Václav Matějovský: Jsem dobrodružně založený člověk. Sedět u bazénu mě nebaví

Lákalo, protože je to velká výzva! Jenže když jsem pak byl na té druhé straně kamery a poznal, co a jak, dívám se na to už maličko jinak. Je to úžasná soutěž, obrovská zábava a člověka navíc obohatí o spoustu zkušeností.

Soutěžící procestovali Laos, Kambodžu a Thajsko a v nich hlavně místa, kde nejsou turisté a téměř se nedomluvíte anglicky. Potkávali především místní obyvatele, velmi často z menších měst, ne-li z vesnic. Na jednu stranu bych si to tedy moc chtěl zkusit jako soutěžící, ale když už teď vím, čím si musí projít, rozmýšlel bych si to.

To je těžké říct. Přežít na ostrově taky není jednoduché. Při vstupu do soutěže jsem tušil, že to nebude snadná záležitost, ale realitu jsem samozřejmě pocítil až na místě. Kdybych to měl srovnat, obě soutěže jsou velmi náročné, ale každá trochu jinak. Je to dost podobné jako porovnávat, jestli je lepší hraní před kamerou, nebo na divadle.

Survivor je víc o sociální hře. Lidé žijí ve větší skupině a musí spolu vyjít. A právě to je možná na tom přežívání nejtěžší. Skutečnost, že nemáte jídlo nebo střechu nad hlavou, není až tak podstatná. Zásadní je zvládnout vytváření aliancí, vyřazování ze skupiny a nakonec i ponorku mezi lidmi. Na to, že nemáte jídlo, si po nějaké době zvyknete.

V Asia Expressu je podle mě nejtěžší, že musíte řešit problémy za pochodu. A nějaký problém se objeví ne každý den, ale v podstatě každou minutu.

Až tak velký ne. Cestování bez peněz jsem si už jednou zkusil, dokonce v podobném žánru. Byla to soutěž Can You Make It? od Red Bullu. Nemáte peníze, telefon, nic. Jen plechovky Red Bullu. Můžete je s lidmi vyměnit za to, že vás svezou nebo nechají přespat.

Putovali jsme takhle týden po Evropě. I když jsme nebyli v exotických zemích a zvládli se domluvit, bylo to opravdu obtížné. Obě televizní reality show jsou náročné a právě to těžké na nich mě zároveň nejvíc zajímá a fascinuje.

Samozřejmě že ano. Není to jenom o přežití. Hlavně když jsem viděl, jak plní různé úkoly, hrají hry nebo luští hlavolamy, často mě napadalo: „Ježíš, to bych si taky hrozně rád zkusil vyřešit, to by mě bavilo!“

Bohužel, nesmím být konkrétní…

Tu máme velmi často.

Asi jako u všech ostatních lidí, kteří se znají na osobní rovině dlouhá léta, znají se jejich rodiny a ještě spolu pracují. Třeba jako na tomhle projektu, kde jsme spolu byli dva měsíce. Jenže v Asii jsme spolu nakonec nebyli tak dlouho v kuse, aby ponorka nastala. Jezdili jsme každý po vlastní ose. Ale jindy ji míváme.

Myslím, že už dokážeme poznat, kdy ten druhý má dost. A pak to má dvojí průběh. Buď poznáte, že má dost, a odejdete, anebo naopak toho druhého začnete ještě víc prudit, protože vás to baví a smějete se jeho špatné náladě. Začnete ho poňoukat a to pak většinou dopadne blbě - hádkou.

Druhý den děláme, jakoby nic. Už se přece jen dobře známe.

Divočina. Nebyl to tedy náš nápad, byla to akce organizace, která z Ugandy dováží kávu a posílá peníze na gorily. Pozvali nás s sebou jako ambasadory a my jsme moc rádi přijali. Vrchol celé té cesty pro nás byl, když jsme v džungli našli rodinku divokých horských goril. To je opravdu až neskutečný zážitek.

Ráno vstanete ještě před východem slunce a vydáte se do džungle s průvodci, kteří znají zhruba polohu goril. Dovedou vás až k nim, a když říkám až k nim, myslím tím, že se vám obří silverback (stříbrnohřbetá horská gorila) otírá o nohu!

Na jednu stranu je to krásný zážitek, na druhou stranu moc dobře víte, že kdyby chtěl, pravděpodobně bych se z té džungle už nikdy nedostal. Ke zvířatům musíte mít respekt, tam nejste v zoo, ale u nich doma a musíte respektovat jejich pravidla a zvyky.

Docela hodně jsme cestovali a program byl nabitý, nebyl moc čas strávit někde den dva a vyjít si ven, mezi místní a po vlastní ose. Ale každý den jsme vyráželi za zvířaty nebo jsme chodili na čajové plantáže, takže jsme toho viděli dost.

Vždycky, když se odněkud vrátím, ať už to byla Uganda, nebo teď Asie, uvědomím si, jak hezky se tu máme a že bychom za to měli být vděční. Přírodních katastrof nás potká minimálně a žijeme v bezpečné zemi. Nehrozí, že „jen tak zničehonic“ začne válka, jako jsme to zažili při natáčení Asia Expressu. Thajsko bylo tehdy doslova ze dne na den ve válce s Kambodžou.

Myslím, že nic takového neprožívám. Já jsem člověk, co se velmi rychle adaptuje. Ve všech zemích se například snažím řídit, protože to mám rád. V Asii, ať už je to Srí Lanka, Kambodža, Laos nebo Thajsko, je všude na silnicích naprostý chaos. Pro mě je to výzva: sednu za volant a vidím – jasně, tady se při předjíždění nebliká, tady se troubí – takhle si to rychle zmapuju a jedu.

Já vím, ale když se přestanete bát a přestanete aplikovat svoje pravidla mezi ta jejich, tak to takový šok není. Musíte se jen přizpůsobit.

Žádné detoxy nedělám, i když bych možná měl. I soutěžící z Asia Expressu říkají, jak bylo fajn chvíli žít bez telefonů. Člověk sice přijde na to, že je to super, jenže potom je obtížné vydržet, jakmile máte telefon zase k dispozici. Myslím, že mě to vcuclo zpátky velmi rychle.

Myslím, že jsem dobrodružně založený člověk, rád cestuju, ale nepotřebuju u toho mít komfort. Do hotelových resortů moc nejezdím. S přítelkyní jsme byli loni po skončení natáčení Asia Expressu měsíc na Srí Lance. Cestovali jsme, jezdili jsme na safari, to všechno jsme zvládli i s malým dítětem. Sedět u bazénu nás moc nebaví.

Nedávno mu byl rok a půl. Pronajali jsme si tuk-tuk, s tím jezdit v jejich dopravě je docela oříšek, ale jeho to nadchlo, tuk-tuk miluje. Asi v sobě oba máme trošku z dobrodruha.

Tak to nevím, abych řekl pravdu. Možná to, že mám někdy rád, když jsou věci podle nějakého řádu. Jenže ani to ne… V těch soutěžích mě zatím naopak vždycky ohromně bavilo, že v nich žádný řád nevydrží.

Věci se dějí a vy musíte reagovat. Natáčecí plán i scénář se někdy měnily z minuty na minutu. Člověka to samozřejmě vnitřně trochu irituje, ale právě to mě na tom tak moc baví. Na tuhle otázku tedy nedokážu odpovědět.

Po operaci samozřejmě ano, protože to ani moc nešlo dělat něco extrémního. Měl jsem na pár měsíců pauzu. Ale myslím si, že obecně opatrnější nejsem. Naopak! I teď mě to občas trošku zabolí, něco tam lupne a mně dojde, že bych měl ubrat. Ale nechci. Nebavilo by mě sedět doma.

Pořád. Zrovna teď budu řešit letošní sezonu. Máme s kamarádem v plánu jet do Polska, trénovat do větrného tunelu a potom na podzim někam na týdenní kemp, třeba do Španělska nebo Portugalska.

Zkusila si jenom tandem, tedy seskok ve dvojici s instruktorem. Jednou pak říkala, že by ráda začala trénovat seskoky, ale to jsem jí rozmluvil.

Zatím ne, naopak mi říkala, že jsem dlouho nebyl na letišti. Moc dobře ví, že potom mám vždy lepší náladu. Je to pro mě taková terapie. Tedy, pokud jí, jako jednou, nevolám z nemocnice, ať si pro mě přijede. Tehdy jsem… úplně nedopadl na nohy.

K tomu už jsem taky směřoval, chtěl jsem si udělat papíry na letadlo. Loni už jsem byl hodně blízko, ale bylo málo času a já jsem to zatím nedokázal dotáhnout do konce. Každopádně letadlo mám v plánu a k tomu ještě zbrojní průkaz. Ten myslím vyjde letos, za měsíc bych mohl začít.

To ne, pro mě je to hlavně sport. Baví mě to. Stejně sportovně beru létání, pilot komerčního letadla se ze mě asi nestane.

Minigolf bych asi hrát nemohl. Ale on v tom všem nehraje roli jen adrenalin. Například když jedu s offroadovým autem zablbnout si někam do bahna v lese, je to akční. Jenže zároveň dojedeme na hezké místo, rozložíme stan na střeše auta, rozděláme oheň a přijde klid. Klid je nedílnou součástí toho adrenalinu.

Myslím, že to je trochu předsudek, že v ranní show je potřeba být za každou cenu v dobré náladě. Spousta jich je sice pozitivních, ale občas vidíte, že to není opravdové. My to takhle neděláme.

Zrovna dnes je pondělí a pondělní rána jsou prostě těžká. Startoval jsem tedy stylem: „Chápu, že jste unavení a otrávení, my ve studiu taky.“ Snažíme se to zvládnout společně s posluchači. Oni zavolají, postěžují si, společně si zanadáváme a ono to zabírá. Je to lepší než předstírat, že je všechno skvělé, když je venku tma a zima.

Divadlo nebo společenské akce, které občas moderujete, se obvykle odehrávají večer. Moc ne. Člověk jenom ví, že se tu noc moc nevyspí. I natáčení běží často až do noci, do dvou, do tří do rána. Někdy ráno vysílám a pak jdu na natáčení. Jindy musím naopak z natáčení odejít, abych vůbec stihl rádio v šest. Jako omezení práce to nevnímám, člověk se s tím musí naučit fungovat.

To je pravda, v divadle nehraju, s výjimkou Letních shakespearovských slavností. Mám ho rád, ale stálé angažmá není moje cesta.

Někdy asi ano, ale při moderování akcí, kde máte živé publikum, si to člověk vynahradí. A taky mám svoji letní dávku adrenalinu na shakespearovkách!

Tenkrát ne, protože ve dvanácti letech si neuvědomujete, co to s vámi dělá. Až když se na to člověk dívá zpětně, dojde mu, o co kdy přišel.

Ale obecně se vůbec nesnažím dívat zpátky, to k ničemu nevede. Souvisí to s adrenalinovými sporty. Musíte se rozhodovat velmi rychle a nemůžete přemýšlet nad tím, že jste před chvílí měla udělat něco jinak. Když se vám neotevře padák, nemáte čas přemýšlet: „Já jsem si ho na zemi možná měl zabalit líp.“

Musíte řešit to, co se děje teď. Snažím se tedy dělat rozhodnutí a dívat se dopředu. Ale Ulice byla skvělá zkušenost a dostala mě tam, kde jsem dnes. Nikdy bych tedy neměnil a jsem rád, že jsem tehdy na ten casting vyrazil.

Těžko říct. Když vás nevezmou, nedozvíte se proč, to vám nikdo nevysvětlí. Jestli jsem tedy v nějaké herecké škatulce, vlastně ani nevím. Ale poznal jsem, že se škatulkuje na „moderátor“ nebo „herec“. Už se mi totiž párkrát stalo, že mi někdo řekl: „Já jsem si myslel, že jenom moderuješ.“ Někteří lidé zkrátka vidí jen jednu část mojí práce, jenže já jsem obojí a nevidím v tom žádný rozpor.

Určitě ne. Hraní i moderování mě baví natolik, že bych si mezi nimi vybírat nikdy nechtěl.