diet, věří Martin Košťál na jedinou: vyvážený, pestrý jídelníček, kde převažuje výdej nad příjmem.

„Lidé si myslí, že stačí jít si zaběhat, a zapomínají na silový trénink,“ upozorňuje trenér. „Veškeré spalování probíhá ve svalech a v tom je silový trénink strašně důležitý zejména s přibývajícím věkem, kdy ubývá svalstva.“ Není však nutné začít zvedat činky. Hodí se třeba posilovací guma, posilovat se dá s využitím vlastní gravitace, způsobů je hodně.

Angažmá v Extrémních proměnách jeho přístup k profesi nezměnilo. „Vždycky jsem rád pomáhal lidem, tak jsem začal a tak v tom pokračuju. Kdybych nebyl trenér, byl bych možná hasič, ortoped nebo záchranář,“ zamýšlí se. „Dneska to je zvlášť důležité, protože se bavíme o epidemii obezity. Doufám, že si to někdo na politické úrovni uvědomí, že ji není možné řešit až na konci, tedy na úrovni zdravotnictví, což stojí neskutečné peníze. Když se jde k doktorovi, je už pozdě.“

Řešení vidí ve vzdělávání: „Ve škole bych vynechal vyvraždění Slavníkovců a délku Nilu a učil bych děti o kalorickém příjmu a výdeji a bazálním metabolismu. Aby věděly, kolik kalorií do sebe naládujou, když si koupí sladkou limonádu.“

Příčinu epidemie vidí jednoznačně v blahobytu. „V dřívějších dobách bylo nemyslitelné, že si ve tři ráno objednáte pizzu, když na ni dostanete chuť. Nebyla dvě auta v rodině, lidi se víc hýbali. Jsme už za bodem zlomu,“ obává se.

„Dřív jsme si museli překážky ze života odstraňovat, teď si je tam musíme dávat. Zvedáme těžká závaží v posilovně, protože je jinde nezvedáme. Kolik lidí dnes přehazuje seno, nosí uhlí ze sklepa nebo chodí dlouhé trasy do práce? To, jak se máme dobře, nám už škodí. Pokud na sobě nezačneme pracovat, epidemie se bude šířit.“