Marie Anna Myšičková: Mám pocit, že se věci vyvíjejí samy, a snažím se být vůči nim otevřená

Bylo to pro mě docela náročné, protože k dětem mám obecně velký respekt. Nedá se totiž říct, že bych jimi byla v dosavadním životě právě obklopená. Nemám s nimi tedy moc zkušeností. Pokud jsem se s nimi někdy náhodou setkala, tak už jako starší dítě a během dospívání jsem vždycky hned propadla velkému pocitu zodpovědnosti, abych jim třeba nechtíc nějak neublížila.

Bála jsem se, že to bude složité, ale byla jsem mile překvapená. Tenhle chlapeček byl moc fajn! Ještě nikdy nic nehrál, a to mi bylo příjemné. Nebyl předem nijak ovlivněný natáčením, filmařským prostředím… Na druhou stranu mě to stresovalo o to víc, protože byl hodně spontánní. No, trochu zlobil. (směje se)

Samozřejmě s ním byla při natáčení jeho maminka, ale herecky ho vedla režisérka Marta Ferencová, která má s dětmi zkušenosti. Herecký kouč pro děti na place nebyl. Možná by to v něčem i pomohlo, nevím, ale režisérka všechny scény vymýšlela tak, aby dobře fungovaly a aby na mně neležela za naše společné scény až tak velká zodpovědnost. Ve štábu i mezi herečkami bylo hodně maminek, které mi radily, za to jsem byla moc vděčná.

Parta lidí, která na projektu spolupracovala. A taky prostředí. Děj se odehrává v továrně na housle, a to mi přišlo super, protože sama na housle hraju. Během natáčení jsem si tam místy připadala jako na příměstském táboře – poblíž hereckého zázemí běhaly slepice a králíci.

Zatím mám zkušenost hlavně z divadla a ze školy a mnohem víc mě baví role, kde se můžu proměnit. Líbí se mi, když můžu vstoupit do úplně jiného světa a hledat nový výraz. Například v inscenaci Ropa v divadle Disk, což je divadlo při DAMU, hraju postavu v širokém věkovém rozpětí – od mladé ženy až po stáří – a čím je ta postava starší, tím se v ní paradoxně cítím jistější. Když je mi věkově nejblíž, mám pocit, že nemám tolik prostředků, za které bych se mohla schovat.

Ano, ale ještě horší je, když mi to řekne někdo jiný. Já mám pocit, že s postavou nemám nic společného, a někdo přijde a řekne: „To jsi celá ty!“ Člověka to zaskočí, ale asi je to nevyhnutelné. Myslím si, že si v každé roli musím najít aspoň jeden bod, který mi je blízký, abych se s ní dokázala ztotožnit.

Asi impulzivností. Někdy mluvím dřív, než si všechno promyslím, a pak mě to může mrzet. Tereza je taky hodně rázná, umí se vymezit a stát si za svým, i v tom jsme si možná podobné. Jinak je to upřímná, přátelská holka, která ví, co chce, a nenechá se jen tak zviklat názory ostatních. V seriálu patří mezi ty, kteří v loterii vyhrají spoustu peněz. Ale to nakonec nebude největší změna v jejím životě.

Ne, nikdy. Já jsem vlastně nehrála ani Dostihy a sázky! Jednou jsme ale s kamarádkami dostaly los, myslím, že to bylo ke konci natáčení Milionářů. Vyhrála jsem asi padesát korun, hned jsem si koupila další los a o všechno přišla. Tím to pro mě skončilo.

Přemýšlím o tom víc až teď, když se ptáte, a vlastně nemám jedinou vysněnou věc, kterou bych mohla okamžitě bez přemýšlení zmínit. Ráda bych podpořila nějakou dobrou věc – třeba Ukrajinu, to jsem ostatně dělala, už když válka začala.

Líbilo se mi také, co říkal Kuba Jelínek, můj herecký kolega ze seriálu, že by ty peníze dal do nějakého nezávislého divadla. To mi přijde jako skvělá možnost. Kolem sebe vidím v divadelní branži spoustu lidí, i studentů, kteří mají dobré nápady, ale na jejich realizaci jim chybí peníze.

Část výhry bych si samozřejmě nechala. Možná bych si za peníze pořídila byt nebo se snažila je nějak rozumně investovat.

Herectví mě lákalo už dřív, ale na konzervatoř jsem jít nechtěla. Byla jsem hodně stydlivé dítě a myslím, že bych to tehdy nezvládla. Spíš jsem si ráda malovala a držela se v ústraní. Vlastně jsme o tom tehdy s rodiči ani nemluvili! Konzervatoř jsem před nimi určitě ani nezmínila. Na střední jsem pak ale už chodila do dramatického studia OLDstars a zkoušela i nějaké castingy.

V poslední době jsem dělala grafiku k inscenaci Život Galileiho v Divadle X10, kterou jsme nastudovali se studiem OLDstars, režíroval ji můj přítel Prokop Košař. Dělali jsme grafiku, kostýmy, byla to hodně týmová práce.

A právě v tomhle produkčním týmu jsem si znovu uvědomila, jak moc mě výtvarná práce baví! Na jejím základě jsem pak ještě připravovala grafiku i pro poslední inscenaci Eliáše Gaydečky v Disku, absolventské představení Potopa. Známe se už docela dobře, režíroval i Ropu, kde hraju. Moc mě to baví. Uvidíme, jak se ta moje grafická tvorba bude vyvíjet dál.

Ne, spíš si jen tak čmárám. Pomáhá mi to hlavně v situacích, kdy mám problém udržet delší dobu pozornost, třeba na přednáškách. Je to zvláštní, ale když si zároveň kreslím, dokážu se líp soustředit.

To by asi nemohla… Mě to sice ohromně baví, ale je to hrozná dřina. Díky tomu, že mám docela dobrý sluch, šlo mi hraní na housle relativně samo, jenže jsem byla líná cvičit. A taky jsem nikdy nebyla natolik dobrá, aby mi někdo řekl, že bych k tomu mohla profesionálně směřovat. Už dlouho na housle nehraju, ale lákalo by mě je znovu oprášit. A možná i zpěv. Hudba mě pořád baví.

Nevím, jestli se dá říct, že je to lepší. My jsme spolu s mým přítelem hráli už na škole v různých projektech. Někdy jsme byli pár, jindy zase rozvádějící se pár. Takže máme různé zkušenosti. V něčem to určitě výhoda je. Jsme na sebe napojení, známe se, víme, jak ten druhý pracuje, jak zkouší.

Tím, že se s Prokopem známe i ze školy, tak se ten proces zkoušení hodně zjednoduší. Na druhou stranu je někdy složité oddělit divadlo od osobního života. Může se stát, že se přenáší domů, nebo že se člověk sám sebe ptá, co je ještě postava a co už jsme my dva. Ale myslím si, že se nám to daří oddělovat.

Tak to je zatím opravdu jen malé herecké setkání, to se v médiích trochu nafouklo. Ale ano, lákalo by mě to. Vzpomínám si, že když měl premiéru film Šarlatán, vymýšlela jsem si nějaký film, kde bychom mohli být s tátou obsazeni podobně jako Ivan Trojan a Josef Trojan v Šarlatánovi. A napadl mě příběh o trans muži, který vzpomíná na dobu, kdy byl ženou…

V tomhle příběhu bychom spolu sice hráli, ale nepotkali bychom se. Určitě by mě ale bavilo zahrát si přímo s ním něco většího, klidně i otce a dceru. Myslím, že tátu by to taky zajímalo.

Ano, hodně mě přitahuje scénografie, kostýmy, ráda přemýšlím o tom, jak věci vypadají v prostoru. Dělala jsem scénografii k jedné naší klauzuře na DAMU. Byla to zajímavá zkušenost. Chodila jsem po DAMU se šroubovákem, navěšovali jsme věci, všechno se vymýšlelo na místě. Moc mě bavilo přemýšlet o té inscenaci v obrazech. Ale i když hraju, často se snažím představit si, jak scéna působí zvenčí jako celek.

Ne, kamera už je na mě příliš technická, spíš by mě, když už, lákala režie. Film mám moc ráda. Baví mě filmový jazyk, atmosféra, způsob vyprávění. Celý ten svět filmu mě hodně přitahuje.

Jsem vlastně v dost specifické situaci. V Disku stále hraju v inscenaci Ropa, kde mám jednu z hlavních rolí. To se nestává až tak často, a tím pádem už v dalších školních inscenacích musí dostat prostor ostatní. Díky tomu jsem pak mohla přijmout nabídku na hostování v ABC. To není problém, s tím se na škole počítá – pokud mají studenti v posledním ročníku splněné všechny povinnosti, často už odcházejí hostovat do divadel.

Je to zvláštní pocit, protože najednou už nejsem tolik v kontaktu se svým ročníkem. Skončilo to vlastně dost rychle… Ale stejně je to moc fajn.

Upřímně řečeno, snažím se neplánovat. Spíš se soustředím na to, co je přede mnou, a nechávám se vést tím, co přichází. Mám pocit, že se věci vyvíjejí samy, a snažím se být vůči nim otevřená.