Libor Bouček: Dítě má být připravené na střet s realitou, kde platí pravidla

Každý rok je výborný, když ho člověk uzavírá relativně ve zdraví. Všechno bylo hezký, protože děti rostou. Beatě byly na Silvestra dva roky, Albertovi brzy pět a je to nejkrásnější představení, u kterého člověk může být.

Ještě před rokem si Albert pokládal otázku, k čemu je vlastně ségra dobrá, když se s ní nedá hrát. Teď se mu snaží vyrovnat a prohání ho po celým bytě. Jsou večery, kdy spolu leží v jedné posteli a já jim čtu pohádku, což před rokem nešlo.

Když je tam Albert sám, tak encyklopedie. Zaujaly ho, že jsou největší. O vesmíru, vrstvách planety, sopkách, kde se bere voda, o stromech. Baví ho i encyklopedie stavebních strojů. Když čtu s Beatou, jsou to pohádky. A u obou vždycky zabere Tlapková patrola.

Tím, že jsem míň doma než moje žena, jsem logicky víc za odměnu. Rytmus, systém a pravidla určuje většinou máma, protože je s nimi víc. Takže ano, já jsem benevolentnější, ale není to mou náturou - kdyby to bylo obráceně, role by se otočily. Nicméně u nás platí jasně daná pravidla, jinak by v týmu, kde jsou dvě děti a dva dospělí, nastal chaos. A ten je dlouhodobě neudržitelný.

Myslím, že to říkají lidé, kteří doma nemají dvě malé děti. Člověk může přečíst spoustu knih o liberální výchově, ale stejně vychází z toho, jak byl vychován sám. Já mám na dětství krásné vzpomínky. U nás se v sedm jde spát - Albert má budík s ovečkou, která je přes den zelená a v noci červená. Podle mě pravidla neomezují, naopak fantazii rozvíjejí. A jsem přesvědčený, že dítě má být připravené na střet s realitou, kde pravidla platí.

Zatím mám jenom romantický pohled, že by ta škola měla být, co by kamenem dohodil, jak jsem ji měl i já v Klánovicích. Normální spádovka.

Když se pak ukázalo, že mám nějaké jazykové vlohy, dali mě rodiče na jazykovku do Prahy.

Takže se nechystám hledat nějakou nejvíc trendy školu. Ale tu, která je blízko nebo kde to mají děti rády.

Samozřejmě, jenomže to pokazila manželka, to jí vyčítám. Mohli jsme se konečně dostat do televize! Jenže emoce z hokejového zápasu Sparty a Olomouce způsobily, že to přišlo dřív.

Šlo spíš o takový rodinný štengrování, protože já fandím Spartě a Gábi je z Olomouce.

Když jede Olomouc hrát do Prahy, tak se sjíždí celá rodina a jde na hokej. A tehdy to bylo třicátého prosince. Sparta prohrála 1:4, tchán s tchyní křičeli kykyryký, moje žena taky a já spílal Spartě, že nedokáže doma porazit Olomouc a já si to pak vyžeru. Když mě pak v noci Gábi budila, tak jsem jenom opakoval výsledek zápasu, ať mě nechá spát a už mě netrápí. Až pak jsem pochopil, že rodí.

Ale vážně: bylo nám úplně jedno, kdy se dcera narodí. Oba si uvědomujeme, jak složitá cesta je k takovému štěstí, a byli jsme jen rádi, že to všechno zdárně proběhlo.

Když se podíváte na obrazovku České televize, moje tvář tam zoufale chybí. A na komerčních to není tak hrozné. Máme rádi Česko má asi dvacet dílů ročně, na padesát dva týdnů nic dramatického. Je úspěšné, takže se reprízuje. Inkognito jsme natáčeli po delší pauze na podzim. To, že je každý den repríza, neovlivním.

Vrátil mi po roční pauze koně na Global Champions Prague Playoffs v O2 areně (galashow světového parkuru) a ženské mistrovství světa v hokeji, které lámalo divácké rekordy. Hlavně mi přinesl soutěž Na lovu.

Musím říct, že každý díl je velkým testem mého sebevědomí a toho, co jsem se kdy naučil. Vědomostní kvízy mě vždycky hrozně bavily, pořád je s kamarády jedeme. Takže jsem vděčný za to, že jsem v pořadu, kde se musím učit.

Spíš opačným způsobem, protože jsem si myslel, že toho mám v hlavě víc. Takže mě překvapilo, v kolika oblastech si musím znalosti doplnit. Což systematicky dělám.

Jestli mám něco vyvinutého, tak je to paměť, až jsem s tím asi pro bezprostřední okolí otravný. Pamatuju si třeba, co jsme jedli před pěti lety se ženou. Umím si to vizualizovat, mám to s něčím spojený.

Moje silný stránky jsou, myslím, sport a naše moderní dějiny, co se dělo po roce 1989, pamatuju si ministry, kdy vstupovaly v platnost zákony. Dost toho vím o současné muzice, protože jsem se dvacet let pohyboval v hudebních rádiích.

Naopak mi nejde do hlavy řecká mytologie, i když jsem si vytvořil PDF soubory a tabulky, pořád čtu Albertovi Petišku (autora Starých řeckých bájí a pověstí), až ho tím otravuju. Hodně jsem si musel doplnit anatomii lidského těla. I Přemyslovce jsem se už doučil.

Měl. Jako by mi najednou vypnul mozek a udělal jsem při finále tři banální chyby za sebou. Nevzpomněl jsem si na název nádraží v Londýně, pojmenovaném po jedné belgické bitvě, což je samozřejmě Waterloo, ani jak se řekne anglicky Popelka (Cinderella).

Říkali, že se jim to taky stalo. Na Lovu je úžasné, že na rozdíl od ostatních televizních pořadů sledují kolegové lovci i moje díly. Díváme se na výkony těch druhých, píšeme si reporty.

Vzali mě jako žáka, který k nim nastoupil do výběrové třídy jako poslední. Neumí úplně všechno, co oni, ale snaží se to doučit, takže s ním kamarádí. Jsou hodně spolu, pořád trénují. Strašně rád si s nimi povídám nejen proto, že jsou neuvěřitelně vzdělaní, ale že nejsou z branže. Každý z nich má svoji profesi, ve které vyniká.

Já hlavně Ondru nevnímám jako moderátora, ale jako jednoho z nejgeniálnějších divadelních režisérů své generace. Hltali jsme jeho Osiřelý západ a další inscenace v Činoherním klubu, byl absolutním fenoménem. K tomu je výjimečný překladatel, skvělý herec a člověk, se kterým máme podobný pohled na svět.

Je u nás jediný, se kterým jsem mohl sdílet nadšení z baseballového finále World Series mezi Los Angeles Dodgers a Toronto Blue Jays. To, že provází Na lovu, pro mě znamená kamarádskou oporu. Když vidí moji bezmoc, fandí mi, byť drží pozici na straně soutěžících.

To je ryzí talk show s lidmi, kteří jsou stranou mediální pozornosti, ale vykonávají zajímavé a užitečné profese. A dělají je s nadšením. K tomu tam sedí čtyři brilantní glosátoři a komici. Přicházejí tam lidé neuvěřitelných povolání, o kterých člověk ani netuší, že existují.

Nedávno jsme měli asi dvacetiletou slečnu, která se rozhodla, že bude pokrývačkou. A vyprávěla o tom s obrovskou radostí. To mi přišlo super, protože si nějaký mladý člověk může říct: Ty jo, mám šikovný ruce, proč bych nedělal pokrývače, když o tom ta holka tak nadšeně mluvila.

Kde by jinde v televizi dostala prostor pokrývačka? Myslím, že je hrozně dobrý říkat lidem: Nepotřebujete být všichni nejsledovanějším influencerem nebo youtuberem, ale svět bude vždycky potřebovat pokrývače, řezníka, zemědělce.

Epidemiolog profesor Prymula, kterému panelisti v době covidu fakt naložili. Obdivoval jsem ho, jak zůstal klidně sedět.

Na Silvestra máme vyvrcholení inkognitové sezony s Jirkou Kornem, a hlavně s Jiřinkou Bohdalovou. Zvažoval jsem, koho k ní dát jako odborníka - a protože jí bude pětadevadesát, padla volba na experta na dlouhověkost. Jiřina ho odzbrojila otázkou, co má dělat, když jí chutná bůček. Hezký střet teorie s praxí.

Radovat se z každého dne a hlavně pracovat, protože to je důkaz, že vaše existence má nějaký smysl. Kromě mnoha jiných věcí je na ní obdivuhodné, že každou sobotu po poledni uvádí na ČT magazín Hobby naší doby. Přitom by už mohla klidně jen sedět doma a přijímat pocty.

Je to už pár let. Třeba k jejím devadesátinám jsme dělali na Primě pořad Máme rádi Jiřinku. Tehdy mi nabídla, abych jí pomohl se silvestrovským pořadem. Ukázala se jako neskutečný profesionál. Obdivuju ji, jak dokázala po dekády bavit národ v dobách různých režimů, společenských nálad, protože vždycky vnímala a ctila diváka.

Mám s ní krásný silvestrovský zážitek. Když se narodila dcera, chtěl jsem dodržet zvyk a zapít to s kamarády. Dopadlo to tak, že jsem konec roku 2023 trávil v obýváku u Bohdalové. Naše Beatka tak má ty nejlepší sudičky: Jiřinku, její dceru Simonu Stašovou a Dagmar Havlovou, která je nedílnou součástí Inkognita. Teprve po tomhle přípitku jsem se zjevil v porodnici a oslavil jsem Nový rok se svojí ženou.

Moc si cením, že tam nepřicházejí prezentovat sebe, ale pobavit diváky. Přirovnávám to k jídelnímu stolu, kde každý musí myslet na to, že má u večeře spolustolovníky, a to jsou diváci.

Nejblíž mívá k neřízené střele Petra Nesvačilová. Vždycky se hrozně těší na ochutnávky, když přijde cukrář, pekař, sýrař, rozsvítí se jí oči. Jednou přišel výrobce jogurtů a samozřejmě přinesl své výrobky. Když Petra hned jeden snědla a pochválila, tak jsem dodal, že jde o jogurty pro psy.

Hrany by se neměly uhlazovat. Žijeme v době, kdy začínáme kategorizovat humor, co už je moc, jestli se to nedotkne nějaké skupiny obyvatel… Lidi sami poznají, když je něco přes čáru. Musím souhlasit s Karlem Šípem, že humor je buď dobrý, nebo blbý, nic mezi tím.

Problém je, že pod vlivem sociálních sítí vzniká dojem, že je povinnost mít na všechno názor. Výsledkem je, že tam mají nejhlasitější názory lidé, kteří toho moc nevědí a ani nechtějí vědět.

Velmi je omezuju. Mluvíme o tom hodně s Leošem Marešem, který odešel z Instagramu. Cokoli se tam objeví, je vylepšené. Na dovolené se člověk vyfotí z toho nejlepšího úhlu na tom nejhezčím místě. Tyhle vyumělkované záběry můžou u ostatních vyvolat dojem, že jejich životy jsou k ničemu, když všichni se mají tak krásně a tak hezky vypadají.

Věřím, že v reakci na to brzy převládne poptávka po autentičnosti. Vidím to i ve své práci. Třeba že je přirozené, že v Na lovu něco nevím. Díky tomu, myslím, můj Žolík (jeho „lovecké“ jméno) zarezonoval. Na castinzích prý lidé říkají, že chtějí hrát proti mně, protože jim přijdu jako jeden z nich. Jako člověk z lidu!

V Dismanově rozhlasovém dětském souboru, bylo mi třináct a vysílali jsme na Dvojce Českého rozhlasu. První velké veřejné vystoupení byla show Davida Copperfielda, to mi bylo osmnáct. Pak přišel dětský pořad Žirafa.

To už je dvacet let. Vysílalo se to každý večer, mělo to neskutečný ohlas. Učil jsem se za pochodu. Nedávno jsem kus toho viděl a bylo to strašný. Přitom jsem si tehdy myslel, jak jsem úspěšný a slavný. Hrůza! Jsem jen rád, že jsem tím prošel ve čtyřiadvaceti a ne později. Člověk dostane pár políčků a vzpamatuje se.

Po VyVolených nebylo dva roky (2008 a 2009) nic. Najednou mi nikdo z televize nezavolal. Musel jsem pochopit, že nejde jen o to, co říkám, ale i jak vypadám. Začal jsem cvičit, abych nebyl takový knedlík, obrátil jsem se na kostýmní výtvarnici a stylistku Zuzanu Strakovou. Začal jsem trochu jinak vypadat.

S Českou Miss 2010, kdy mě jako moderátora proti vůli Novy prosadila Michaela Maláčová (zakladatelka a ředitelka soutěže).

Ne, ta soutěžila až o čtyři roky později.

Formálně nijak. Předně zjišťuji, kdo bude v hledišti, co chce zadavatel sdělit, jaká emoce bude převládat. Obsahově se to samozřejmě liší, to se musím naučit. Všude je mojí úlohou zprostředkovat informaci a akcentovat emoci tak, aby to lidi bavilo. Moderátor na sebe nemá strhávat pozornost, nemusí být tím, koho si diváci pamatují - to by pak byl stand-up.

Dělám je jen výjimečně. Den před volbami jsem na Primě vedl diskusi s politickými lídry. Chodili jeden po druhém a ptal jsem se jich spíš na lidské věci, které mě jako nerozhodnutého voliče zajímaly. Fakt mě zajímalo, co ti lídři den před volbami prožívají. Ptal jsem se na jednoduché věci, jenže jsem spíš dostával odpovědi o soupeřích. Musím říct, že mě to, co jsem to ráno zažil, dovedlo k tomu, že jsem šel volit.

Přijde mi, že v nich padají otázky pro otázky. Dramaturg a moderátor si dají práci s vymýšlením těch nejrafinovanějších otázek, ale zapomínají na to, že pro diváka, který to možná sleduje, nejsou volby středobodem života. Jde v pátek do práce a přemýšlí, jestli půjde volit ještě odpoledne, nebo až s dětmi v sobotu, zdaleka to pro něj není tak hrozně důležité.

Média tentokrát význam voleb neskutečně přehnala. Jsme přece členy Evropské unie, což zřetelně vymezuje mantinely. Politici to asi neradi uslyší, ale tolik toho zase nezmůžou. Nemluvě o tom, že za tři roky a kus tu máme další volby.

Zastihla jste mě uprostřed natáčení dalších deseti dílů Máte rádi Česko, připravuju se na moderování velké charitativní akce Nadace Terezy Maxové. Moderování mě strašně baví, chci to dělat dál, ale žádný vysněný formát nemám. A moje nejvyšší meta je, aby se moje děti usmívaly, aby k tomu měly pořád důvod.