Jacqueline Cochranová - kadeřnice a pilotka, která jako první žena překročila rychlost zvuku

Narodila se jako Bessie Lee Pittmanová na Floridě, ale její rodiče velmi brzy zemřeli. Přijala ji tedy pěstounská rodina, s níž se často stěhovala za prací, doslova od jedné floridské továrny ke druhé.

Všech pět dětí, z nichž Jackie byla nejmladší, strádalo hlady, oblečení jim matka šila z pytlů na mouku. Naštěstí ani ty nejnuznější životní podmínky nemohly oslabit dívčin vrozený elán, ambice a odvahu.

Bylo jí sotva sedm let a už si dovedla najít příležitostné práce, často vařila nebo uklízela v rodinách. V osmi začala pracovat v přádelně, vydělávala si tam šest centů na hodinu při nočních směnách. Za první výplatu si koupila první pár bot, ovšem ne ledajakých, ale na vysokých podpatcích. O rok později definitivně opustila školní lavice, aby mohla pracovat na plný úvazek. Tvrdě dřela, četla a snila.

Nakonec si ve městě Columbus našla práci v tamním kosmetickém salonu, naučila se dělat trvalou ondulaci a zvládla i kadeřnické techniky barvení. Jako operátorka u stroje na trvalou ondulaci posléze pracovala také v salonu v Montgomery v Alabamě. Když bylo Jackie čtrnáct let, vdala se za Roberta Cochrana, porodila syna, ale ten za čtyři roky zemřel. Jeho mladičká matka se rozvedla, začala pomáhat v nemocnici, získala ošetřovatelské zkušenosti a posléze se nechala zaměstnat venkovským lékařem. Nuzné ekonomické podmínky, všudypřítomná bída a zoufalé hygienické podmínky ji však nakonec vyhnaly z Floridy.

V roce 1929 si rozhodla vrátit do světa kosmetiky a změnit si jméno. Bessie zůstala na Floridě, Jacqueline neboli Jackie nastoupila do vlaku směr New York. Hnědooká, temperamentní blondýnka měla sil na rozdávání, přitom nepostrádala umělecký i organizační talent.

V New Yorku začala pracovat v kadeřnickém salonu Antoine de Paris v obchodním domě Saks Fifth Avenue a v roce 1932 už patřila mezi nejlepší kadeřnice ve městě.

Úměrně tomu, jak se rozšiřoval okruh jejích klientek, dostávala stále více pozvání na večírky a společenské události. V roce 1932 se na jedné večeři v Miami seznámila se svým osudovým mužem. Floyd B. Odlum byl milionář, právník a finančník, jehož setkávání se zbohatlickou smetánkou už smrtelně nudilo. Jenže pak se objevila dívka sršící energií a zapůsobila na něj jako zjevení. Když mu ovšem nadšeně vylíčila, že jednou určitě založí firmu a uvede na trh novou kosmetickou řadu, neubránil se sarkasmu. „To bude potřebovat křídla, abyste dokázala porazit konkurenci,“ rozesmál se.

Někdo by se mohl po takové reakci urazit, to ovšem nebyl styl Jackie. O slovech Odluma přemýšlela, až ji to napadlo: „A proč se vlastně nenaučit létat?“

V létě roku 1932 se Jackie vypravila na letiště Roosevelt Field, které leží na Long Islandu, a přihlásila se na kurzy létání v Roosevelt Aviation School. „Když jsem si zaplatila svou první lekci, přestala existovat kadeřnice a zrodila se pilotka,“ komentovala později tu nečekanou otočku ve svém směřování. Byla pevně rozhodnutá pro novou kariéru, jedinou překážku viděla v písemné zkoušce. Její neúplné vzdělání by mohlo být komplikací, a tak přesvědčila zkoušejícího, aby mohla skládat zkoušku ústně.

Průměrný začínající pilot potřeboval tehdy na získání licence šest týdnů až tři měsíce, Jackie ji obdržela za tři týdny. Instruktor konstatoval, že je rozená pilotka. Na začátku 30. let se jednalo o velký úspěch, o to cennější, že jej dosáhla žena. V USA v té době působilo jen 200 licencovaných pilotek, což představovalo sotva jedno procento z celkového počtu pilotů.

Hned v roce 1933 se Jackie přihlásila na Ryan School of Aeronautics v San Diegu, kde získala licenci obchodního pilota, zároveň se vrhla po hlavě do podnikání. Její přítel Odlum finančně podpořil založení kosmetické společnosti Wings to Beauty, Jacqueline Cochran Inc., která si kancelář zřídila v New Yorku, salon v Chicagu a laboratoř v New Jersey. Tam se vyráběly produkty pro péči o pleť, barvy na vlasy a parfémy, které měly odpovídat životnímu stylu vytížené ženy. Kosmetická řada dokonce zahrnovala hydratační krém pro vysušenou pokožku, což způsobuje létání ve velké nadmořské výšce. Jak jinak, krém byl „ušit“ na míru Jackie.

Je povinností ženy být reprezentativní, jak jen to její časové okolnosti a kabelka dovolí. Stačí patnáct minut denně.“ To často říkala, až se to stalo heslem značky Wings to Beauty. Firma měla skvělý start, záhy konkurovala i předním společnostem Helena Rubenstein nebo Elizabeth Arden. Mimochodem – mezi modelky Wings to Beauty svého času patřila i Marilyn Monroe. Propagovala zejména jejich ikonickou červenou rtěnku.

Jackie byla hnacím motorem firmy. Létala po světě, distribuovala testovací produkty a navazovala kontakty s obchodními domy. Po každém letu si přitom nikdy neopomněla upravit make-up a vlasy, čímž skvěle reprezentovala značku a vyvracela pověsti o pilotkách coby neženských bytostech.

Odlum zůstával jejím horlivým podporovatelem a obdivovatelem, až se nakonec kvůli Jackie rozvedl. Vzali se v květnu 1936 a krátce po svatbě zakoupili budovu v New Yorku, kterou Jackie proměnila v domov pro znevýhodněné děti. Nikdy totiž nezapomněla na bídu, v níž vyrostla.

Byla úspěšnou podnikatelkou a nepřestávala být také vášnivou pilotkou. První letecký závod absolvovala v roce 1934 z Londýna do australského Melbourne. V roce 1935 se jako první žena zúčastnila transkontinentálního závodu o Bendixovu trofej, přičemž podmínkou její účasti byl písemný souhlas všech mužských závodníků. Byť závod nevyhrála, otevřela jej tak pro další pilotky a sama v něm pak zvítězila v roce 1938. O tři roky později se už řadila mezi nejslavnější pilotky, mimo jiné se podílela na vývoji kyslíkové masky.

V roce 1939 napsala Jackie dopis první dámě Eleanor Rooseveltové a navrhla vytvořit letku složenou jen z pilotek, odezvy se však nedočkala. Byla jedinou ženou, která v roce 1941 přeletěla s bombardérem přes Atlantik. V Británii vstoupila do služeb Královského letectva, několik měsíců pracovala pro Pomocnou leteckou dopravní službu (ATA). Prováděla nábor pilotek vyškolených v USA, které se v Británii připojovaly k ATA.

Po vstupu Spojených států do války vedla Jackie výcvik pilotek pro Armádní letecký sbor USA. Začínala s 25 ženami, posléze pod jejím vedením vznikl pomocný vojenský sbor WASP. Jeho členky musely mít nalétáno aspoň 35 hodin, učily se montovat motory, zvládaly navigaci i meteorologii, přičemž podléhaly armádní disciplíně. Do roku 1945 se Jackie podílela na výcviku více než 1000 žen, které pak přepravovaly nová letadla a personál nebo pracovaly jako zkušební pilotky a instruktorky. Jackie za tuto práci obdržela – jako první Američanka – vojenské vyznamenání Řád za vynikající služby.

Válka skončila a Jackie nepřestala létat. Do éry proudových letadel vstoupila se stejnou vervou, s jakou závodila ve 30. letech. V roce 1947 dosáhla se stíhacím letounem světového rychlostního rekordu na okruhu dlouhém 100 km, přičemž tento rekord zůstal platný až do roku 2020. V roce 1953 se stala také první ženou, která překonala rychlost zvuku; v roce 1961 získala povolení létat na nadzvukovém proudovém cvičném letounu, posléze dosáhla dvojnásobku rychlosti zvuku. Za přínos pro letectví byla Jackie v roce 1971 uvedena do Národní letecké síně slávy USA.

Zemřela v roce 1980. O čtvrt století později bylo letiště nedaleko Palm Springs v Kalifornii nazváno Jacqueline Cochran Regional Airport.