Jako první žena přeplavala kanál La Manche. Otevřelo jí to dveře do světa šoubyznysu

Společnost na počátku 20. století měla jasno - správné místo pro ženu je v domácnosti. Gertrude Ederlová to viděla jinak. Její místo bylo u vody. „Myslím, že plavu stejně snadno jako dýchám nebo chodím,“ prohlásila.

Narodila se jako třetí ze šesti dětí německých emigrantů usídlených v New Yorku. Když jí bylo pět let, onemocněla spalničkami, které zapříčinily těžkou infekci ucha a následné trvalé poškození sluchu. Kvůli tomuto postižení se Trudy, jak jí říkali přátelé, cítila vyčleněná a před osaměním často utíkala do svého vnitřního světa a ke knížkám. A taky k vodě, která se stala jejím osudem. I když na začátku téměř tragickým.

Když totiž byla malá Trudy na návštěvě u babičky, spadla do rybníka a málem se utopila. Všechno naštěstí dopadlo dobře. Otec se rozhodl, že ji naučí plavat. Kolem pasu jí uvázal lano, jehož konec pevně držel vždy, když se Gertie dostala na hloubku. Díky tomu překonala strach a za mohutného povzbuzování sester se naučila plavat. Nakonec to uměla ze všech sourozenců nejlépe a bylo takřka nemožné ji udržet mimo dosah vody.

V patnácti vyhrála svůj první velký závod a v sedmnácti mezinárodní mistrovství žen v dálkovém plavání, jehož se zúčastnilo 52 žen, včetně olympijských vítězek. Během jednoho odpoledne překonala sedm rekordů a stala se vycházející sportovní hvězdou.

Postupně lámala jeden rekord za druhým a do roku 1925, tedy do svých dvaceti let, překonala 29 amerických a světových plaveckých rekordů. K tomu ji předurčovala statná postava se širokými rameny, která jí dávala výhodu v novém rychlém stylu označovaném kraul. Navíc, na rozdíl od mnoha tehdejších plavkyň, které trénovaly v bazénech, si vypěstovala vytrvalost a sílu plaváním v Atlantském oceánu.

Noviny popisovaly Gertrude jako odvážnou, odhodlanou, a přitom skromnou dívku. V roce 1924 se dostala do amerického olympijského týmu. Tréninkový bazén byl od ubytování vzdálený více než hodinu jízdy autobusem po hrbolatých silnicích.

Cestování si vybralo daň v podobě silných křečí v nohou, a tak plavecká naděje nepodávala takové výkony, jaké si představovala. Získala sice jednu zlatou a dvě bronzové olympijské medaile, ale osobně byla svým výkonem zklamána. A tak se rozhodla spravit si chuť tam, kde jí bylo nejlépe - v otevřené vodě, tedy v moři.

Výzva překonat jako první žena na světě Lamanšský průliv byla příliš lákavá na to, aby jí odolala. Navíc v té době panoval názor, že ženy nejsou na takový výkon stavěné. Nestálé počasí, velká vzdálenost a nemilosrdné moře ostatně dělaly problémy i mužům.

Více než třicet kilometrů širokou plochu studené, rozbouřené vody se pokoušely překonat desítky odvážlivců, ale v časech Trudy se to zatím podařilo pouze pěti z nich. A tak si plavkyně najala trenéra, byť ani on nevěřil v úspěch. Navíc kritizoval Trudin rychlý styl plavání a několikrát vyjádřil pochybnost o její schopnosti kanál překonat. On sám se o to pokusil dvacetkrát a ani jednou neuspěl.

Brzy ráno dne 18. srpna 1925 vstoupila Trudy do vody u mysu Gris Nez na břehu Francie. Postupně se počasí zhoršovalo a moře se rozbouřilo. Téměř devět hodin bojovala se silným proudem, ale byla odhodlaná pokračovat. Trenér Jabez Wolffe však přibližně deset kilometrů od pobřeží Doveru plavbu proti její vůli ukončil kvůli zdravotnímu stavu. Kolovaly dokonce zvěsti o úmyslné otravě jídla. Když totiž Trudy snědla hovězí polévku, přičemž si lokla trochu slané mořské vody, cítila se letargická a dezorientovaná. Následný osmnáctihodinový spánek poté, co vylezla z moře, její obavy prohloubil. I s odstupem padesáti let byla stále rozhořčena trenérovou zradou.

Neúspěšný pokus v ní probudil ještě větší odhodlání. Našla si nového trenéra Thomase Burgesse, který dokázal překonat průliv na jedenáctý pokus, byl to druhý muž v historii, jemuž se to podařilo (prvenství získal Matthew Webb v roce 1875).

Pokus Trudy byl naplánován na srpen, ale ona se ubytovala na okraji průlivu už na začátku léta. Chtěla se dokonale připravit na studenou vodu, hlavní překážku plavců.

V pátek 6. srpna 1926 si oblékla červenou koupací čepici, dvoudílné (na tu dobu skandální) hedvábné plavky a ochranné brýle naimpregnované voskem, které navrhla se svou sestrou Margaret. Pro ochranu před ledovou vodou ji sestra natřela směsí lanolinu, petroleje, olivového oleje a sádla. Krátce po sedmé ráno vstoupila do vody se zvoláním: „Páni, to je ale zima.“

Trenér, sestra a otec ji doprovázeli na palubě remorkéru. Chtěli dohlédnout, aby se neztratila v mlze a neohrozili ji medúzy, žraloci a silné proudy. Kromě toho jí zpívali pro obveselení. Trudinu plavbu sledovala i zpravodajská loď s reportéry a fotografy na palubě.

Moře bylo zpočátku klidné. Trudy plavala tak rychle, že se trenér obával vyčerpání. Nedala na jeho naléhání, aby zvolnila. Odpoledne začalo pršet a vodu vířil silný vítr. V podvečerním přílivu už vlny dosahovaly výšky šesti metrů, trenér ztrácel víru v úspěch. Ve večerních hodinách déšť a vítr zesílily a plavkyně zmizela v rozbouřeném moři z dohledu. Když ji posádka znovu spatřila, Trudy bojovala se zatuhlou levou nohou, což jí znemožňovalo pořádně kopat. Trenér navrhl pokus ukončit, naléhal, aby vylezla z vody.

„What for?“ Proč? odpověděla otázkou, která se pro ni v následujících letech stala charakteristickou. Byla rozhodnutá Lamanšský průliv přeplavat za jakoukoliv cenu. Další alternativa nebyla, vítězství, nebo smrt.

Beach ve 21.40. Gertrude přeplavala kanál La Manche za 14 hodin a 39 minut, čímž překonala mužský rekord o téměř dvě hodiny. Rekordní čas byl o to cennější, že jej dosáhla v tak rozbouřeném moři, kvůli němuž byly dokonce zrušeny i pravidelné linky parníků.

V New Yorku Trudy přivítali jako hvězdu. Čekal ji průvod na Manhattanu mezi jásajícími davy více než dvou milionů lidí, které ji vítaly slovy: „Hello, Miss What-For!“ Trudin rekord povzbudil další plavce, a hlavně plavkyně. Hned tři týdny po ní přeplavala kanál Amelia Corsonová časem o 50 minut delším.

A jak už to v Americe bývá, úspěch znamenal otevřené dveře do světa šoubyznysu. Trudy si zahrála ve filmu Swim Girl, Swim (1927), její jméno nesl populární song a také nový tanec.

Pak ale přišel pád. A to doslova. Když v roce 1933 Trudy spadla doma ze schodů, přivodila si tak těžký úraz páteře, že lékaři pochybovali o tom, že ještě někdy bude chodit. Zase se nevzdala a dokázala se postavit.

Nicméně následky pádu a postupná ztráta sluchu uspíšily konec plavecké kariéry. Ještě v roce 1939 si ale zaplavala před publikem na newyorské Světové výstavě. O rok později už ztratila sluch úplně, nicméně s vodou se nikdy nerozloučila. Po zbytek života učila plavat neslyšící děti. Zemřela ve věku 98 let.