Tereza Dočkalová: Snažím se užívat si každý den tak, jak přichází, jako by byl poslední

Byla jsem velmi překvapená a soustředila se hlavně na to, ať nespadnu na schodech. (směje se) Musím říct, že pořád nemám pocit, že bych měla nějakou zkušenost s podobnými ceremoniály. Myslím, že málokdo z nás si to při přenosu opravdu užívá. Takže samozřejmě jsem měla ohromnou radost, ale přímo v tu chvíli jsem se spíš opravdu soustředila na to, ať na nikoho nezapomenu při děkování a ať u toho nespadnu.

Těžká otázka! Určitě jsou velké rozdíly. Myslím si, že opravdovou a ničím nezkalenou radost jsem měla až po třetí ceně. Předtím jsem si úspěch zkoušela spíš držet od těla, aby se nestalo, že bych takzvaně usnula na vavřínech. To je taková věta, co mě na začátku formovala. Dnes už jsem schopná vnímat, že je to trošku toxické.

Říkala jsem si pořád jo, je to úspěch, ale jede se dál, nic to neznamená. A pravdou je, že žádné herecké ocenění nás herce nespasí. Neznamená, že už se odteď navždy nebudete mýlit. Vždyť při každém zkoušení se herec znova stává novou postavou, kterou buduje úplně od začátku.

Ano, žádné ocenění nemůže nikdy fungovat jako příslib do budoucna. Takhle jsem to dlouho prožívala, takže jsem si to pořádně užila až napotřetí v sedmatřiceti letech. To už jsem byla schopna uznat, že ocenění jsou herecké dožínky, oslava života a tvorby a všech, co se podíleli na práci. Teď naposled to bylo monodrama Máma. Měla jsem z toho opravdovou, stoprocentní radost.

Neumím oddělit, jestli psychicky, nebo fyzicky. Obtížné to bylo, co se týče tématu, ale myslím si, že pro mě představení není tak náročné jako pro koncového příjemce. Pro diváka. Já jsem se snažila k těm situacím přistupovat tak, jako k nim přistupuje moje postava Olji. Ta si traumata spíš drží od těla a spoustu věcí zlehčuje. Byl to zvláštní mix pocitů, kdy tělo ví, že to jsou traumata, ale hlava si myslí, že je v pohodě. To bylo naše hlavní téma, kterého jsme se snažili držet, a doufám, že se nám to povedlo.

Jsem generačně jinde. Myslím si, že každá z nás náleží ke své generaci, což nás obě formovalo, v tom vidím hlavní rozdíl. Ale myslím si, že ve finále je to stejná všeobjímající láska, kterou se snažíme dávat. To máme stejné.

Ano. Ano, znám, je to tak. Často na to člověk naráží, ale já musím říct, že už se proti nikomu z rodiny, kdo je starší, nijak nevymezuju, protože si myslím, že doba je dnes úplně jiná. Naše generace má přístup k mnohem více informacím, což generuje zase úplně jiné problémy, než byly problémy našich rodičů. V tom se hodně odlišujeme.

Každá generace má svá témata a každá generace zamezí nějakým chybám té předchozí. Ty další se převalí přes pomyslnou hráz přehrady a pokračují zase do dalších generací, a tak se to opakuje pořád dokola. Myslím, že to je normální průběh evoluce.

Skvělé, hrozně mě to naplňuje a nabíjí. Máme úžasné studenty, kteří jsou ohromně motivovaní a chtějí se vyvíjet, což je absolutně skvělé. Jejich nadšení je hrozně nakažlivé. Díky tomu i já jsem mnohem nadšenější v tom, co dělám, takže je to takový výměnný obchod. Já předávám informace a dostávám za to spoustu energie.

V textu je spousta těch odborných termínů, což je pro člověka, který jim nerozumí v hlubších sférách, docela těžké. V takovém textu těžko budete improvizovat nebo nahrazovat nějaké slovo jiným. Musím ze sebe sypat termíny, které slyším poprvé, jako bych s nimi byla dávno obeznámená. Je to odborný text, ale já to mám ráda a doufám, že nikdy v životě tím pádem nedostanu alzheimera, protože si tímhle dost cvičím mozek.

Myslím si, že je to mnohem lepší, než to bývalo. Zároveň nás to téma ještě pořád neopustilo. Je určitě náročnější hledat silné ženské hrdinky než ty mužské. Je to hodně na práci dramaturgů, kteří by měli vědět, že v určitém věku se může často stát, že ženy hrají jenom babičky, tetičky nebo tchyně. Je samozřejmě ohromně smutné, pokud pro ně to divadlo nechystá nic jiného. Myslím, že to generuje spoustu životní skepse.

Nedomnívám se, že by to tak reálně vůbec kdy bylo. Je to jenom optika, která je zastaralá, a doufám, že brzo úplně umře a už se tím nebudeme muset vůbec zabývat. Ženy mají v každém věku co říct. Stejně tak jako lidi mají v každém věku co říct.

Mě to neuráží, ale naopak těší. Ty pořady mi přišly do cesty a já jsem tomu ráda, protože v té době jsem poptávala nějaký přesah mimo divadelní příběhy. Chtěla jsem do veřejného prostoru vstupovat trochu rychleji a ostřeji. Velmi mě to bavilo, mám ráda satiru a genderová témata ji snesou.

Myslím si, že se o tom mnohem víc mluví. Existuje víc organizací, které se problémem zabývají, což je absolutně skvělé. Ale je před námi ještě spousta práce, co se týče narovnání podmínek rodičovství a platů. Nemyslím, že jsme došli k systémové změně, kterou bychom mohli slavit. Ale to, že o problémech víc víme a umíme je pojmenovat, je pravda. Teď ještě to reálně změnit a jsme v pohodě.

Ideální by bylo, kdyby si to každý mohl nastavit, jak potřebuje a jak chce. Není vůbec špatně, že někdo chce zůstat čtyři roky doma. Zároveň není vůbec špatně, když se jiný chce po dvou měsících na nějakou část vrátit do práce.

My herci máme v našem povolání ohromné štěstí, že je svobodné. Otázka návratu po mateřské není tak dramatická a neodvolatelná jako jinde. Můžeme si dovolit měsíční natáčení nebo nahrávání audioknížky, spoléhat na pomoc prarodičů a pak si zase dva měsíce odpočinout. Kdežto v běžných zaměstnáních je to buď, anebo – a už se nedá vrátit zpátky. To vytváří obrovský tlak. Cesta částečných úvazků by to vyřešila, ale bohužel se to moc nenabízí.

Čím dál víc mužů čerpá otcovskou dovolenou a mohlo by jich být ještě více. Střídání rodičů mi přijde naprosto v pořádku. Samozřejmě, žena dítě nosila, ale to neznamená, že s ním musí zůstat doma čtvrt století. Mělo by to být rozhodnutí obou partnerů podle jejich představ. Mladší generace už nechce klasický model, kdy muž čtyři roky pracuje, žena sedí doma. Ve vyspělých zemích s flexibilními rodičovskými dovolenými, kde se rodiče mohou střídat, to funguje skvěle a nikomu to neškodí. Naopak to vztahy harmonizuje.

Je to životně důležité. Stejně si ale myslím, že na tuhle výlučnost systém zbytečně hřeší a tlačí, protože je to výhodné. Ta pomyslná pupeční šňůra nemusí fungovat jako řetěz u boudy.

Rozhodli jsme se, že naše děti budou vyrůstat v rozšířené rodině a komunitě přátel. Obklopujeme se lidmi, na které se můžeme spolehnout, jsou to skvělí lidé i na občasné pohlídání a máme i báječné prarodiče. Dcera Berta je od roku a půl zvyklá být u babičky s dědou i týden v kuse. Nezpůsobuje jí to stres, naopak je díky tomu velmi sociální a komunikativní. Tahle podpůrná síť je pro nás ideální. Začala jsem si víc vážit lidí kolem sebe a příchod dítěte mnoho vztahů ještě prohloubil. Každý má svou cestu, ale nám tahle přináší jen pozitiva.

Jedním slovem ano, nezávislá. Snažím se v ní vzbuzovat radost a hru. Dávám jí lásku a podněty, které by ji mohly bavit, předávám jí to, co baví mě, a zároveň zjišťuji, co začíná bavit ji, abych ji v tom mohla podporovat. Dětský svět je umění docela blízko. Když se chcete pořád rozvíjet, nikdy nesmíte zapomenout nebo potlačit své vnitřní dítě. Často se vracíte do svého dětství a ke hrám a imaginaci, které se v něm vytvořily. Díky tomu, že mám dítě, to můžu praktikovat mnohem častěji a už se za to nemusím stydět. Dětský svět je neskutečná inspirace a mě to neskutečně baví.

Úplně nádherné. Vyrůstala jsem v Beskydech. Bydleli jsme sice v bytovce, ale v okolí byly všude pastviny, kopce, hory a lesy a u každé babičky byl ten les trochu jiný a my jsme si celou dobu hráli venku.

To je něco, co se už nedá zopakovat, a je to škoda, protože mé fantazii spojení s krajinou nebo přírodou hrozně pomohlo. Je to něco, co je otisknuté v mojí duševní krajině, a jsem za to neskutečně vděčná.

Mě to s Tomášem vždycky strašně bavilo a podle mě bavit vždycky bude. Myslím, že to máme přirozeně oddělené – doma se o tom zase tak často nebavíme, protože se snažíme spíš odpočívat. Ale když spolu zkoušíme, tak to v divadle samozřejmě probíráme, jsme v tom spolu a myslím, že nás to hrozně baví a bavit bude i nadále. Třecí plochu bych v tom neviděla.

Jo, oba to nějakým způsobem děláme, ale že bychom si sedli a hodinu se věnovali tomu, že probíráme české divadlo, to skutečně ne. Oba máme rádi seriály a filmy – já spíš seriály a Tomáš filmy, takže si často povídáme, kdo co viděl. Máme to podle mě celkem vyladěné, že nepotřebujeme práci probírat doma. Nejsme v tomhle úplně aktivističtí.

To se musíte zeptat jeho. On už nás ze souboru zná všechny a dobře, takže ve chvíli, kdy píše pro Palmovku, už si asi představuje, kdo co bude hrát. Zároveň si ale myslím, že to není žádné pravidlo, protože Tomáš je stržený příběhem a častokrát řeší obsazení až na poslední chvíli.

Spousta lidí se ptalo, jestli bych někdy nechtěla zkusit režírovat, jestli nemám takový sen. Já pořád ještě nevím. Mě to baví vytvářet, ale zároveň vím, že můj úhel pohledu je hodně zaměřený na detaily, a myslím si, že v rámci režie člověk musí umět přehlédnout celou krajinu té hry a nějakým způsobem z toho vycházet. A to já ještě úplně nejsem přesvědčená, že mám.

Ve svých rolích mám perfektně uklizeno. V domácnosti to už tak slavné není. (směje se)

Teď už dokážu. A to je věc, kterou mě naučila moje dcera. Ona to prostě umí. Umí si říct: dneska je to dobré.

Co se týče vizí do budoucnosti, v tom nejsem moc dobrá. Nikdy nebyla moje silná stránka něco plánovat. A už jsem v takovém věku, že se za to ani nebičuji. Zároveň se trochu obávám, co bude se světem. Ale doufám v to lepší. Snažím se užívat si každý den tak, jak přichází, jako by byl poslední.