Dětská lékařka Monika Michňová: Instagram beru jako způsob, jak vzdělávat a pomáhat

Sociální sítě ji v minulosti moc nezajímaly, ostatně při studiu medicíny na ně ani neměla čas. Jenže když Monika Michňová nastoupila po škole na dětské oddělení do okresní nemocnice, brzy se na ni začaly obracet s prosbami o radu kamarádky a známé, které měly malé děti.

„Často mi volaly nebo psaly, že jejich dítě má teplotu a zvrací, ptaly se, co mají dělat, kdy jít k doktorovi, jak řešit rýmu… Prostě všechny možné základní věci. Hodně se mnou řešily i očkování, protože věděly, že mě to zajímá, dokonce natolik, že bych se chtěla věnovat imunologii a alergologii. Pořád o tom přemýšlím, jenže jsem byla na rodičovské s dvěma malými dětmi a k tomu učím na vysoké škole, takže toho mám trochu moc a na další studium zatím nemám čas,“ vysvětluje.

Všem prosbám o radu sice vždycky ochotně vyhověla, ale brzy usoudila, že by mohlo být výhodné psát třeba blog, přece jen se některá témata objevovala opakovaně.

„Psaní mě bavilo, ale s počítačem jsem to moc neuměla a přišlo mi to složité, a tak jsem to neřešila. Ale potom jsem si jednou vzpomněla, že mi kdysi spolužačky na koleji založily účet na Instagramu, a já ho začala používat jako svůj deníček, kam jsem si zapisovala věci, které i mně samotné přišly důležité, a chtěla jsem je rodičům říct,“ vysvětluje mladá lékařka, která po medicíně začala zároveň učit na vysoké zdravotnické škole.

Influencerkou se tedy stala shodou okolností, aniž by o to nějak usilovala. „Nikdy to nebyl plán. Chtěla jsem jen lidem pomoci. Teď už tam dávám občas i něco ze soukromí – fotky, videa s dcerkami. Ale pořád to beru hlavně jako způsob, jak vzdělávat a pomáhat. Taky jsem se nikdy moc nezajímala o to, kolik mě sleduje lidí. Když jsem si jednou všimla, že mám sto sledujících, přišlo mi to hodně. A pak jich bylo tisíc… Z toho jsem byla úplně v šoku, přišlo mi to neuvěřitelné,“ usmívá se. Dnes už jich má sto tisíc a dávno nezvládá odpovídat na zprávy, jak se o to snažila v počátcích.

Ráda jezdila na kongresy, workshopy a vzdělávací akce, ale na sociální sítě začala mít více času, až když se jí narodila první dcera. Brzy ale zjistila, že nestíhá psát, a začala raději natáčet. Když se zeptám, jestli mají videa podle jejích zkušeností větší dosah než psaný text, zaváhá: „Možná ano, ale nevím, tohle opravdu neřeším, ani na to nemám čas.“

Jak se dozvím vzápětí, náhody ji vlastně přivedly i ke studiu medicíny. Ačkoli svoji práci dnes miluje a ohromně ji baví, rozhodně o ní nikdy nesnila. „Původně jsem chtěla být překladatelkou, a tak jsem šla na jazykové gymnázium. Jenže jsem si to časem rozmyslela a chtěla jsem se věnovat biologii. Třídní učitelka ale nasadila mému tatínkovi do hlavy brouka, že bych se měla určitě pokusit taky o medicínu. On se toho chytil, ta představa se mu líbila, v rodině nikdo medicínu nestudoval, a nedal jinak, musela jsem si podat přihlášku,“ rozesměje se.

Nějakou dobu mu ale vzdorovala, protože tušila, že škola bude těžká. „V pubertě jsem znala jediného člověka, který studoval medicínu, byl to můj vzdálený bratranec. Kdykoliv jsme k nim přišli na návštěvu, byl zavřený v pokoji a učil se. A já jsem si tehdy zafixovala, že při medicíně se nedá normálně žít. Byla jsem hodně aktivní, chodila jsem s partou, na výlety, do přírody, a tak jsem nechtěla být pořád zavřená doma,“ vysvětluje, proč se tak dlouho zdráhala. Nedovedla si ale ani představit, jak by jako lékařka sladila práci a rodinu.

Jenže když ji přijali, už nebylo možné to nezkusit. „Byla jsem skeptická, říkala jsem si, uvidíme, jak dlouho tady vydržím,“ směje se.

Když pak jako medička ve čtvrtém ročníku procházela při praxi v nemocnici všemi odděleními, usoudila, že nejraději by pracovala s dětmi. „Ne proto, že bych měla něco proti dospělým pacientům. Já si popovídám s každým, s dětmi i se starými lidmi. Jenže ti starší jsou obvykle více nemocní, mají těch diagnóz i víc najednou, a přestože jim s nějakými potížemi pomůžete, nikdy neuvidíte tak velké a tak rychlé zlepšení jako u malých dětí! A to je vždycky ohromný pocit. Samozřejmě že i malé děti mohou být vážně nemocné, ale je jich naštěstí málo,“ objasňuje, proč si nakonec vybrala právě pediatrii.

Kromě toho jí lidé vždy říkali, že má pěkný vztah k dětem a že by se právě pro tuto specializaci hodila. „Dokonce jsem to pak slyšela i od sestřiček v nemocnici, kam jsem nastoupila hned po škole,“ zmíní svoje první lékařské zkušenosti.

V nemocnici se nejvíc naučila od starších kolegyň a kolegů: „První dva roky jsem se hodně naučila od zkušených sestřiček. Samozřejmě i od lékařů, ale ty úplné základy – práce s dětmi, odběry, injekce –, to mě nejvíc naučily právě starší sestry.“ V malé okresní nemocnici, kde mladí lékaři často sloužili v noci sami, bylo podle ní i důležité mít se zdravotnickým personálem dobré vztahy. Kolikrát totiž přišly chvíle, kdy bylo potřeba se o někoho zkušeného opřít.

„Když po škole nastoupíte do práce, okamžitě zjistíte, že vlastně nic nevíte. Škola a praxe jsou totiž úplně něco jiného. Myslím si, že medici nemají dostatečnou praktickou přípravu. V jiných oborech je to přece jen lepší, protože už v průběhu studia se studenti mohou věnovat reálné práci. V medicíně je to ale jinak – ukážou vám sice nějaké postupy, ale reálně vás pracovat moc nenechají. Takže pak nastoupíte poprvé do práce a přijde šok – vizity, pacienti, ambulance, operační sál,“ rozpovídá se.

I proto nemá ráda, když mladí lékaři mají pocit, že jsou něco víc – že oni jsou „doktoři“ a sestry jsou v hierarchii někde hluboko pod nimi. „Takový přístup nemám ráda. Práce v nemocnici je něco jako skládačka – bez ostatních lidí se v ní prostě nepohnete.“

Když na Instagramu začínala, na Slovensku i v Česku byly na sociálních sítích jen dva podobné profily. Dnes už je jich víc, ale Monika je rozhodně nebere jako konkurenci: „Naopak, čím víc lidí bude dělat osvětu a lidi vzdělávat, tím líp. Je to opravdu dobře, protože kvalitní informace jsou důležité. Ale samozřejmě je potřeba umět si i dobře vybírat, protože některá témata jsou přece jen kontroverzní.“

Letos v létě otevřela vlastní ambulanci. Pomohla jí k tomu další šťastná náhoda – uvolnily se prostory na středisku v Žarnovici, a protože si s manželem nedaleko obce postavili dům, pronajala si je.

„To papírování je ale strašné, otevřela jsem v červenci, a to byl už rok, co jsem to začala vyřizovat. Hodně mi při jejím zařizování pomohl muž,“ zmíní manžela, se kterým tvoří pár už od čtrnácti let.

Přestože jí sociální sítě berou čas, občas ji vyčerpávají a několikrát už si zažila krizi, kdy to chtěla vzdát a účet kvůli tomu uzavřít, vždycky si to nakonec rozmyslela. Doba se totiž změnila, lidé čerpají informace hlavně z internetu. „Dnes už nechodí do knihovny nebo si nečtou tolik knížky. Všechno si hledají na mobilu. A to je něco, co musíme využít.“