Lenka Vochocová: Nejbrutálnější útoky vůči ženám v online prostředí pocházejí od jiných žen

Začali jsme migrační krizí, pokračovali covidem, útokem na Ukrajinu. Analyzujeme, jak se o těchto tématech diskutuje pod články na zpravodajských serverech, ale i v takzvaných třetích prostředích, tedy v užších a specifičtějších komunitách.

Narativy se točí, je to stále tentýž vzorec. V krizových situacích, jako byl covid nebo příliv uprchlíků, diskutující často opakují, že elity na obyčejné lidi kašlou, že se od nich odvracejí. Bohužel sílí populistická rétorika.

Dá se zevšeobecnit, že sílí antiliberalismus, odpor vůči médiím, proti vzdělaným lidem, kteří hájí lidská práva a práva menšin. A třeba při covidu a útoku na Ukrajinu, kdy působily v Česku dvě odlišné vlády, byli terčem kritiky všichni, kdo byli zrovna u moci. Fenomén je také antigenderový diskurs, přičemž vidíme, že spíš než proti ženám nebo homosexuálům se teď vyhraňuje proti trans lidem a nebinaritě. Takové útoky fungují jako společenský tmel. Někteří lidé se v nejistých dobách potřebují ujišťovat o společném nepříteli a chtějí slyšet: „To, co říkáš, si myslím taky.“ Vědomí, že to jiní vidí stejně a slyší nás, dodává na důležitosti, na pocitu uznání. A zvláště stmelující je pak repetitivnost.

Ano, je to kakofonie téhož. První diskutující napíše, že politička má zuby jako králík. A následuje smršť, další se předhánějí, jestli jsou ty zuby zaječí, anebo spíš vydry, bobra. Scrollujete metry příspěvků a říkáte si: „Proč to píšou, když už ty invektivy vyslovilo na padesát lidí před nimi?“ Výzkumy potvrzují, že tohle opakování má zvláště stmelující efekt. Máme společný terč, ať už jsou to feministky, gayové, migranti, liberálové, studující humanitních oborů, fanoušci Evropské unie…

Lidé si často myslí, že z online diskuzí můžeme vyčíst veřejné mínění. Tak to není, veřejné mínění se zkoumá dotazníkovým šetřením na reprezentativním vzorku populace. V online prostředí jde jen o několik procent lidí, maličkou menšinu.

Online diskuze rozšiřují veřejnou sféru, do které tradičně patří média a politika, o hlasy, které by jinak nebyly slyšet. Nereprezentují názory populace, ale vytvářejí představu o takzvaném dominantním hlase. Je to situace, jako když v místnosti plné lidí mluví jen dva. Když odejdete, budete si právě názory těch dvou pamatovat. Většina z nás mlčí, jen čteme obsahy, jež vytvořila aktivní menšina. A ta tím naším mlčením získává na vlivu.

Víme, že část jsou boti, další část trollové, kteří za provokativní, urážlivé nebo irelevantní příspěvky dostávají peníze od různých vlivových sil. S tím se musí počítat.

Při výzkumu, v němž jsme s kolegyní sledovaly diskuze o migrační krizi, jsme se muže a ženy pokusily identifikovat podle jména, profilové fotografie a jazyka. Není to stoprocentní nástroj, ale v češtině funguje. A došly jsme k tomu, že v některých diskuzních prostředích vytvořily ženy jen jedenáct procent příspěvků. Takovému jevu se říká genderová digitální propast.

To byste koukala, jak ženy o politice diskutují třeba na rodičovském fóru eMimino! Taková fóra právě sledujeme, říkáme jim „třetí prostředí“, jsou víc komunitní, založená na bližších vazbách, a jak jsme viděly, pro ženy bezpečnější.

Zkoumaly jsme debaty, které se odehrávají na Facebooku, na profilech politických stran a hnutí či jejich kandidátů, a došly jsme k číslu 71 : 27 procentům ve prospěch diskutujících mužů. Řekla jsem si, abychom porozuměly, je třeba se zeptat právě žen, které tam přece jen diskutují, co si o tom všem myslí a jak třeba čelí invektivám.

„Jste moc tlustá, moc hnusná, máte moc velká prsa, abyste mohla mít názor na politiku,“ to jsou klasické nadávky, které se na ně snášejí často, a to napříč kulturními kontexty. Je to opakující se vzorec, kterým jsou ženy vylučovány z debaty. Jde o to je odradit, ať už proto, že někoho provokuje jejich názor, nebo jejich pouhá přítomnost v diskuzi.

Část z nich se uchyluje k tradičnímu štítu ženskosti a klasickým zbraním. Dávají důraz na to, aby měly vždy hezké profilovky, aby na nich byly elegantní, krásné. Zvolily taktiku krásných, trochu chytrých a trochu vtipných feministek.

Z výzkumů po celém světě víme, že je úplně jedno, jak vypadáte, stejně vám napíšou, že jste příšerná, tlustá či vyzáblá. Cílem je vás zasáhnout, znechutit, vypudit.

„Abych nepůsobila jako šílená politická aktivistka, dávám na svůj profil fotky dětí, vyprávím anekdoty z domácnosti. A přitom žvatlání o rodině občas vypálím něco politického, což lidi od mamči, jako jsem já, nečekají,“ vysvětlovala třeba jedna z našich respondentek. Tak to má řada dalších. A pak jsou ženy, které pochopily, že slušnost se v tomhle prostředí vůbec nehodí. „Všichni jsou ostří, tak jsem taky zdrsněla,“ vysvětlují. Některé přiznávají, že chodily trollit i do jiných skupin, aby se vytrénovaly. A užily si to.

To je také častá metoda. Jedna z respondentek to vtipně okomentovala: „Zjistila jsem, že pod mužským profilem si o politice nebo o fotbale popovídám mnohem líp, aniž by se debata stáčela k velikosti mých ňader nebo bagatelizaci mých názorů.“

No, já si myslím, že vize, že ženy mohou ve veřejném prostoru něco zlepšit, nebo „zlidštit“, je problematická. Jednak očekává, že většina žen nese specifické hodnoty a pohled na svět, a jednak že má zájem je veřejně prosazovat. Jasně, jsme vedené spíš ke spolupráci než k soutěživosti, můžeme přinést nová témata. Ale musíme mít na paměti, že vstupujeme do prostředí, které je stále definované jako mužské, vedené hodnotami, které po staletí nastolovali především muži. A zatím to ve výzkumu nepůsobí tak, že by se tahle mužská pevnost dala snadno dobýt.

Vidíme, že řada nejbrutálnějších verbálních útoků vůči ženám v online prostředí pochází od jiných žen. Ale opět záleží na prostředí. Například na stránce eMimino jsme sledovaly téma migrační krize, přičemž dámy vůbec nebyly slušné, hodně sprostě nadávaly migrantům a všem politickým aktérům, kteří jim pomáhají. Ale vůči sobě byly nečekaně korektní.

Online toxicita může u kontroverzních témat podle některých výzkumů představovat nejméně třetinu všech obsahů, v anonymních prostředích to může být až polovina. I z našich dílčích dat vyplývá, že vulgarity, osobní útoky až po závažné formy výhružek znásilněním či smrtí jsou na denním pořádku. Ale je třeba zdůraznit, že to jsou čísla týkající se témat, která lidi obzvláště rozdělují a jsou výbušná. Vždyť zkoumáme politickou komunikaci, polarizující společenské otázky. Napříč všemi obsahy ale vulgarity představují jen malá procenta a tvoří je malá část uživatelů. Negativita má ale tu vlastnost, že je víc vidět, což je v online prostoru umocněno ještě algoritmy, které negativitu a konflikt zviditelňují.

Jsou dva základní názory na regulační strategii. Dřív se hodně razilo „don’t feed the trolls – nekrmte trolly“. Když na ně budete reagovat, vyhovuje jim to, podporujete je. A pak je druhý proud, se kterým se já ztotožňuji, že když někdo překračuje hranice a útočí na ženy, národnostní skupiny nebo třeba trans lidi, je třeba mu vystavit jasné stop. Pojmenovat to v rámci fóra, říct „tohle, co tu děláte, my nebereme“, a pak jej teprve vypnout. Většina redakcí ale nenávistný obsah bez komentářů skryje, původci to často ani nezaregistrují. Už dávno ale nejde jen o vulgarity. V diskuzích se propisují i politické síly – mluví se o ruském vlivu, o různých zájmových a politických skupinách. Regulace je tedy nutná, aby se v online prostoru neetablovaly síly, jejichž cílem je destabilizovat společnost, respektive vytvářet zdání jejího rozdělení.

Já si myslím, že by to měli dělat největší hráči – Google, Meta a podobní. A o tom se vede velká debata.

Rozumím motivaci, ale diskuze o zákazu sítí je podle mě až alarmistická. Zákaz samotný ten problém nevyřeší, je to podle mého názoru ono pověstné nízko visící ovoce – nejjednodušší, ale ne nejvhodnější řešení. Až bude dětem šestnáct, do vody stejně skočí a možná budou zranitelnější, než kdyby v ní plavaly odmala, tedy kdyby se postupně seznamovaly, ideálně s pomocí zkušenějších, s riziky digitálního prostoru. Každopádně problém nemají jen děti. My všichni v tom žijeme, naše data stále sbírají, přes algoritmy nám podstrkují určitý světonázor. Proto zdůrazňujeme nutnost regulace platforem. Přijde nám systémovější, když se odpovědnost přenese na hlavní aktéry.

Chápu matky a chápu i psycholožky, psychology, neurovědce, kteří vědí, že závislosti mění vzorce myšlení i jednání. My zkoumáme zase komunikaci jako sociální fenomén a víme, že spousta mladých lidí má sítě jako důležitý zdroj kontaktů a vztahů. A v citlivém období, kdy si třeba s rodinou moc nerozumí, tyto vztahy utvrzují důvěru ve vlastní schopnosti a kvality.

Snažím se, ale je to obtížná disciplína, zvlášť u dvou dětí různého věku a zájmů. Syn teď propadl historicko-geografickým videím, je mu deset, pouštíme si je i spolu.

Já se ho často ptám: „Na co se teď díváš?“ A když řekne, že neví, tak kontruju: „Jestli nevíš, na co se díváš, tak se na to nedívej, pustíme si něco užitečnějšího.“ Cesta sdílení mi přijde zásadní, nabízí se přitom možnost interakce, diskuze, a když se debatuje, nemusíme zakazovat. Samozřejmě, musíme děti učit kritickému pohledu. Probíráme tedy s nimi rizika, problémové věci, je to proces učení, ve kterém získávají vládu nad technologiemi. A pak – zcela prakticky – jim také regulujeme hodiny na internetu.

Můj muž ji má nastavenou. Jenže děti samozřejmě znají hesla, a když nechá někde ležet mobil, přidají si dvě tři hodinky, anebo o ně škemrají. To je jediný zdroj konfliktů v naší rodině, a samozřejmě je to náročné na čas a pozornost nás, rodičů. Ale já si říkám, že jsem se kdysi chtěla taky dívat na televizi, hrát počítačové hry. A kdybychom pak změřili, kolik času i my, dospělí, trávíme připojení, jak čteme maily cestou z metra, jak posloucháme podcasty…

Proto mi přijde, že omezovat debatu na jednu skupinku, jako jsou děti, dospívající, anebo jako byli dříve senioři, je trochu divné. Je třeba si přiznat, že se to týká nás všech, že všichni máme problém. Digitální detox bychom si měli zavést všichni.