Dominik Turza alias DJ Roxtar: Chci být už navždy střízlivý táta

Kdo ve skutečnosti je Dominik Turza se stovkami tisíc sledujících a fanoušků, vědí děti, za kterými jezdí v rámci besed Nebuď smažák.

„Vyprávím svůj příběh antihrdiny. Špatné příklady táhnou. A děti by je měly slyšet. Já se z drog a alkoholismu dostal i díky tomu, že jsem začal pozdě. Ale projdete-li léčebny, zjistíte, že tři čtvrtiny pacientů zkusí drogy ještě před sedmnáctým rokem. Synapse v mozku se vyvíjí do pětadvaceti let. Jakmile ten proces naruší chemie či jiná závislost, tyhle děti už ani nepochopí, že je něco špatně. A z toho se pak dostává mnohem hůř,“ varuje umělec, který abstinuje pátým rokem.

Kdo znal začínajícího a neuvěřitelně talentovaného dýdžeje, těžko by věřil, že postačí pár let a život mu vezme závislost. Pilný, pracovitý, přesný. Jako u mnoha jiných světových umělců bylo kupodivu problémem sebevědomí.

„Jako dýdžej jsem začal hrát ve dvaceti. Důvod? Myslel jsem si, že to bude fungovat jako magnet na holky. A fungovalo. Od dětství jsem soutěžně tančil, vystudoval jsem herectví a právě na battlech (taneční souboj, soutěž ve Street dance) jsem se k hraní dostal. Je to podobné jako herectví. Stojíte někde výš, něco pustíte a lidi začnou křičet, pařit, užívají si to. Je tam okamžitá zpětná vazba. To já tu reakci způsobil. Je to v ten moment trochu jako hraní na boha. Krmí to ego, i nezdravě. Jako droga,“ popisuje svou profesi dvaačtyřicetiletý DJ Roxtar.

Ocitl se na horské dráze, jež se řítila strmě vzhůru. Jeho sláva se rychle rozrůstala z metropole po republice. Moderoval ranní show na rádiu Wave, jako tančící smrtka soutěžil v Talentmánii a show Česko Slovensko má talent. Pozvali si ho i do francouzské verze pořadu. Stal se moderátorem na české MTV. Dostal hlavní zápornou roli v seriálu První krok. Vzal si za ženu svou tajnou středoškolskou lásku. A manželství obětoval i příležitost jezdit po světě s Cirque du Soleil, jehož konkurz u nás vyhrál.

„Začal jsem věřit, že sny se mohou plnit. Byl jsem nejšťastnější, jak to jen jde. Přes týden jsem hrál čtyřikrát i pětkrát v klubech, abych dost vydělával, a přitom jsem se věnoval všemu, co mě baví. Jenomže v sedmadvaceti mi to začalo připadat jednotvárný.“

České publikum totiž chtělo pořád to samé. „Hrál jsem digitálně, už jsme nepotřebovali vinyly. Vymýšlel jsem stále nové věci, ale lidé za mnou chodili a pořád chtěli pouštět Helenku, Kabáty nebo Michala Davida. Šíleně mi to lezlo na nervy, a tak jsem sáhl po nejdostupnějším antidepresivu. Alkoholu. Najednou to pro mě bylo stravitelnější a klidně jsem jim to pustil,“ popisuje okamžik, kdy na jeho jízdu začala útočit gravitace.

K alkoholu nastoupily i drogy. Nejdřív marihuana, pak kokain. „Jointa jsem snídal. Vykouřil jsem jich denně patnáct.“ To mu vydrželo deset let. Ve třiceti objevil kokain. První zkušenost byla podle něj „fantastická“, a právě to je zrádné.

„Měl jsem pocit, že všechno zvládnu. Úplně zmizely komplexy, že nejsem dostatečně hezkej, nemám dobrý tělo. Byl jsem vtipnej. Ještě líp jsem hrál. A navíc jsem si myslel, že mi to otevře dveře k těm áčkovým umělcům a budeme spolupracovat. Sedmdesát procent lidí v českém showbyznysu bere drogy nebo prášky,“ popisuje své motivy a plány člověk, který od pětadvaceti let za drogy, alkohol a striptérky podle svých výpočtů utratil čtyři miliony korun.

Místo dalších úspěchů však přišlo dno. „Pochopitelně jsme to řešili doma. Sliboval jsem ženě, že to omezím. Pil jsem tajně, schovával jsem flašky. Na festivaly jsem jezdil o dvě hodiny dřív, abych se zvládl opít tak, jak jsem potřeboval. Během hraní padla další lahev vodky s energeťáky. A své dno jsem našel,“ přiznává umělec.

Podělit se o to, jak konkrétně v jeho případě vypadalo, není snadné. Ale jak sám říká, svěřuje se s tím dětem, se kterými na besedách mluví, tak proč ne do novin.

„Každý najde dno asi jinde. Někdo na hlaváku s jehlou v žíle. Znám příběh člověka, který začal šílet, že oslepl, ale měl jen zvratky zalepené oči. Mně se jednou stalo, že s tím, jak jsem pil před hraním i během něj, a ne vždy je možnost si odskočit, jsem si na konci všiml mokrých skvrn na nohavicích. Vůbec jsem to nevnímal. A vyděsilo mě to. Sbalil jsem aparaturu, přikryl si kalhoty bundou a utíkal jsem pryč. Strašně jsem se styděl,“ odkrývá své nejhorší zážitky Dominik Turza.

„Každý, kdo není závislý, by si prostě řekl, nebudu pít před hraním. A víte, co jsem udělal já? Začal jsem nosit černé kalhoty a dlouhá tmavá trička, aby to nebylo vidět. To bylo moje řešení. Alkohol mě ovládal. Ani zvíře nechce být ve své vlastní močůvce. Takhle jsem dopadl.“

Přitom už delší dobu navštěvoval terapeuty, ale vždy, když od nich slyšel, že je závislý, prásknul dveřmi. „Až jsem se ocitl u Karla Fišera. Nic takového mi neřekl. Vyprávěl jsem mu, jak jsme s manželkou na Azorských ostrovech zachránili z útesu hluché a poloslepé koťátko, vyřídili hromadu papírů a přivezli si ho do Prahy. Plakal jsem, že jsem po tolika letech poprvé udělal něco nesobeckého, ale vůbec z toho nemám ten pocit, který bych mít měl. A on mi řekl, ať zkusím zachránit to koťátko v sobě. Že existuje taková drahá klinika, kam se chodí léčit hvězdy a bohatí lidé, ať to zkusím,“ popisuje dýdžej začátek své cesty k uzdravení.

„Tím mi samozřejmě zahřál ego. Ale zjistil jsem, že chtějí sto padesát tisíc za měsíc a že můžu nastoupit nejdříve v polovině února. Byl listopad. Domluvil jsem si tam splátkový kalendář, protože byť jsem vydělával hodně, vždycky jsme žili od výplaty k výplatě. A čekala mě poslední tříměsíční jízda,“ vypráví Dominik s tím, že den před nástupem si vzal všechno, co šlo, dvakrát.

„Když jsem stál před vchodem, brečel jsem jako malý dítě. Měl jsem vztek. Ale ne na sebe. Na tenhle svět, který mě nedocenil. Jak jsem dobrej, talentovanej, jak tvrdě dřu. Že to nikdo nevidí,“ přiznává člověk, který si ani s nástupem do léčebny nepřiznal, že je závislý.

„Tvrdil jsem, že se chci střízlivě podívat na své manželství. Že v něm nejsem šťastný. Ale nebyla to pravda. Byť jsem si to přiznal až o hodně později. Bál jsem se, že ztratím to, co jsem opravdu miloval. Svou práci. To jediné, na co můžu být hrdý,“ říká Roxtar a zdůvodňuje svůj strach: „Byl jsem schopný uprostřed setu vypnout hudbu. Začal jsem řvát na lidi sprostě, zle. Přišlo mi totiž, že se prostě nebaví tak dobře, jak já hraju. Tak jsem v klubu ukončil párty. A pak jsem si ještě dvakrát šel k manažerovi pro honorář, protože jsem zapomněl, že už jsem tam jednou byl.“

Trvalo deset dnů, než si v léčebně nahlas přiznal, že je závislý. „Dokud jsem nebyl totálně sjetej a opilej, nedokázal jsem být šťastný. A to trvalo měsíce, roky předtím. I když někteří si to ani tam nepřiznali. Já bych to bez léčebny nezvládl. Už tam jsem zkusil na naléhání terapeutky poprvé po strašně dlouhé době střízlivý něco složit. Bylo to pro Adolfeena, plyšovou loutku, kterou jsem našel doma ve skříni a nechal ji mluvit s německým přízvukem, rapovat, říkat fóry, které bych si já netroufl.“

Když se Dominikovi otevřely dveře léčebny, čekala za nimi světová pandemie. „Propustili mě v březnu, byl první lockdown a já přišel o práci. Tak jsem rovnou z léčebny jel na vylidněný Karlův most a na Václavák točit videoklip s Adolfeenem,“ nadšeně vzpomíná autor virálního hitu Corona Firus.

„Byl to totální úspěch. Bouchnul mi Instagram, kanál na YouTubu. Lidi kupovali merch (zboží spojené s umělcem, filmem, kapelou – pozn. red.) s Adolfeenem, poslouchali jeho klipy, scénky. On mě zachránil a začal mě živit.“

Ale vyhráno ještě zdaleka neměl. Dominik po pár měsících snahy odešel z manželství a učil se žít střízlivý. Vrátil se k hraní, novou vášeň našel ve focení a zase se vydal hledat spřízněnou duši.

„Napsala mi jedna slečna, že sice obdivuje to, co dělám, ale přijde jí, že je to všechno maska. A že by ji zajímalo, jaký doopravdy jsem. To mě zaujalo. Navíc byla krásná, napůl Asiatka, jen žila v Českém Těšíně. Když jsem vystupoval se Třemi tygry v ostravském divadle, přijela se podívat. Bylo to období roušek, ale její oči mě úplně dostaly. Doprovodil jsem ji na vlak. A říkal jsem si: Nechce pařit, je slušně vychovaná, morální a vystudovaná učitelka dětí s poruchami. Pro mě ideální.“

„Přestěhovala se za mnou do Prahy, kde ještě navázala na studium na univerzitě, a po čtyřech letech jsme se loni vzali v Beskydech,“ představuje svou novou manželku umělec.

Své další sny si snad díky ní bude moci splnit. „Strašně chceme potomka. Chci být táta. Střízlivý táta. Simona bude úžasná maminka, to je už teď jasné,“ směje se novomanžel.

Dominik Turza se dokázal před pěti lety odrazit ze dna a zachránil si svou reputaci i práci, která ho živí a, jak sám říká, definuje.

„Dál chci být dýdžej na té vrcholové úrovni, na které se snažím udržet. Jsem rezidentem v klubu Duplex. Určitě budu dál fotit a jezdit na besedy s dětmi,“ plánuje. „To protidrogové turné mi pomáhá nezapomenout. Samozřejmě dál chodím na terapie, schůzky anonymních alkoholiků, k adiktologovi. Ale taky chci vrátit společnosti to, co dlužím. Se studenty a žáky se mnou nemluví jen Adolfeen, díky kterému máme jistě tak strašně pozitivní reakce a ohlasy, ale také adiktologický specialista Mike Bruer. S ním teď připravuji vydání knihy. Bude to jeho příběh. A to je oproti mně ještě jiné kafe. Vyvíjíme spolu také aplikaci, která by mohla pomáhat bývalým uživatelům i dětem.“

DJ Roxtar také chystá podcast Hele, padá hvězda, kde bude odhalovat příběhy padlých slavných osobností českého showbyznysu. A nevzdává se ambice stvořit legendární hit.

„Díky umělé inteligenci jsem ve svém studiu schopen vytvořit každý týden nový hudební klip. Ještě před vánočními svátky jsem do éteru pustil videoklip s Jiřinou Bohdalovou, nedotknutelnou ikonou české společnosti. Za jediný den měl sto tisíc zhlédnutí. Je provokativní jako všechny mé kousky. Baví mě vyvolávat u lidí emoce, reakce, ať už jsou pozitivní, nebo negativní. Paní Bohdalové si vážím, vlastně formovala můj smysl pro humor, když jsem vyrůstal, takže věřím, že se ten klip líbí i jí samotné,“ doufá s úsměvem interpret.

Zůstat čistý při skládání i hraní na klubové scéně a festivalech určitě nebude snadné, ale Dominik Turza věří, že to zvládne a tentokrát se o splněné sny nenechá závislostí připravit.

„Dokud se budu dívat do očí těm dětem a mluvit nahlas o tom, jak hluboko jsem klesl, věřím, že se to nestane. A i kdyby na tuhle béčkovou celebritu, za kterou se považuju, s tím pozitivním i negativním, co s sebou nese, dal jediný kluk nebo holka a tu drogu si nevzali, stálo to za všechnu námahu a čas. Zvlášť v době, kdy kluby skoro krachují, protože už se tam nechodí seznamovat, bavit a pít. Dneska mladí vyráží za maximálním zážitkem, který jim dávají drogy. A ty už se většinou nešňupou tajně na záchodech, ale veřejně na stolech v hlavních sálech,“ konstatuje DJ Roxtar.