Článek
Proč se cizinci chtějí učit česky?
Jsou dva hlavní důvody. První je kvůli práci. Nadnárodní firma je pošle do pobočky v České republice a dá jim možnost – někdy jim i přikáže – chodit na lekce češtiny. Druhou silnou skupinu tvoří cizinci, kteří se zamilovali a chtějí proniknout do jazyka svého partnera. Ale důvodů je spousta. Měla jsem třeba dva kamarády, jejichž maminka před mnoha lety emigrovala do Ameriky, vdala se, porodila a její synové jsou Američané se vším všudy. Jednou za čas ale k nám jezdí za babičkou, a když na vysoké v Americe objevili kurzy češtiny, přihlásili se na ně.
Akademický zájem o náš jazyk tedy nekončí za hranicemi?
Rozhodně ne. V zahraničí má spousta univerzit katedru bohemistiky, která se zaměřuje na výuku českého jazyka, literatury a kultury. Významná pracoviště najdeme třeba v chorvatském Záhřebu, v japonském Tokiu nebo v kanadském Torontu. V každém větším městě po celém světě jsou i česká centra, která se snaží představit naše zvyky, kulturu, pořádají festivaly a přednášky.
Vzpomenete si na první lekci, kterou jste vedla?
Velmi dobře. Studovala jsem na pedagogické fakultě češtinu a angličtinu a napadlo mě, že bych si mohla díky brigádě na jazykové škole procvičit oba jazyky. V sobotu jsem absolvovala pohovor a hned v pondělí mě čekala první hodina. Řekli mi, že půjde o začátečnici, a tak jsem se na ni i připravila. Jenže přišla slečna z Ruska, která v Praze už pár let žila, takže jsme moji přípravu probraly během patnácti minut. Dalších pětačtyřicet jsem improvizovala v zadávání aktivit, zběsile listovala učebnicí a u toho byla hodně zpocená. Nicméně studentka vydržela, dokonce jsem s ní měla lekce ještě dalších pár měsíců. Postupně jsem si byla čím dál jistější a nerozhodilo mě, ani když přišli cizinci, kteří měli mít podle certifikátů vyšší úroveň jazyka, ale jejich znalosti tomu rozhodně neodpovídaly.
Přistupujete k výuce začátečníků stejně jako učitelé k dětem v první třídě?
Ne. Mezi studenty mám dospělé, a tak stavím lekce na základě jejich požadavků. Většina se potřebuje naučit běžně komunikovat, a tak začneme se slovy souvisejícími s orientací ve městě, při nákupu, při objednávání v restauraci. Vždycky vybírám z gramatiky to nejjednodušší a postupně přidávám pravidla. Jdu na to pomalu, takže v jedné lekci umí říct: „to je káva“ a příště přidám: „dám si kávu“.
Šok nastane, když otevřeme tabulku, kde je podstatné jméno v jednotném a množném čísle i se všemi sedmi pády. Když pak navíc cizinci zjistí, že sice znají slovo „nést“, ale existuje i podobná varianta s jiným významem, jako je „odnést“, „přinést“ nebo „donést“, přichází už trochu znechucení. Naštěstí má čeština hodně synonym, z nichž mnohé jsou mezinárodní. A tak když mám vybrat mezi slovem „slavný“ a „populární“, volím druhou variantu. Ve chvíli, kdy studenti navíc zjistí, že k celkem pro ně známým slovům, jako je „telefon“ nebo „sport“, stačí přidat koncovku „ovat“ a vytvoří sloveso, najednou se jim uleví a získají pocit, že náš jazyk už trochu znají.
Je podobnost slovanských jazyků výhodou?
V určitém ohledu ano. Minusem je, že někdy podobně znějící slova znamenají ve dvou slovanských jazycích něco jiného. Pak se také neshodují některé koncovky při skloňování a mnozí si už nedají tu péči, aby se naučili ty české. Obecně je ve výhodě ten, kdo už umí více jazyků, protože se díky tomu naučil přemýšlet lingvisticky. Ale abych byla upřímná, je spousta lidí, kteří pronikání do češtiny vzdají. Nejčastěji kvůli vytíženosti nebo jim už nevystačí mentální kapacita. Chápu je. Já, kdybych se měla třeba učit čínské znaky, také nevím, jak dlouho vydržím.
ProŽeny.cz
Objevila jste styl učení, díky kterému studenti hned neutečou?
Odmala se ráda bavím, v tom mě inspirovali rodiče, kteří vždycky měli dobrou náladu. Prokládám tak lekce různými aktivitami, u nichž se můžeme všichni zasmát. Kreslíme obrázky, děláme pantomimu. Studenti třeba popisují obrázky, hází kostkou a chodí figurkami po plánu a u toho si zkouší tvořit věty. Na konci lekce najednou zjistí, že se naučili čtvrtý pád. Nedávám až takový důraz na výslovnost, protože si nemyslím, že by bylo nejdůležitější, jestli někdo řekne „v parku“ nebo „fparku“. Hlavní je, že mluví česky a vyhledávají příležitosti ke zdokonalování.
Využíváte i písničky?
Ano, dokonce jsem si už vytvořila playlist pro různé úrovně jazykových znalostí a témata. Pro začátečníky je třeba skvělá písnička od Petra Skoumala Když jde malý bobr spát, a to na procvičení sloves v přítomném čase. Studenti se smějí už ve chvíli, kdy jim ukážu obrázek bobra a na něm si popisujeme jeho aktivity. V případě podmiňovacího způsobu zase ráda využívám Těšínskou od Jarka Nohavici: „Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě. U Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě…“ Celý hypotetický příběh otevírá i další diskusi, jaký by mohl být jeho život nebo i náš. V jedné učebnici jsem také objevila píseň Starý muž, kde se díky textu Jarka Nohavici trénuje zase budoucí čas.
Cizinci vyzdvihují českou dochvilnost a přirozenou schopnost omluvit se při zpoždění.
Žádné lidovky a říkadla ve stylu Pec nám spadla?
Vůbec. Ty totiž často obsahují slova, která v běžné řeči vůbec nepoužíváme. A vysvětlujte pak cizinci spojení „pec nám spadla“ nebo „ovčáci čtveráci“. U pokročilých studentů občas zvolím české básně, ale k písničkám se vracím raději. Jakmile je text zhudebněný, dá nám více vjemů a lépe si ho zapamatujeme. Studenty vždycky pobavila folková písnička Strč prst skrz krk, která je plná jazykolamů.
Jak zní cizincům naše řeč?
Monotónně. My si to vůbec neuvědomujeme, ale na rozdíl od mnoha jazyků téměř nevyužíváme při mluvení melodii hlasu. A když se k tomu přidají souhlásky „l“ a „r“, říkají, že zníme drnčivě.
Dostala jste od nich zpětnou vazbu i na Čechy obecně?
Hlavně v mých prvních letech učení jsem často slýchávala, že působíme na první pohled velmi chladně. Nejsme zvyklí se na sebe usmát na ulici nebo prohodit s někým cizím nezávazně pár slov. Přijde mi, že v poslední době už se to trochu mění a třeba prodavačka je na vás milá a popřeje vám i hezký den. Naopak si cizinci chválí, že když s námi prolomí ledy, dokážeme být skvělí přátelé, na rozdíl třeba od Američanů, kteří jsou všeobecně velmi sluníčkoví, ale upřímní moc ne.
Hodně mých studentů si také všimlo, jak jsou Češi pečliví a dochvilní. Zaujalo je, že když s námi mají schůzku v deset, jsme tam přesně, a pokud nestíháme, voláme s omluvou. Lidé z větších měst, kteří pak žijí v Praze, obdivují přesnost městské hromadné dopravy. Zatímco my bereme jízdní řád automaticky jako něco neměnného a vadí nám, když se tramvaj zpozdí o minutu, cizinec nechápe, co nás tak rozzlobilo.