Karin Krajčo Babinská: Nedělám věci jen proto, že by se to mělo anebo že se to ode mě očekává

To víte, že nečekala. Jen jsem doufala, že kniha čtenáře zaujme a budou si ji chtít přečíst, že nebudu psát do šuplíku. Na knize jsem dělala dlouho, byl to pro mě docela náročný proces, a tak si toho zájmu opravdu vážím.

Asi to, že jsem se při psaní dostala do časového presu. Přestože spoustu věcí, o kterých píšu, znám, i tak jsem si musela dělat rešerše, něco si nastudovat, dohledat. Samotná příprava zabrala spoustu času. Během psaní jsem pak i onemocněla, a tak jsem nakonec termín odevzdání zvládala jen stěží.

Myslím, že ani ne. Rostly jsme spolu, zrály spolu a teď bydlíme kousek od sebe. Není to o tom, že se pořád navštěvujeme, na to nemáme čas, ale jsme tam pro sebe, když jedna druhou potřebuje. Sestra je taky umělecká duše. Vystudovala výtvarné umění, chvilku dělala u filmu a nakonec zakotvila v roli vizážistky.

Věřím, a proto si uvědomuju, jak moc je nebezpečná, když se bere na lehkou váhu. I o tom jsou Čarodějky.

Když si s ní člověk hraje a neuvědomuje si, že věci mezi nebem a zemí mohou opravdu existovat. To pak může napáchat škody nejen na ostatních, ale hlavně sám na sobě.

Asi nežiju běžným konzumním životem. Duchovní svět je pro mě důležitý, baví mě studovat různé směry. Jóga a meditace se mi staly denní rutinou. Věřím v nadpřirozeno, zažila jsem mnoho rozumem nevysvětlitelných věcí. Nemoci a zdravotní problémy moje i zbytku rodiny se pokouším řešit bylinami a alternativní léčbou.

Na to vám asi nedokážu odpovědět. Ze všeho si beru kus a ve výsledku vlastně zjišťuju, jak moc se to vše prolíná. Nechci nikam zapadat, držet se zuby nehty toho či onoho. Naopak často vidím, jak jsou zastánci různých směrů často rigidní a myslí si, že jen to jejich je pravé a správné. Což pak vede ke konfliktům. Mě naopak baví hledat průsečíky. Pochopit, že všechno je jedno, jen výklady jsou různé.

Je to tak, její předpovědi jsou neskutečně přesné, kdysi to chvilku dělala i pro druhé. Jen ji to příliš vyčerpávalo, a tak poslední roky už vykládá jen nám, blízkým. Když mám nějaké velké a zásadní dilema, ráda se s ní poradím. Na běžné věci se ale neptám, je fajn, když mě život překvapí.

Všechny její předpovědi jsou přesné tak na devadesát až sto procent. Kdybyste se mě zeptala, která z předpovědí byla nejméně přesná, odpověděla bych, že žádná.

Jé, kdyby to tak bylo po celou dobu, to už by byl ze mě nejspíš blázen. Šestnáct hodin je extrém. K těmto číslům se dostávám třeba až poslední měsíc psaní, kdy mě tlačí termín odevzdání. Za normálních okolností sedím u počítače tak osm devět hodin. Po dobu zhruba devíti měsíců a poté, co minimálně půl roku předtím vše promýšlím.

Během samotného psaní jsem se naštěstí ještě nezasekla. Krize přichází častěji během promýšlení děje předtím, než začnu psát. To tomu pak většinou dávám čas a věřím, že to ke mně nějak přijde. Nejvíc mi pomáhá dobře se vyspat. Ráno se probudím a najednou vím, jak dál. Vždycky říkám, že to je, jako by mi mozek jel celou noc na nějakém druhém programu a tam si pracoval a vymýšlel, zatímco já sním.

Ve svých knihách často ukrývám střípky ze svého života nebo života svých blízkých. Což je ale jistě normální, člověk hodně tvoří z vlastní zkušenosti. Odrážím se tak v každé postavě, ale zároveň nejsem žádnou z nich. A ano, mnoho situací jsem skutečně zažila. Ústřední dějová linka je ovšem vždy smyšlená.

Nejvíce asi s Deborou i Táňou a babičkou Hermínou. Nejméně s Elenou.

Psala jsem pod tlakem, a proto jsem se dopracovala i k těm šestnácti hodinám denně během závěru psaní. Bylo to ale někdy až příliš vyčerpávající, tělo mi dávalo jasné signály, že to není nejlepší cesta. Přišly nemoci. Hlavně práce na Čarodějkách byla velmi náročná, protože jsem neodhadla, kolik času budu na psaní potřebovat. I proto na sebe s další knihou, kterou právě píšu, už nijak netlačím.

V nakladatelství jsem se dohodla, že tentokrát si striktní termín odevzdání dávat nebudeme. Naštěstí jsou báječní a vyšli mi vstříc. Tak teď doufám, že to bez toho biče, co jsem nad sebou pokaždé držela, nebudu psát deset let.

Když mi načetl mou první knihu Za sny, věděla jsem, že budu naléhat, aby to udělal i u každé další. Richard totiž není pouhým načítačem, on ty moje příběhy prožívá a herecky se do toho pokládá tak, že postavám doslova vdechuje život. Moje knihy tak dramatizuje, dává jim nový, další tvar.

Myslíte v průběhu psaní, když mi knihu nahlas předčítá kapitolu za kapitolou? Během takového předčítání si spíš všímám toho, jak reaguje na příběh a jestli je vše srozumitelné, jestli se směje tam, kde je třeba, anebo pláče, kde má. Richard pro mě bývá lakmusovým papírkem, ověřuju si na něm, zda mi to vše funguje a zapadá. Sám ale nikdy dopředu neví, o čem děj přesně bude a kam směřuje.

Koně máme už tři. (směje se) Někdy je ta starost o náš zvěřinec opravdu náročná, ale vyplatí se to pro to všechno hezké, co s nimi člověk prožívá. Miluju procházky v lese s našimi pejsky, bez nich bych se tam tak často jistě nevydala.

Želvičky jsou spíš Richardova vášeň, dávají mu klid, má je skvěle ochočené a pojmenované a všechny si je pamatuje a rozezná je od sebe, což je pro mě nepochopitelné. Kocour už je starý pán a je to obrovský mazel. Koupili jsme ho i s naším domem. Bude mít tak dvacet let, zuby už mu neslouží, a tak jsme se dostali do bodu, kdy mu všechno mixujeme. No a na koních jezdí naše holčičky, to je zase jejich vášeň. Obě se věnují parkuru.

Možná si toho spíš nestíhám všímat, a tak si to nepřipouštím. Jsem poměrně dost akční člověk, nevydržím jen tak sedět a nic nedělat. Všechno mě baví a zajímá, teď jsme se s Richardem našli v cestování. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, cestování mě bavilo vždycky, jen s dětmi se vše proměnilo a člověk svoje cíle přizpůsoboval jim a jejich věku. Ovšem teď, když jsou starší, se můžeme pouštět i do cest výrazně náročnějších a dobrodružnějších.

Zarazila mě ta koncovka „sát“. Upozornila mě na to, že jsem se přehoupla do poslední etapy života, dýchla na mě moje smrtelnost. Ovšem s jejím dechem za zády začínám žít víc naplno a možná máte pravdu, že i svobodněji. S větší pokorou a vděkem. S vědomím toho, co chci a co už opravdu nechci. A snad je to „sát“ i o tom, abych každý den „nasávala“ všechny okamžiky až na dřeň.

Nedělám věci jen proto, že by se to mělo anebo že se to ode mě očekává. Nesetkávám se s lidmi, v jejichž blízkosti se necítím dobře, nenechám se do ničeho tlačit. Často říkám ne, udržuju si svůj vlastní prostor. Každý den se nejméně hodinu věnuju jen sama sobě. Odpoutala jsem se od představy, že musím být nejlepší. A že vše musí být perfektní. Pochopila jsem, že není nutné pořád se potápět, když můžete i surfovat na vlně. Nechat věci plynout. Spoléhat se na to, že se toho spousta vyřeší i sama.

Asi jsem se pro něj v těch těžkých chvílích stávala pilířem, o který se mohl opřít.

Ano, byla. A tím, že jsem tento problém poměrně dobře znala z mojí rodiny, okamžitě jsem dokázala rozpoznat, o co se jedná, a rovnou mu vše vysvětlila. Včetně toho, že se s tím dá pracovat a že se to může zvládnout. Což se mu po nějaké době skutečně podařilo. Naučil se s tím pracovat i žít a už ho to neomezuje.

Máme rádi módu, sledujeme světové trendy, a tak nám ty modely zas tak extravagantní nepřipadají.

Určitě Richard. (směje se) A já ho obdivuju za to, že si to nenechá nikým vzít. Je sám sebou, ať si o tom kdokoli myslí, co chce.

Myslím si, že silné jsou všechny ženy. A kdyby se vám u některých zdálo, že nejsou, je to jen proto, že si svou sílu zatím neuvědomily. Máme to od přírody dané.

Tohle by bylo na dlouhou debatu o společnosti a vnímání stáří, o našich hodnotách. O tom, jak kolikrát přehlížíme krásu zralosti a adorujeme jen krásu mládí. A to zejména tu fyzickou. Ale samozřejmě i o tom, na jakých základech si ta která žena svůj život postavila. O sebehodnotě.

Už pár let funguju v nastavení, kdy dávám jednoznačně přednost psaní před režírováním. Našla jsem v něm tvůrčí svobodu, kterou jsem u filmu marně hledala. Takže se k režii momentálně vracet nechci. Ale kdo ví. Ne nadarmo se říká – nikdy neříkej nikdy.

Bude to zase drama. Pohybovat se ale budu v prostředí, které pro mě tentokrát bylo zprvu neznámé a ve kterém jsem se musela zorientovat. Příprava na samotné psaní byla tudíž delší a náročnější. O to víc mě ta práce baví. Dozvídám se i spoustu nového. Myslím, že příběh bude opět velmi emotivní a snad i očistný.

Spoustu knih a spoustu cest.

Abych začala psát. K tomu mě vlastně dovedl on. Líbily se mu moje scénáře a povídky z mládí. Když jsem se dostala do krize s filmařinou, řekl mi tehdy: „Tak lidem příběhy vyprávěj jinak. Umění má spoustu podob. Začni psát, umíš to.“

Během psaní snad žádný takový ani není. Těžké okamžiky naopak nastávají, když knihu dokončím a začnu přemýšlet nad další. To mě vždy přepadne beznadějný pocit, že už nikdy nic nenapíšu.

Skoro každý den mi někdo napíše, že si právě dočetl některou z mých knih a co to s ním udělalo. Čtenářské přízně si opravdu nesmírně vážím a kolikrát se pro mě stává i takovým hnacím motorem do další tvorby.

Nezřídka se mi v těch zprávách lidé svěřují i se svou životní zkušeností anebo mi děkují, že jim má kniha pomohla něco si vyřešit, podívat se na svůj problém jinak anebo jim dodala sílu. To jsou momenty, kdy děkuju tam nahoru, že můžu psát, a s pokorou prosím, abych během tvorby byla jen dutou kostí, skrze kterou protéká to, co má být napsáno.