Šárka Homfray: Štvou mě stereotypy, co mají „správné“ ženy dělat, jak se mají chovat a vypadat

Když jsem psala knihu Proč jsme tak naštvané?, chtěla jsem pojmenovat věci, které se ve společnosti často bagatelizují, ať už jde o nerovné odměňování, neviditelnou práci žen, nebo stereotypy ve veřejném prostoru. Po třech letech jsem naštvaná pořád, ale je to spíš produktivní energie než čistý vztek. Některá témata se už posunula, třeba to o druhé směně, tedy o tom, co většinu žen čeká odpoledne doma, se mluví stále častěji. Změna je ale pomalá a často naráží na silný odpor.

Pořád mě štvou hluboce zakořeněné stereotypy ohledně toho, co mají „správné“ ženy dělat, jak se mají chovat a jak vypadat. Setkáváme se s tím v pracovním prostředí, v médiích i v politice – kompetence žen se často zpochybňují mnohem dříve než u mužů. Třeba u nově zvolených poslankyň stačí fakt, že jsou mladé. Jejich stejně staří kolegové tolik posměchu nevzbuzují. Zároveň se opakuje argument, že rovnost už vlastně máme, a proto není co řešit. Jenže data ukazují opak. Rozdíly v odměňování, nízké zastoupení žen ve vedení nebo velká zátěž neplacené práce jsou stále realitou.

Ke změně nebude stačit jeden zákon. Často třeba slyšíme, že společnost potřebuje víc dětí, ale podmínky jsou nastaveny tak, že mít rodinu je pro mnoho žen téměř nemožné. Aby to šlo, musí existovat způsob, jak skloubit práci, péči i osobní život bez pocitu vyčerpání a existenčního ohrožení. To mimo jiné znamená férovější rozdělení povinností doma, větší pochopení v práci a méně stereotypních očekávání vůči ženám. Hodně se mění už tím, jak vychováváme děti – jestli je vedeme k tomu, že ohleduplnost, pomoc a starost o ostatní se vyžaduje od všech, nebo jestli je to jen něco „pro holky“.

S nevýhodami se ženy potýkají od malička. Sama jsem si to uvědomovala postupně – jakoby ve zpětném zrcátku. Ať už šlo o nerealistická očekávání, co se týče vzhledu, nebo poznámky, že se žena má hlavně starat o rodinu. Když jsem po druhé mateřské začala pracovat jako odborová právnička, setkávala jsem se s nerovným zacházením takřka denně. Viděla jsem, že lidé často vůbec netuší, jaká mají práva. Právě to mě přivedlo ke genderovým studiím a ke kombinaci právní práce, psaní, přednášení a veřejných debat.

Jako publicistka a odborářka můžu pojmenovávat problémy, vysvětlovat souvislosti a pomáhat hledat řešení. Podcast Pay Gap, který tvoříme s Lucií Václavkovou, je cesta, jak dostat složitější témata genderu a práce do srozumitelnější podoby. Přestože je zaměstnání důležitou součástí našich životů, o systémových a celospolečenských vlivech se zatím moc nemluví. Jenže abychom byly my ženy úspěšné a spokojené, nestačí, když si vše dobře naplánujeme a budeme se snažit. Rozhoduje mnohem víc faktorů, a právě o nich náš podcast je.