Julia Issa: Mám v sobě arabskou pomalost i polskou pohostinnost

V deseti letech se malá Julia dostala k první roli téměř náhodou a okamžitě věděla, že našla budoucí povolání. Dnes, o více než dekádu později, je z ní sebevědomá mladá žena, která si dokázala vybudovat vlastní místo v českém showbyznysu. Její cesta od dětské role v seriálu Hop nebo trop k současným policejním thrillerům, jako je Mladá krev, je krokem k prosazení vlastní identity v prostředí uznávané herecké rodiny.

Když se řekne jméno Issa, okamžitě se vybaví umělecká rodina. Juliin dědeček Moris Issa je režisér, babička je herečka Lenka Termerová, a herečkou je i její teta Martha Issová a sestřenice jejího otce, který pracuje jako filmový střihač, Klára Issová. Julia vyrůstala v prostředí, kde bylo umění běžnou součástí života.

„Přišlo mi to úplně normální,“ směje se. „Kamarádi mi říkají: to je takové zvláštní, vidět tě v televizi. Ale mně to zvláštní nepřipadá, protože jsem na to zvyklá od dětství. Jdeme koukat na babičku, koukneme se na Marthu, říkali jsme si často.“

Jenže být součástí umělecké dynastie má i svá úskalí. „Samozřejmě je to téma mezi mými hereckými spolužáky,“ přiznává otevřeně. „Vždycky jsem měla strach, aby si nemysleli: No tak ta je tady s námi v ročníku, protože má slavné jméno. Ale říkala jsem si, že se to časem projeví, jestli jsem tlačenka, nebo ve mně opravdu něco je.“

Julia je živoucím důkazem toho, jak kulturní rozmanitost obohacuje osobnost. Její genový mix je pestrý, vždyť dědeček pochází ze Sýrie, maminka je Polka a navíc ona sama vyrůstala v českém prostředí. „Určitě mě to ovlivnilo,“ přikyvuje. „Ve srovnání s českými kamarády vidím, že výchova u nás je úplně jiná. Vždycky mě překvapovalo, jak kdo doma funguje, protože u nás to je, aspoň si myslím, úplně jinak.“

V čem konkrétně? „Všichni počítají s tím, že chodíme pozdě, protože jsme zpomalení Arabové. Když máme přijít v pět, je lepší nám říct, ať přijdeme ve tři,“ směje se. „Určitě v sobě cítím arabskou zpomalenost a klid. Ale hodně prožívám i polskou náturu a její pohostinnost. Míváme často rodinné večírky, kde se scházíme u jídla a povídáme si.“

Doma se střídají kuchyně různých národů. „Dědeček nás naučil pár jídel, která jedl v dětství, takže děláme i arabské pokrmy. Máma vařila českou i polskou kuchyni.“ Polsky mluvila od dětství, protože tak na ni promlouvala maminka. „Trošku se mi polština vytratila, když se zjistilo, že mám dyslexii a mix polštiny a češtiny mi dělá v hlavě chaos. Bylo pak jednodušší bavit se doma o školních věcech v češtině. Takže jsme sklouzli už jenom do češtiny a polštinu málokdy používáme.“

Paradoxně to k herectví vzala trochu oklikou, přes řezbářství. Rodina mladé Julie ji totiž od herecké ambice spíše odrazovala. „Rozmlouvali mi to, protože vědí, jak to chodí. Říkali, že je to těžká profese, kde není lehké se prosadit. Nechtěli, abych se později zklamala. Když jsem si vedla svou, že chci na konzervatoř, radili mi, ať zkusím raději jiný směr. Ať mám zadní vrátka.“

A tak se Julia ocitla na střední škole jako řezbářka. „Dostala jsem se k tomu oboru úplně náhodou. Strašně ráda jsem kreslila a bavily mě umělecké směry. Nebyla jsem studijní typ, na gympl jsem nechtěla. Chvíli jsem přemýšlela o módním návrhářství. Protože jsem chtěla dělat hereckou školu, tak jsem se rozhodla přihlásit na scénografii, která je divadlu blíž. Ale nedostala jsem se. Na stejné škole jsem pak objevila řezbářství.“

K této volbě ji přivedla babička Lenka Termerová. „Její tatínek byl výtvarník a rád vyřezával. Ona k tomu měla vztah a říkala, že by bylo skvělé, kdybych tohle dělala, a že by mi to jistě šlo. A navíc že na té škole mají bazén, kam chodila plavat. Skvělá škola. Takže bylo rozhodnuto,“ směje se.

Julia byla ve třídě jedinou dívkou mezi samými kluky. „Pro mě to bylo skvělé, milovala jsem společnost kluků a byla jsem radši mezi nimi než ve společnosti holek.“

Řezbářství ji naučilo víc, než čekala. „Studovala jsem obor umělecké řezbářství, které obnášelo krom samotného vyřezávání i restaurování, modelování z hlíny, pak jsme ze sádry odlévali modely a učili se další různé zajímavé techniky. Škola mě strašně bavila a přinesla mi spoustu zajímavých věcí.“

Po škole už se však řezbářství moc nevěnovala. „Od té doby, co jsem šla po maturitě na Vyšší odbornou školu hereckou, jsem se věnovala už jen malování. Doufám, že se k řezbařině ještě někdy vrátím a udělám si doma dílničku.“

V deseti letech se dostala k první roli téměř náhodou. Pro seriál Hop nebo trop režiséra Jiřího Chlumského marně hledali dceru podobnou Martě Issové a Marku Taclíkovi. „Říkali Martě: kdo jiný by ti byl podobný než někdo z rodiny? Počkej, vždyť tvůj bratr má dvě holky! Ona že jo, ale nevím, jestli by zvládly hrát! Tak ji přiveď, uslyšela od režiséra Chlumského.“

Casting vlastně neproběhl. „Rovnou jsem do toho vplula. Martha z toho byla strašně nervózní, protože nevěděla, jestli dokážu hrát, jestli zvládnu říkat text, který se naučím. Mně to přišlo tak přirozené a skvělé, hrozně jsem si to užívala.“

Jedna vzpomínka z natáčení utkvěla Julii obzvlášť v paměti. „Před úplně první scénou, kterou jsme šli natáčet, Martha vypadala, že má trému. Já se na ni obrátila: Martí, nebuď nervózní, to dáš! Přitom se bála o mě.“ Julia hrála šestiletou holčičku, přestože jí bylo deset. Byla prostě tak drobná. Tato role jí otevřela cestu k herectví.

Vztah s babičkou Lenkou Termerovou je mimořádně blízký. „Jsme lidi, kteří si velmi rozumí, a rády spolu trávíme čas. Babička mě od dětství brala do divadla a vzdělávala v tomto směru.“

Lenka Termerová rozhodně není typická rozmazlující babička. „Je to taková moderní babička. Mám ještě babičku v Polsku, která je spíš rozmazlující typ. Babička Lenka s námi chodí ven, zajdeme spolu na kávu, do divadla, nakupujeme oblečení.“

S tetou Marthou má vztah ještě specifičtější kvůli jejich docela malému věkovému rozdílu. „To je hodně moderní tetička, vzhledem k tomu, že nemáme od sebe věkově tak daleko. Martha se o nás starala od jejích sedmnácti let, takže k sobě máme fakt blízko.“

Julia má dva sourozence. „Mám starší sestru o rok a třičtvrtě a bratra o tři roky mladšího, který je taky střihač, jako táta.“ Starší sestra kdysi také hrála s Marthou v Divadle Na Fidlovačce, ale od herectví ustoupila.

„Od té doby říká, že už by herectví dělat nechtěla. Obdivuje mě, že jsem schopná jít před kameru nebo na jeviště, že ona by to nezvládla. Šla studovat práva, takže svou hereckou duši, kterou měla v dětství, bude dávat spíš do projevů u soudu.“

V seriálu Mladá krev na TV Prima Julia ztvárnila vyšetřovatelku Viktorii Molnárovou. Je to role, která představuje dosud největší výzvu její kariéry. „Seriál se věnuje skupince mladých policajtů, kteří přijdou jako osvěžení mezi starší kolegy. Ti už mají zajeté pořádky a do toho přijdou noví adepti. Vznikají generační střety, které jsou občas vtipné.“

Julia hraje jednu z těch mladých vyšetřovatelek. „Velmi se mi líbí, že se seriál věnuje nejen případům, ale i životním příběhům každé z osmi hlavních postav.“

Její Viktorie Molnárová je černá ovce týmu. „Měla být míň výrazná v projevu jak fyzickém, tak mluveném. Udržuje si odstup od ostatních policajtů a je uzavřená. Její postava se začne vyvíjet v průběhu seriálu, což byla skvělá práce. Ta proměna mě bavila.“

Pro Julii to byla výzva, protože sama je přirozeně expresivní. „Bylo pro mě zajímavé hrát někoho, kdo je můj opak. Ale postupně se ukáže, že Viktoriina proměna vede k tomu, že je mi čím dál tím víc podobná.“

Zvláštní místo v její kariéře zaujímá spolupráce s Alicí Nellis, která se podílela i na seriálu Mladá krev. „Alice mě zná od dětství, protože s tatínkem spolupracuje už léta. Byla to režisérka, se kterou jsem velmi chtěla pracovat. Myslím si, že je výborná v tom, co dělá.“

Při natáčení seriálu Náhradníci v roce 2024 Julia objevila další rozměr Alice Nellis. „Měli jsme scény, kde jsme malovali. Velmi mě překvapilo, že Alice byla perfekcionistka v tom, jak chtěla, aby vypadaly obrazy, které malujeme. Sama tu techniku malování ovládá, takže kromě toho, že režírovala a dělala plno dalších věcí, hlídala i tohle. Úplně mě fascinovala.“ Alice Nellis také režírovala první díl seriálu Mladá krev.

V seriálu Volha z prostředí normalizační české televize hrála Hanku Horáčkovou, dceru disidenta. „Dobovky jsou velmi zajímavé jak kostýmově, tak kamerově. Hrozně mě to lákalo a byla jsem za tenhle typ role ráda.“

Příprava na historickou roli vyžadovala důkladnou přípravu. „Hrála jsem studentku kamery, takže jsem se musela více dozvědět například o starších kamerách, jako když jsem mluvila třeba o tom, že někam založím filmy. Probírala jsem to s tatínkem, který všechny tyto věci ze školy zná. Musela jsem si udělat průzkum a popovídat si s ním o té době.“

Rodinné kořeny jí pomohly vcítit se do atmosféry. „Babička mi o té době vyprávěla nějaké věci a stejně tak dědeček, který tehdy přijížděl ze Sýrie a byl tady jako imigrant.“

Po letech hraní podobných typů postav touží po změně. „Vždycky jsem hrála takové role, kde jsem vycházela ze sebe, ale byly vlastně strašně jiné, než jsem já. Hrála jsem puberťačky, které měly komplexy z toho, že jsou tlustší. Což já jsem nikdy neměla, mně moje postava nevadí a role jsem nebrala osobně. Říkala jsem si: no tak jsem tlustá, no a co? Ale hrála jsem holky s tímhle komplexem nebo které měly s postavou nějaký problém.“

Do budoucna by ráda zkusila něco nového. „Vždycky jsem přemýšlela, že bych chtěla akční role, což se mi teď splnilo. Možná bych zkusila role, které mi jsou podobné, nějakou jemnou dívku. Vždycky hraju drsné holky, ale třeba romantická postava, to by se mi líbilo.“

Přípravu na role konzultuje především s matkou. „I s Marthou jsem probírala své role, vyprávěla jsem jí, co a jak dělám. Ale pracovala jsem na věcech většinou sama. Poradit se spíš chodím za maminkou, která vystudovala dramaturgii a režii. Má skvělé nápady a vymýšlí různé věci.“

Do Sýrie, země svého dědečka, se zatím nechystá. „V dohledné době ne. Mám z toho respekt a trochu strach. Vím, že tam byla Klára Issová navštívit rodinu, kterou tam máme, ale já tu odvahu nemám. Zároveň nemám ráda lítání, mám z něj trochu strach. Když někam letím, jsem z toho nervózní, takže mám radši kratší vzdálenosti. Samozřejmě bych chtěla vidět rodinu, ale situace tam pořád není úplně dobrá a není to bezpečné.“

Na sociálních sítích příliš aktivní není. „Nechráním si soukromí, mám veřejný instagramový profil, ale moc se mu nevěnuju. Nemám kapacitu na to něco vytvářet. Kamarádi mě do toho tlačí, říkají, že je to potřeba, protože v dnešním hereckém světě to běží hodně skrze sítě.“

Štěstí nachází Julia v jednoduchých věcech. „Co mě dobře naladí? Skvělá společnost lidí, kteří jsou veselí. Jsem ráda ve společnosti lidí, to mi zlepší náladu. Nejsem samotář, ale ráda se někdy schovám a užívám si klid. Pak zase potřebuju jít za rodinou a kamarády.“

Na herectví má nejradši samotnou tvorbu a naopak mediální svět jí radost nedělá. „Součástí herectví je i mediální svět, který mě tolik neláká. Trošku mě naopak znervózňuje. Baví mě samotné hraní, tvoření. Proto to chci dělat,“ uzavírá Julia, která si v době, kdy se celebrity rodí přes noc na sociálních sítích, volí cestu tvrdé práce a postupného budování kariéry.