Maxmilián Kocek: Empatie má hranice, čisté zlo pochopit nejde

Jsem připravený, klidně se ptejte.

Tohle jsem v sobě hodně řešil. Nakonec mě uklidnilo vědomí, že první část série (Metoda Markovič: Hojer) dopadla skvěle. Beru to tak, že je to natočené hlavně jako pocta vyšetřovatelům. Nemyslím si, že bychom tím obhajovali vrahy nebo jejich činy zlehčovali.

Ve škole se učíme historii včetně ošklivých událostí, abychom se z nich poučili a podobné věci se neděly znovu. Tak jsem se na to snažil dívat i tady. Zároveň pro mě bylo důležité, aby součástí natáčení nebyly explicitně násilné scény, právě kvůli úctě k obětem a jejich pozůstalým.

Bylo to náročné, ale zároveň strašně zajímavé, pro mě to byla obrovská filmová škola. Překvapilo mě, kolik ta postava má vrstev a z kolika úhlů se na ni dá dívat.

Pro Jiřího Straku jsme měli přezdívku chameleon. Souvisí to s jeho schopností přetvařovat se, manipulovat. Měl schopnost vypozorovat, kdo jaký je, a podle toho se chovat, přizpůsobit se. Pokaždé, když jsem měl jiného hereckého partnera – jednou rodiče, pak spolužáky, potom dívky – tak jsme hledali jinou hereckou polohu.

To vůbec. Jednu scénu jsme zkoušeli hrát třeba i s několika různými emocemi – nejdřív jsem se měl tvářit klidně, pak vystrašeně, naštvaně nebo smutně.

Hodně mě v tom inspirovalo, co říkal Anthony Hopkins o roli Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek – že tu postavu nehrál jako monstrum, ale jako normálního člověka. Ne že bych se chtěl srovnávat s Anthonym Hopkinsem, ale ta metoda mi byla blízká: neukazovat zlo navenek, ale nechat ho pod povrchem.

No právě. Mrazivé na tom případu je, že on s lidmi navazoval úplně normální kontakt. S dívkami, se spolužáky, rodiči, a přitom byl schopný dělat ty věci, které dělal. To je něco, co se podle mě nedá rozumově vysvětlit.

Empatie má hranice, čisté zlo pochopit nejde. Máte pravdu, že my herci se většinou snažíme záporné postavy nějak obhájit, najít v nich lidské jádro, aby se daly hrát zevnitř. Ale v tomhle případě? Přistoupil jsem k tomu jinak. Hodně mi pomohly výslechy a rekonstrukce natočené na video, policejní spisy, vlastně i vzpomínkové knihy pana Markoviče, díky nim jsem se dostával i k drobným detailům.

Věděl jsem, jak se Straka choval při výslechu, ale třeba i to, jakou měl oblíbenou písničku. Tyhle malé věci mi pomáhaly vytvářet obraz konkrétního člověka. Zvláštní bylo, že čím dýl jsme točili, tím víc jsem narážel na lidi, kteří ho znali osobně. Je to malý rybníček – někdo s někým chodil do školy, někdo ho znal z dětství – a najednou vám to přestane připadat jako vzdálený archivní případ.

Že ty zločiny a detaily jejich provedení popisoval úplně klidně. Jako kdyby mluvil o cestě do obchodu. To mě děsilo asi nejvíc – kontrast mezi tím, co udělal, a tím, jak normálně o tom mluvil, s klidem, bez emocí. Jako by mu ani nepřipadalo, že dělal něco špatně. Zdál se mi citově plochý, trochu arogantní, bez empatie, což je, myslím, i součástí jeho diagnózy.

Nedokážu říct, kde se v něm to zlo vzalo. Pocházel z normální rodiny. V seriálu to není, ale měl i dva sourozence a ti fungovali normálně. Takže si kladete otázku, jestli se s tím člověk narodí, nebo jestli se to v něm postupně skládá.

Uvažuju o tom spíš přes takovou dětskou logiku posouvání hranic. Když vám jako dítěti projde nějaká lumpárna, zkusíte další. Jemu prošlo postupně leccos, třeba vykradený vagon s čokoládou, pak další krádeže a pořád nic. Tak to zkoušíte dál a dál…

Tím ovšem jeho činy omluvit nejdou a ani jsem se o to pokoušet nechtěl. Šlo mi spíš o to, jak fungoval v běžném kontaktu s lidmi. Jak dokázal působit normálně, skoro sympaticky, a přitom mít úplně jiný vnitřní svět.

Když několik dní po sobě hrajete člověka, který ubližuje a nemá sebereflexi, tak se to někde v hlavě začne hromadit, ovlivňuje vás to. Jste podrážděnější, reagujete ostřeji, máte menší trpělivost.

Považuju se za empatického člověka, ale když jsme točili třeba čtyři dny po sobě, tak jsem cítil, že ta empatie trochu odchází. A chvíli vám trvá, než si přiznáte, že to není jen únava, ale že si domů taháte tu postavu. To byl pro mě důležitý moment – říct si, že už je to moc a že s tím musím něco dělat.

Studená sprcha, to byl skoro rituál. Jednak proto, že mě na place mastili, špinili, ale hlavně proto, že jsem měl pocit, že to ze sebe fakt fyzicky smývám. Jako kdybych si sundal kostým i z hlavy. Pomáhala mi taky hudba, být s lidmi, kteří mě znají, zažívat něco pozitivního. Smát se, řešit úplně jiné věci.

Jenže se natáčelo v období, kdy se toho sešlo moc: maturita na konzervatoři, zkoušení v divadle, tlak, únava. Takže někdy jsem na tu psychohygienu neměl tolik prostoru, kolik bych chtěl.

Díky předchozím projektům jsem už věděl, jak tohle na place funguje. V seriálu Sex O’Clock byly sexuální scény sice spíš jemné, romantické, pozitivní, ale byla to dobrá průprava v tom smyslu, že se člověk naučil nebát se při takové práci kamery, štábu kolem sebe a chápat intimitu jako součást práce. U Straky to bylo ještě citlivější právě proto, jaké situace se tam hrají. Hodně nám pomáhalo, že jsme na tyhle scény měli koordinátorku intimity.

Koordinátorka intimity je na place od toho, aby hlídala, že se všichni cítí bezpečně. Řeší se úplně konkrétní věci: kdo kde stojí, co se jen naznačí, co kamera zabírá. Když někdo nechce, aby mu bylo něco vidět, koordinátorka to hlídá, komunikuje se štábem, po scéně za vámi přijde, ptá se, jestli je všechno v pořádku.

Trochu ano, protože když s někým, koho znáte jako kamarádku, najednou hrajete strašně temné věci, je to zvláštní. Navazujete blízký kontakt v situacích, které jsou úplně jiné než v reálném životě. Ale myslím, že to vztahy na place nepoznamenalo. Všichni jsme věděli, že je to práce, že si musíme navzájem hlídat komfort a že jakmile padne klapka, tak se zase vracíme do normálního světa.

Člověk to má v hlavě pořád. Nechcete zklamat diváky, štáb, máte pocit, že reprezentujete celý projekt. Víte, že tam před vámi byli herci, kteří nastavili laťku vysoko. Petr Uhlík byl v roli Hojera v minulé sérii vynikající.

Dokud to není venku, tak vlastně nevíte nic. Můžete mít pocit, že jste do toho dali všechno, ale pořád je tam to: co když to nebude fungovat. A když pak přijde vlna reakcí, že to lidi vzali, že to s nimi něco udělalo, že z toho měli husí kůži, tak vám spadne kámen ze srdce. Nejsilnější pro mě byla reakce mojí mámy. Po premiéře za mnou přišla, objala mě a řekla: „Já jsem tak ráda, že jsi normální!“ Tím vlastně řekla úplně všechno.

Samozřejmě se objeví i kritické hlasy, to k tomu patří. Sto lidí, sto chutí. Ale když převažuje to dobré, tak vám to dodá klid a trochu jistoty do další práce.

Upřímně – čím víc se na to lidi ptají, jako teď vy, tím víc mě to napadá. Do té doby jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Na druhou stranu si říkám, že když jsem dokázal vyjít ze škatulky Adama ze Sex O’Clock, což byl úplně jiný typ role než Straka, tak to půjde i teď.

Mě hrozně baví jít proti typu. Nehrát pořád to samé, zkoušet jiné polohy, jiný druh energie. Role Straky mě profesně posunula, už jen tím, jak náročná psychicky i technicky byla. Musel jsem jít do věcí, kam jsem se předtím herecky nedostal. A hlavně jsem si ověřil, že to zvládnu. Zároveň vás to naučí pokoře. Uvědomíte si, kolik věcí je pořád před vámi, že se máte ještě co učit.

Asi jo… Nejde o to, že bych chtěl být slavný. Samozřejmě si uvědomuju, že když člověk hraje v televizi nebo ve filmech, tak ta známost k tomu prostě patří, ale to není hlavní cíl. Mě mnohem víc zajímá, aby se o mně jednou říkalo: jo, to je někdo, kdo tu práci umí, kdo vás nezklame. Chtěl bych být taková záruka kvality.

Jo… Teda ne, že bych měl pocit, že už tam skoro jsem, to vůbec! Ale je to meta, ke které bych se chtěl postupně dostat. Aby když někdo obsazuje projekt, tak si řekl: tenhle kluk je pracovitý, připraví se, přemýšlí o tom, nebude to odfláknuté.

Jsem teprve druhý člověk v rodině, kdo má maturitu, všichni byli na učňácích, živí se rukama. Což je super, protože na rozdíl ode mě jsou strašně šikovní, praktičtí, zruční, umějí opravit spoustu věcí. Děda je elektrikář, zvládne složit a rozložit auto, hrozně ho za to obdivuju.

Máma pracuje jako kadeřnice, zatímco já, když jsem měl ve škole ustřihnout rovně papír, dělaly to za mě holky.

V osmi letech jsem začal chodit na dramaťák a už jsem u toho zůstal, chytlo mě to. Taky jsem odmala miloval filmy. Když jsem přišel s tím, že chci jít po základce na konzervatoř, bylo to pro mámu asi překvapení, ale vzala to celkem v pohodě. Jen se trochu bála, protože to bylo v době covidu, divadla byla zavřená, netočilo se a nebylo úplně jasné, jestli se k takovým věcem svět zase vrátí.

Jsem rád, že jsem do toho šel a udělal bych to znovu. Protože i kdybych dneska netočil, tak vím, že jsem to aspoň zkusil. A to je pro mě strašně důležitý – vědět, že jsem si tu cestu vybral sám a že jsem se nebál to risknout.

Pamatuju si, že se mě máma zeptala, jestli nechci jít radši na nějakou normální střední školu. A já jí řekl, že ne. Že když to nevyjde, tak se s tím budu muset nějak poprat, ale teď cítím, že to je to, co chci dělat. Děda bral divadlo dlouho jako koníček, chvíli trvalo, než pochopil, že to je práce jako každá jiná. Ale že by mě odrazovali, to jsem necítil.

Ten s námi není. Nevím ani pořádně, co dělá, takže o tom mluvit nechci. Ale možná to vedlo k tomu, že jsem se brzy osamostatnil. Mám ještě dva mladší sourozence, mamka byla dlouho na všechno sama, tak jsem ji nechtěl dál zatěžovat.

To nevím, možná to souvisí i s herectvím. Když dostanete roli, musíte fungovat dospěle, i když se tak třeba zatím necítíte. Máte zodpovědnost vůči tomu projektu a lidem, kteří s vámi na něm pracují.

V druháku na konzervatoři jsem točil seriál Sex O’Clock, tím jsem si vydělal peníze a mohl se postavit na vlastní nohy.

Nechtěl jsem už, aby mi máma připravovala svačiny, prala mi, chtěl jsem si to zkusit sám. Asi jsem ji tím trochu zaskočil, ale přijala to. Nejdřív jsem se odstěhoval do podnájmu s kamarády, ale teď už bydlím se svojí přítelkyní (herečkou Natálií Hejlovou).

Naučil jsem se řešit nájem, praní, úklid, úplně obyčejné věci. Najednou víte, že když se něco pokazí, musíte to obstarat vy. Možná i díky tomu neberu všechno dobré jako samozřejmost. Třeba když někdo přijde a dá mi důvěru v nějaké roli, tak se ji snažím nezklamat. To platí ve filmu i v divadle.

V kladenském divadle zkoušíme hru Zombie nejsou demokrati. Je převážně pro školy, ale je hrozně chytře napsaná. Ukazuje rozdíl mezi politickými systémy, mezi demokracií a autokracií. To mi přijde důležité. Já třeba na základce politiku vůbec neřešil ani nikdo z mých vrstevníků. Jenže pak jdete k volbám a musíte se rozhodnout. Líbí se mi, že tahle hra nenutí názor, ale že v člověku něco zapne, přiměje ho přemýšlet, klást si otázky.

Kromě Kladna mám ještě takový autorský projekt s kamarády, to mě hodně baví. Jsme čtyři kluci, všem je nám kolem dvaceti, naše studio se jmenuje Jantar a hrajeme v Praze v Holešovicích, v divadelním prostoru Jatka 78. Doporučuju třeba hru Čekání, je to existenciálně absurdní drama o generaci snowflakes neboli sněhových vloček, sami jsme si to napsali.

Nevím, jestli dokážu být zástupcem svých vrstevníků a správně vám odpovědět, ale zkusím to. Možná je pro nás typická určitá lenost, ale zároveň je mezi námi spousta mladých sportovců a dalších lidí, kteří makají a jsou v tom, co dělají, skvělí. Máme obě stránky. Ani já nemám rád mladé lidi, kteří si pořád stěžují, že toho mají moc, že chodí do školy, o víkendu pracují a je to hrozně náročné. To k životu prostě patří.

Ale myslím si, že když nás někdo označuje za přecitlivělé, tak je to spíš tím, že jsme otevřenější mluvit o problémech. Dřív se o spoustě věcí nemluvilo, řešily se potichu nebo vůbec. My o nich mluvíme víc nahlas, a to je podle mě dobře.