Článek
Právě jste vydala svou první knihu pohádek a tvrdíte, že jste teď hlavně babička a vypravěčka příběhů. Jak vznikl nápad napsat pohádky pro vnoučata?
Myslím, že jsem hlavně lidská bytost, ale baví mě být babičkou či vypravěčkou příběhů. Proto tvořím i na divadle příběhy pro děti. Asi před třemi lety za mnou přišla Markéta Nekolová z nakladatelství Albatros s návrhem, jestli nechci napsat knížku pro děti. Nic jsem z počátku neslibovala, prostě jsem to zkusila.
Babička maličká mi říkala první tři vnoučata. Měla ještě jednu babičku, tak si nás takto odlišila.
S Markétkou jsme se scházely, já jí předčítala své pokusy a ona mě tak vřele podporovala, až z toho vznikla po třech letech knížka. Je to devět pohádek. Psala jsem je pro svá vnoučata, každému jsem jednu věnovala - mám jich osm - a ta poslední devátá je taková bonusová, kdyby se náhodou někdo k nám do rodiny teprve chystal.
Máte už osm vnoučat, oslovují vás babička maličká. Jak moc se vaše role změnila od doby, co se váš syn stal otcem v osmnácti letech?
Babička maličká mi říkala naše první tři nejstarší vnoučata. Měla ještě jednu babičku, která byla větší a silnější než já, tak si nás takto odlišila. Dokonce, když na mě děti volaly, tak to i skloňovaly. Oslovovaly mě babičko maličko. Bylo to legrační.
A jak se od té doby změnila moje role? Ti nejstarší jsou už dospělí, mají svoje zájmy, ti už číst pohádky nepotřebují. Pak tu mám tu klučičí partičku těch pěti mladších. Od dcery kluky hodně hlídám, takže si je i dost užívám. Baví mě sledovat, jak je každé vnouče jiné, jak se v nich snoubí charaktery nás prarodičů i rodičů. Je prostě úžasné pozorovat, jak váš život pokračuje ve vašich vnoučatech dál. Mě to dojímá.
Tvrdíte, že ve vašich pohádkách zlo neexistuje, protože dáváte šanci všem postavám. Proč je pro vás důležité, aby i záporáci našli cestu k dobru?
Protože jinak nemůže dojít ke katarzi, ke smíření. Vycházím z myšlenky, že všechny bytosti jsou tvořeny i obsaženy v jednom vědomí. Nelze proto z této jednoty někoho vylučovat. Vše je hra, která má určitá pravidla. Aby se něco událo, tak je potřeba energie a ta vzniká z polarity, jako je dobro a zlo, muž a žena. Ale všechny tyto polarity si mohou i pomáhat nebo stvořit jednotu. No a hlavně mám ráda, když se svět změní v láskyplný, přející a spolupracující.
S manželem Jaroslavem oslavili loni v srpnu čtyřicetileté výročí svatby.
S Divadlem Kampa jste se přestěhovali z Malé Strany do Velkého mlýna v Libni. Jak tento krok prožíváte?
Nepopírám, že všechno to stěhování bylo náročné. Zpočátku jsem měla zlost na vedení Tyršova domu, na Obec sokolskou, v jejímž nájmu jsme jako Divadlo Kampa skoro deset let působili. Pak se najednou cosi změnilo a my měli začít platit trojnásobný nájem, než jsme doposud platili. Ten se však z tohoto prostoru při naší nekomerční činnosti generovat nedal.
Prakticky na koleni a z ničeho jsme tam vytvořili fungující prostor, kde se tvořilo kvalitní divadlo pro děti, pro různé sociální skupiny, pro neslyšící, mentálně postižené, měli jsme tam i představení s maminkami, kterým odešly ze života děti. Byli jsme něčím opravdu unikátní.
Ale pak jsem si řekla, že soudy nechám na někom vyšším a my si půjdeme svou cestou. Třeba nás to má prověřit, zda naše myšlenka divadla pro radost má smysl. A věřte, že má. Diváci nám zůstali věrní. Vedení Velkého mlýna v Libni, kde jsme se teď usídlili, se naše práce líbí, jsou rádi, že tam jsme.
Tento víceúčelový prostor není ještě námi dokonale zabydlený, ale věříme, že časem vyroste v podkroví komorní divadelní scéna, kde budeme s radostí a pro radost hrát.
Říkáte, že nemůžete být typickou herečkou, která přiběhne říct pár vět a odejde. Co pro vás znamená mít divadlo pod kontrolou od textu až po režii?
Víte, člověk se mění a já jsem si časem na své herecké cestě uvědomila, že když si mám za svým hereckým projevem stát, musím mu rozumět a hlavně věřit. A toho jsem nejvíce schopná, když si vše udělám od začátku sama. Nejsem bytost analytická, ale spíše emotivní, takže všechno, co tvořím, má základ v hlubokém prožitku.
Představím si sama sebe, jak sedím u ohně, dívám se do něj, vedle mě sedí můj muž.
Jaké nové projekty připravujete v novém prostoru a jak se vám daří udržet intimní atmosféru?
Zkouším napsat scénář, jehož hlavní hrdinkou je Božena Němcová. Chtěla bych se pokusit o takovou sondu, jak by ona nahlížela na svůj život, kdyby zestárla a kdyby se dožila třeba dnešních dnů. Byl by to takový můj pohled na Boženu. Líbilo by se mi, kdyby měl divák pocit, že Božena žije, že je v mém už babičkovském věku a vypráví o svém nelehkém životě s nadhledem, láskyplností, s přijetím a jemným humorem.
Mám tuto ženu, vynikající spisovatelku, moc ráda. Právě pro její upřímnost, opravdovost, vášeň k lásce i k životu, pro její romantickou, možno říci až naivní povahu. Navíc vidím i paralelu k současnému světu, který, ač se zdánlivě tváří svobodně, je též plný lží, pokrytectví, povrchnosti a hamižnosti, nesmyslných příkazů a zákazů. Jako by se vytratila ona vnitřní radost, to tiché tetelení se a těšení se na vše příští.
A právě to bych chtěla skrze Němcovou, její dopisy, její život, její tvorbu na divadle stvořit. Svět plný naděje, že vše nakonec dobře dopadne.
Nedávno jste zmínila, že vás dojímá skoro všechno. Když slyšíte hezkou písničku, když vidíte lidi se usmívat, jízda ve vlaku při západu slunce. Kdy jste si uvědomila, že štěstí najdete v těch nejjednodušších věcech?
Právě v těchto zmíněných situacích. A víte, který obraz mě naplňuje blahem, bezpečím a pocitem, že je vše v pořádku, nejvíce? Představím si sama sebe, jak sedím u ohně, dívám se do něj, vedle mě sedí můj muž, kterého mám ráda, a drží mě kolem ramen. V ruce máme hrnek s teplým čajem. A třebas kolem nás je bouře, vichr či lítají rakety, já vím, že dokud cítím teplo vedle sebe, před sebou i uvnitř, tak žiju.
Líbí se mi věta: Milovat znamená děkovat tomu druhému za to, že je.
Říkáte, že máte dny, kdy chcete utéct do hor, do chalupy bez signálu a nereagovat na nic a nikoho? Máte takové úniky?
Ano, mám. Zrovinka v létě jsem odjela na ostrov Lošinj do Chorvatska, kde máme domek, a tam jsem zůstala skoro dva měsíce a odpočívala. Moc jsem to potřebovala. Pak jsem schopná i tvořit.
V příběhu stárnoucích manželů Pošeptej mi to znovu, Harolde!, který uvádí Divadlo Kampa, hraje s Petrem Heroldem.
Studujete kraniosakrální terapii a říkáte, že vás baví zpracovávat lidské příběhy a objevovat emoce. Jak vám tato práce obohacuje osobní život?
Kraniosakrální terapie (metoda odstranění energetických a fyzických blokád v těle pomocí harmonizace toku mozkomíšního moku) je o naslouchání, ale ne tolik ušima, jako spíše rukama, celým tělem. A pak se můžete přes všechno to hemžení a povídání těla dostat až k prapodstatě všeho, k dynamickému klidu, odkud díky dechu života všechno pochází a přichází.
Tato metoda, můžeme říct i filozofie, mě učí trpělivosti naslouchat, nespěchat, nedělat ukvapené závěry, počkat si, až to cosi přijde, až mě to osloví. Když se zklidníme a uvěříme, že tu není nic, co by nám chtělo ublížit, tak můžeme vidět beze strachu a paniky. Je to stejné jako v tvorbě a vlastně i v životě.
My jsme civilizace zvyklá nečekat, všechno chtít pokud možno co nejrychleji, nejlépe hned. A pak jsme frustrovaní, trpíme depresemi. Všem bych doporučila podívat se na japonský film Ostrov z roku 1960, který režíroval Kaneto Šindó. Viděla jsem ho před čtyřiceti lety, kdy nám ho promítal Evald Schorm, když jsem začala zkoušet v Divadle Na zábradlí jeho Hlučnou samotu. Hrála jsem tam malou cikánečku.
Je to pro mě jeden z nejsilnějších filmů, který jsem kdy viděla. Možná úplně nejsilnější. Miluju ten niterný minimalismus a hluboký ponor do obyčejné lidskosti. Z filmu čišela neuvěřitelná síla a přitom lehkost!
S manželem Jaroslavem žijete už čtyřicet let. Říkáte, že na začátku vztahu vás jeho silná energie zatlačila do kouta. Jak jste mezi sebou našli rovnováhu?
Ano, loni v srpnu to bylo přesně čtyřicet let od naší svatby. Recept na šťastné manželství nemám, každý si ho musí hledat sám. Důležité je nevzdávat vztah při prvním nezdaru. Líbí se mi věta: Milovat znamená děkovat tomu druhému za to, že je.
Lidé se spíše zaměřují na to, co nefunguje, a pak se stává, že nevidí to, co má skutečnou hodnotu. S mým kolegou Petrem Heroldem hrajeme představení Pošeptej mi to znovu, Harolde!, kde si jedna z hrdinek uvědomí poté, co se její muž vydá na cestu zachránit jinou ženu, že s ním nebyla kvůli dětem ani kvůli tomu, že by jí ho bylo líto, ale proto, že život bez něj by byl mnohem tesknější. Život bez lásky prostě není život.
Váš muž je známý svými nekonvenčními životními přístupy. Co z jeho aktivit vás inspiruje?
Myslím, že se inspirujeme navzájem. Obdivuju jeho smysl pro humor, jeho vnitřní sílu a odvahu. Vím, že co on obsáhne svou pamětí a svou činností, bych já nezvládla. A on zas ví, že já hlídám rodinný krb. Postarat se o děti a o vnoučata, být s nimi, trpělivě odpovídat na jejich otázky, hrát si s nimi třeba na schovávanou či na babu, lézt po skalách, učit je lyžovat. V tom je zase můj dar.
Tvrdíte, že ženám radíte více lehkosti a méně urputnosti. Co konkrétně myslíte tím, když říkáte, že by ženy měly přitakat životu a tančit s muži?
A co jiného by měly dělat? Hádat se, bojovat, poměřovat se, soutěžit, být věčně nespokojené? Tanec je pro mě vyjádřením souhry, harmonie. Všechno kolem nás tančí, když se podíváte do korun stromů, na řeku, na oblaka, na celou přírodu, tak je vše v nádherném pohybu a já ho nazývám tancem.
Ve společném tanci muže a ženy je potřeba sladit kroky, rytmus, napojit se jeden na druhého, cítit toho druhého, vnímat ho. A to je potřeba i ve vztahu. A přitakání životu je pro mě pochopení onoho neustálého cyklu zrození a zániku. Pochopení, že můj život pokračuje v mých dětech, v mých vnoučatech a třeba i v pravnoučatech.
A tomu přitakat a tomu dát prioritu. Když vidím maminky, které mají v kočárku nebo na klíně dítě, které se domáhá jejich pozornosti a ony ji věnují té šílené virtualitě v mobilu, tak je mi z toho moc smutno. Děti si zaslouží a potřebují naši pozornost, ale ne tu hranou, opičí, ale opravdovou, protože ony jsou ten život, který pokračuje dál a dál. Kdysi v nějakém rozhovoru jsem řekla, že všechno, co jsem stvořila, napsala, jednou zmizí, ale to, co doufám nezmizí, je ten život, jehož nositeli jsou i mé děti a vnoučata.
V seriálu Ochránce se sešla s Lukášem Vaculíkem.
Říkáte, že máte ráda, když je muž mužem a žena ženou. Jak vnímáte současné změny v chápání genderových rolí?
Abych pravdu řekla, moc tomu nerozumím. Přijde mi to stejně choré jako celá dnešní společnost. V touze být zajímavý, získat si něčí pozornost, si vytváříme vyšinutou konstrukci, ve které tvoříme nepřirozená pravidla. Možná jako všechny ty předchozí civilizace před svým zánikem propadly chaosu, zmatku a chorobné dekadenci, tak něco podobného teď postihlo i tu naši.
Rozumím tomu, když se muž zamiluje do muže, když se žena zamiluje do ženy, ale to všechno další, co z toho vzešlo, už je opravdu nad mé chápání. Desítky pohlaví, pomalu legalizace pedofilie, změny pohlaví jen na základě svévolného rozhodnutí, že se zrovna dnes cítím jako žena či muž. Vnucování této mé představy druhým, to opravdu nechápu. Věřím, že se lidé vzpamatují a že náš pud sebezáchovy tuhle život popírající cestu zastaví.
Co byste chtěla předat dnešním ženám na základě svých životních zkušeností?
Aby se nenechaly nikým a ničím poštvat proti mužům. Milujme je, jak naše muže, bratry, tak naše syny, vnuky. A možná jim pomozme stát se opravdovými muži. Protože oni jsou naši ochránci, strážci nás žen, dárkyň života. Víte, ve chvíli, kdy se stanou našimi ochránci, tak nám přestanou fušovat do řemesla, vymýšlet nesmysly. Budou hrdí na to, že jsou muži. Tak je neponižujme, ale naopak oceňme jejich sílu, jejich odvahu, jejich lásku, protože bez nich by byl svět mnohem smutnější.
