František Prachař: Slavné příjmení stejně ubírá, jako přidává

S Matějem jsme kamarádi, jednou se mi svěřil, že ho napadl koncept udělat písničku o potomcích slavných lidí. Chtěl, abych tam měl svou sloku. Přiznávám, že jsem byl zpočátku rozpačitý. Nevěděl jsem, co z toho vyleze – klidně to mohlo dopadnout tak, že budeme za největší idioty v zemi a všichni nás budou nenávidět.

Pak jsem si ale řekl, že je mi to vlastně úplně jedno. Je to vtipné, a kdo to nepochopí, ten mě nezajímá. Svou sloku jsem pak napsal za sedm minut v tramvaji. Už když jsme to tvořili, říkali jsme si, že je to hit, ale vůbec jsme netušili, že to bude až takhle velké.

To je výborná otázka. Řekl bych, že zrovna tahle část je jedna velká nadsázka. Jsou tam sice věci, které nadsázka nejsou – třeba ty párty, to je spíš autobiografie –, ale skoro všechno ostatní je záměrně přehnané a zveličené.

Například větu „cesta je vyšlapaná“ slýchám od určitých lidí docela často. Jim by nestačilo, ani kdybych postavil Eiffelovku, pořád by to bylo málo, protože se jmenuju Prachař. Takže ten text je vlastně vtip namířený proti těm, kteří tvrdí, že cokoli udělám, je jen díky mému příjmení. Prostě jsme jim tu jejich oblíbenou frázi dali přímo do textu, aby viděli, že o tom víme a nebereme to vážně.

Myslím, že slavné příjmení stejně ubírá, jako přidává. Na konzervatoři mám spolužáky, kteří nemají slavné příjmení, a když se hlásili na školu, neznali nic z oboru. Když v tom člověk vyrůstá, je to samozřejmě jednodušší, protože ví, koho má oslovit, třeba kvůli přípravě na přijímačky. Ale zároveň se mi mockrát stalo, že na mě někdo byl nepříjemný jen kvůli tomu, že neměl rád moje rodiče. Takže slavné příjmení není výhoda ani nevýhoda.

Táta zrovna seděl doma na gauči a díval se na televizi, když jsem ho oslovil: „Tati, potřeboval bych tě do jedné věci, udělali jsme takovou písničku…“ Jen tak mimochodem prohodil: „Jo, jo, jasně…“ Pak jsem mu podrobněji vysvětlil, o co jde. Byl úplně v pohodě, chtěl mi vyhovět, tak do toho šel. Když pak viděl hotový klip, bavilo ho, jak je to vtipné.

Co se týče Františka Ringo Čecha a Petra Čtvrtníčka, to už byla práce Matěje a Aničky. Každý z nás měl zkrátka za úkol přesvědčit svého starého pána, aby se k nám do klipu přidal.

Jako malý jsem chtěl být fotbalista, ale pak mi došlo, že z toho nic nebude. Už jsem někde říkal, že táta hrál fotbal a brácha Kuba taky. Kuba byl o kus lepší než táta. Já jsem o kus lepší než Kuba. Takže když to půjde dál ještě patnáct generací, tak možná někdo z rodiny bude hrát za Mladou Boleslav.

Jinak mě celý život baví hudba, té se dost věnuju, a to je celkem blízko herectví. Když se nad tím zamyslím, tak mě zajímal vlastně jen fotbal, žil jsem jím, takže mě nenapadlo nic jiného. A pak se to celé zvrtlo. Kdybych měl mozkové buňky na to, abych byl lékař nebo právník, to by bylo něco, ale bohužel to tak není.

Člověk si to, v čem vyrůstá, plně neuvědomuje. Jsou to vaši rodiče, a až s odstupem času vám okolí začne naznačovat, že vidět je v televizi není úplně běžné. Pro mě to však bylo normální. Spíše se mi zdálo zvláštní, že se z divadla vraceli tak pozdě. Nechápal jsem, co je to za zaměstnání – zatímco ostatní končili ve tři odpoledne, oni končili představení až o půl dvanácté v noci. To byla jediná věc, která mě zneklidňovala.

Nevím, asi se prostě náhoda s něčím srazila. Vůbec netuším, jak se to stalo. Vyšly mi nějaké castingy, něco jsem natočil a pak si mě zase vybral někdo další. Najednou se to celé rozjelo a já vlastně nechápu proč ani jak. Odpověď na to nemám, i když bych ji sám rád znal.

Četl jsem teorii, že do záporných rolí se vybírají lidé s ostřejšími rysy, zatímco pro ty kladné hledají spíš typy s kulatějším obličejem. Málokdy vidíte třeba Brada Pitta, že by hrál hodného ňoumu. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že se mi záporáci hrají lépe než kladné postavy.

Při přípravě jsem čerpal hlavně ze sebe a z momentů, kdy jsem já sám zlý nebo nepříjemný. Člověk si vybaví situace, kdy ho něco opravdu naštve. Nemůžu sice říct, že bych se někdy choval jako drogový dealer, ale určitě jsem byl na základce drzý na učitelku – každému to občas ujede. Neříkám, že jsem byl idiot, ale zkrátka jsem čerpal ze svých zkušeností a situací, kdy jsem se i já zachoval zle.

Jedna věc mě vytočí spolehlivě: když mám hlad a není co jíst. To mám chuť se jít snad zabít, hlad mě absolutně zabíjí. Naštěstí teď máma vařila, takže jsem v klidu. Pak taky nesnáším vedra. Když je venku třiačtyřicet stupňů a já mám někde stát, je to pro mě utrpení. Mám ADHD, pořád se mi klepou nohy a to vedro tomu vůbec nepomáhá. Tedy pokud nejsem někde blízko u moře.

A co mě dokáže vyloženě rozčílit, jsou nějací ti frajírci na Václavském náměstí v lesklých bundách, co si myslí, že ovládnou svět, a mají nutkání napadat lidi. Z takových trapných ostudáků, co na vás pokřikují a hledají problém, je mi zle.

To asi ano. Ostatně právě z toho pramenily všechny moje školní poznámky. Na základce jsem byl ještě hodně vtipný, teď na střední už je to s těmi poznámkami o něco těžší, ale ta snaha bavit lidi mi zůstala.

Tak to já registruju! A měl bych pro tyhle dívky, kterým je nad dvacet, jasný vzkaz: takový věk mám rád.

Na castingu seděl režisér Rudolf Biermann s párátkem v puse a hrozně drsně se mě ptal pořád dokola: „Kdo jsi?“ Když jsem mu vyklepaně odpověděl, že už ani nevím, kdo jsem, zajásal: „Přesně to jsem chtěl! Jdi a hraj.“

Samotné natáčení byl ale čistý mordor. Dvaačtyřicet stupňů, Mikulov a nekonečné vybíhání Svatého kopečku. Kolega Alex Kavalčík z toho vedra dostal takový hysterák, že ten kopec vyběhl a běžel v amoku dál, zatímco na nás zezdola křičeli: „Dobré, dáme si to ještě jednou!“ Hodili jsme po sobě pohledy smrti, ale nakonec to zachránilo koupání v lomu. Mikulov je za devět bodů z deseti.

Snažím se to dělat tak, že si večírek dám až jako odměnu za to, že jsem něco udělal. Snažím se to kompenzovat prací. Dřív se mi totiž stávalo, že jsem to nekompenzoval, a pak má člověk výčitky svědomí a hapruje mu to s psychikou. Takže se ty večírky snažím krotit, což je někdy těžké, protože to mám rád. Zároveň ale mívám z lidí občas i sociální úzkost, takže záleží na situaci.

Zjistil jsem, že tomu vůbec nepomáhá alkohol. Čím víc piju, tím víc se mi klepou nohy. A není to tím pitím jako takovým, ale prostě tím, že nedokážu stát v klidu na místě. To je pro mě velký problém i při hraní. Když třeba zkoušíme scénu, kde musíme všichni stát zády a nehýbat se, tak já v hlavě úplně umírám.

Zároveň jsem ale přemýšlel, jestli na to brát nějaké léky. Mám totiž pocit, že by to změnilo můj charakter. To ADHD jsem já. Kdybych bral prášky, nebyl bych tak energický a nebyl bych tak divný – a mě vlastně baví být divný.

Jdu vlastní cestou. Momentálně dělám na sólovém projektu. Můžu prozradit, že 20. února vyšla písnička, kterou jsem si udělal úplně sám. Jmenuje se Křehký oči a je o jedné ženě, kterou jsem měl strašně rád, ale nakonec nám to spolu nevyšlo.

Je to nejlepší! Jak se říká – to nejlepší na konec. Já jsem si sice vždycky říkal, že by bylo super zažít devadesátky, ale to bych musel prožít dětství v komunismu, aby mi v té době bylo náct, a to se mi zase nechce. Takže být osmnáctiletý teď, v roce 2026, je za mě vlastně super doba. Jsem zkrátka rád, že jsem nejmladší, beru to jako výhodu.

Jako malý jsem je měl hrozně rád. Jsou to skvělé pohádky, baví mě. Pamatuju si, jak jsme si se školkou ty Krkonošské pohádky pouštěli. Ostatní děti vždycky volaly: „Jé, to je Františkův děda!“ Nechápal jsem, proč je to tak fascinuje. Dědu jsem bohužel osobně nepoznal, tak jsem rád, že ho můžu vidět aspoň takhle zprostředkovaně přes obrazovku.

Naše vztahy jsou skvělé. Máju miluju, chodíme spolu na různé akce. Teď se spolu zase někam chystáme a musím říct, že už je konečně schopná si se mnou dát i drink. Dřív totiž vůbec nepila, tak jsem ji trošku naučil, jak se to dělá. A s Jakubem? Tam nás hodně spojuje fotbal. Když se vidíme ve třech – já, Jakub a táta –, tak fotbal řešíme v jednom kuse.

Jakuba mám taky strašně rád a probíráme spolu zase jiné věci, hlavně hudbu. Ostatně díky němu jsem začal pořádně hrát na kytaru.

Takhle – já už bych klidně šel, je to spíš otázka času. Máma chce, abych zůstal doma aspoň do maturity, jenže já už bych se nejradši osamostatnil dřív. Takže v tom není úplně jasno. Ale vypadá to, že by se to mohlo vyřešit během pár měsíců, třeba do léta.

Počítám s tím, že to bude náraz. Musím zkrátka vyletět z hnízda a smiřuji se s tím, že doma už v lednici nebude parmazán, ale jen třicítka eidam. Že tam nebude šunka od kosti, ale junior. Bude to tvrdé, co si budeme povídat, ale čeká to každého.

Vůbec ne. Spousty věcí, které se píšou, jsou divné a vůbec nejsou pravdivé. A když už se objeví něco, co pravda je, tak je to většinou jen polopravda a zbytek je lež. U nás doma se nic podstatného nezměnilo. Rodina funguje pořád dál a je fajn vidět, že i přes některé těžší chvíle držíme spolu. Je to tam pořád fajn.

Vlastně mi přijde super, že je moje pubertální období pro média tak zajímavé. Podle mě to není nic dramatického, spíš je to docela fajn – a hlavně miluju ty komentáře. Mám takovou úchylku, že mě hrozně baví na internetové komentáře odpovídat.

Třeba mi někdo pod přezdívkou Jaromír 518 napíše: „Tohle jsem opravdu ještě neviděl, tenhle hermafrodit chodí po světě…“ A já mu na to s klidem odepíšu: „Ano, Jaromíre, je tomu tak. Strašně se vám omlouvám.“

Takhle si ty lidi, kteří mají potřebu urážet, hrozně rád dobírám. Absolutně to zbožňuju. Rozhodně mě to nijak nerozhodí, je mi úplně jedno, co o mně kdo napíše. Vůbec si to nepřipouštím k tělu, spíš se tomu směju.

Princ z pohádek v převleku Batmana! To by se mi líbilo, kdyby se o mně říkalo, že jsem pražský Batman nebo tak něco. Ale vážně, asi prostě herec a hudebník. Takhle jednoduše.

Nebo co takhle dát si špenát? (směje se) To by bylo taky super. Ale klidně se může stát, že budou říkat – příšerný herec a ještě horší hudebník. Možností je spousta, tak uvidíme, co se nakonec stane. Třeba se o mně bude psát jen to, že jsem měl v patnácti na módní přehlídce příšerné třásně.