Článek
Váš muzikál Johanka z Arku je fenomén. Málokterý muzikál se u nás hraje přes dvě dekády. Proč myslíte, že zrovna Češi tento žánr tolik milují?
To nevím, ale muzikálů máme u nás hned po Koreji asi nejvíc na světě.
Existovala prognóza, že zrovna Johanka bude mít na prknech celkem krátký život. Kdo byl tím odvážným prorokem?
Byla to jediná prognóza od význačného českého právníka a ještě význačnějšího českého interpreta rockové scény doktora Petra Pečeného. Znáte ho?
Bohužel ne.
To přicházíte o hodně. Doktor Pečený je můj kamarád. Po premiéře Johanky, která byla 31. března 2000, za mnou přišel a říkal: „Kamaráde, nevím, jestli to sneseš, ale vydržíš pravdu?“ Řekl jsem, že snad jo, a on odpověděl, že se to nebude hrát déle než tři měsíce. A já mu to s radostí všude připomínám. Doktor nenávidí šansony a jeho vztah k muzikálům je přinejmenším ambivalentní. V některých hraje, ale jeho těžištěm je těžká rocková hudba.
V českém rozhlase na Dvojce jste rozjel pořad Haló, tady Soukup, kde pouštíte hudbu podle vlastního gusta. Je to pro vás jako skladatele spíš relax, nebo výzva?
Ten pořad je nejlepší věc, která se mi mohla před smrtí přihodit. Dali mi hodinu týdně a já si mohu říkat a pouštět, co chci. Nemám žádný limit. Nezacházím do alternativní hudby, abych nezničil posluchače, kteří pořad poslouchají v sobotu dopoledne, ale pouštím i věci, co se třeba v rádiu vůbec nehrály. Ke všem písničkám se snažím najít příběhy, protože ten má každá písnička. Od hádek přes utrpení a rozchody. Kolik písniček kvůli nim vzniklo! Jak by byl svět ochuzen, kdyby se lidi nerozcházeli a byli si věrní!
Co nejraději pouštíte?
Jakoukoliv hudbu, která mě osloví. Víte, od svých pětadvaceti aktivně skládám a produkuju hudbu a do svých čtyřiceti let jsem byl i výkonný hráč. V hudbě jsem byl ponořen deset a kolikrát víc hodin denně a to se pak už nedá nic poslouchat. Na to opravdu není energie ani vůle. Díky téhle nabídce jsem se ponořil do dávné doby a znova jsem začal objevovat hudbu, kterou jsem zapomněl a přitom kdysi miloval. Všechny ty Spotify a YouTube jsou fantastické, i když hudbu i devalvují, protože ke všemu je tak strašně snadný přístup. A všeho, k čemu má člověk lehký přístup, si zase tolik neváží.
S Michaelem Kocábem ho pojí celoživotní přátelství a láska k hudbě.
Pamatuju si, když jsme byli s rodiči poprvé venku někdy v roce 1965, což nevím, jak se otci tehdy povedlo, byl to jeho majstrštyk, ale byli jsme v Itálii. Dostali jsme s bráchou jednu zmrzlinu za tři neděle, na víc nebylo, ale já tehdy ubrečel rodiče a koupil si single Can’t Buy Me Love od Beatles. Domů jsem ho vezl jako poklad, spal u něj, hlídal a otíral ho jako drahokam Koh-i-Noor. Takovou pro mě měl hodnotu.
Jsou písně, které jsem adoroval, ale dnes už je nepustím, protože jejich síla vyprchala
Na hudbu, kterou pouštím, mám dnes po těch letech občas trochu jiný pohled. Jsou písně, které jsem adoroval, ale dnes už je nepustím, protože mi připadá, že jejich síla vyprchala. A někdy naopak písničky, jež jsem zatratil, mi přijdou strašně dobré. A nejen hudebně, ale i textově.
Co si myslíte o současném trendu, kdy české kapely raději zpívají anglicky než ve své mateřštině?
Nechápu. To jsou poloviční sebevrazi. Připravují se o dopad myšlenky. Mnoho lidí rozumí anglicky, to ano, ale je něco jiného, jak se člověk vyjadřuje v jazyce, který je mu rodný. Kolik písniček se stalo oblíbených kvůli textu!
Je pravda, že jste svou první baskytaru získal za velmi neobvyklou cenu -svoje dlouhé vlasy?
To je stará historka. Když mi bylo čtrnáct, měl jsem háro a rodiče nesnášeli dlouhé vlasy. Babička mi tehdy navrhla dohodu - ostříhám se a ona mi za to koupí baskytaru. Neváhal jsem ani minutu. Ostříhal jsem se, získal vysněný nástroj a pak jsem si samozřejmě vlasy zase nechal narůst. Problém vyřešen.
Rodiče byli oba velmi muzikální. Chodil jsem na piano k paní ředitelce Kotyzové do LŠU ve Španělské ulici na Vinohradech, a protože maminka byla doktorka a léčila jejího manžela, měl jsem trošku privilegované postavení. A tím pádem jsem na to kašlal. Na piano jsem necvičil, nebavilo mě to. Pak se mi začal velmi líbit tradiční jazz, Armstrong, kterého jsem naživo viděl v Lucerně, a měl jsem od něj i fotku s podpisem.
Pak jsem někde slyšel bigbít, a to jsem zešílel, byl to úplně nový zvuk. Byla to revoluce, celosvětová. V Americe se prodalo asi půl milionu kytar ročně, pak přišli Beatles a prodalo se jich půldruhého milionu. Beatles zásadně ovlivnili celou generaci a její přístup k hudbě.
Takže jste byl zapálený muzikant s baskytarou jako Paul McCartney? Tušil jste už tehdy, že budete jednou skládat?
Zapálený ano, ale zatím jsem nevěděl, že můžu skládat. Tehdy v polovině šedesátých let jsme hráli převzaté písničky, nepsali jsme vlastní. Vůbec jsme nevěděli, co zahraniční kapely zpívají, nerozuměli jsme jim, ale hráli jsme je. Texty jsme si zčásti i vymýšleli. Ale to okouzlení, ty emoce, co to vzbuzovalo! U svých dětí vidím, že milují hudbu, ale tyhle emoce, které jsme zažívali, oni neznají.
Kdy jste se posunul od hraní k vlastní tvorbě?
Chodil jsem na konzervatoř na kontrabas a měl jsem tam spolužáky jako Milan Svoboda, Zdeněk Merta, Michael Kocáb a ti všichni skládali. Tak to já budu skládat taky, řekl jsem si. V té době jsem se začal taky živit jako studiový muzikant. Byl jsem najímaný na nahrávání filmů, desek, písniček, scénické hudby. Nahrávalo se všechno ručně, bez počítačů. Manuální práce. Dostal jsem noty a hrál. Některá hudba byla senzační, ale u jiné jsem si říkal, pane bože, co to hrajeme za debilitu?
To vás povzbudilo ve skládání?
Ano. Začal jsem psát a bylo to zprvu hodně ovlivněno jazzem. Ten jsem hrál asi od svých dvaceti do třiceti. Hráli jsme v Parnasu, v Redutě, bylo to denní hraní, s Milanem Svobodou, Jirkou Stivínem, Pražský výběr byl původně taky jazzový. Ale pak jsem se začal přesouvat víc k popíku a scénické hudbě.
Pak jsem někde slyšel bigbít, a to jsem zešílel, byl to úplně nový zvuk. Byla to revoluce
Pražský výběr je dnes legendou. Jak vzpomínáte na svoje začátky v této kapele?
My jsme byli Pražský výběr už na konzervatoři. Bylo to jazzrockové uskupení. Hráli jsme v něm dlouho s Michaelem Kocábem a různými dalšími muzikanty, ale až v roce 1980 se Výběr transformoval do něčeho jiného.
S Michaelem Kocábem jste později šli každý svou cestou. Přesto se o vás ví, že jste přátelé. Jak se vám povedlo udržet si blízký vztah i přes rozdílné hudební i životní směřování?
S Michaelem jsme od školy až dodneška velice dobří kamarádi. Považuju ho za jednoho z úhlavních kamarádů, takových není moc. Ne že bychom se navštěvovali každý týden, třeba půl roku se nevidíme. Je fakt, že jsme toho spolu strašně moc zažili. Byli jsme spolu třeba lítat v Americe, kde jsme si půjčili malé letadlo. Jednu dobu mi zmizel, bylo to, když začal dělat poradce Havlovi.
S kytaristou Michalem Pavlíčkem a hudebníkem Michaelem Kocábem působil také v legendární skupině Pražský výběr
Kamarádi jsme ale byli furt, mezi námi se nic nestalo, i když jsem z Výběru odešel. Tomu jsme se smáli. Bylo to propírané, protože jsem odešel z kapely, co byla trnem v oku režimu a pak byla i zakázaná, do nejprorežimnější kapely ke Gottovi, i když ona tak prorežimní taky nebyla. Ale byla to výstavní skříň úspěchu našeho státu. Ano, byl to zvláštní přechod. Byla to pro mě trochu Sofiina volba. Ale rozhodl jsem se tak, jak jsem se rozhodl.
Váš rozhlasový pořad nese název „Haló, Soukup. Haló?“ podle vaší legendární hlášky ze skladby Pražského výběru. Stala se z tohoto telefonického pozdravu vlastně vaše nechtěná značka?
Možná ano, ten název mi nabídli v rozhlase, lidi si tu hlášku pamatují.
Po odchodu z Pražského výběru jste zakotvil v kapele Karla Gotta, což mnozí považovali za obrovskou změnu. Jaké to bylo hrát se zlatým slavíkem?
Výborné. Šlo o pracovní přátelství za hodně peněz. Jezdili jsme do Německa, po západní Evropě. Po každém koncertu jsme dostali peníze na ruku. Jak je to možné, dodnes nevím.
Vztahy tam byly seriózní a já měl Gotta rád, vážil jsem si ho. Byl slavný a za minulého režimu asi jeden z nejbohatších lidí u nás. Ale choval se při tom, co s ním mohlo postavení udělat, skvěle. I když spal v lepších hotelích, než jsme spali my, jezdil lepšími auty než my a bral sedmdesát procent honorářů. Ale v pořádku, lidi chodili na něj. My byli doprovodní muzikanti. Tak to prostě chodí. Většinu lidí z kapely jsem měl rád, možná někteří mi byli trochu jedno. Například s Jitkou Zelenkovou se máme rádi a stýkáme se dodnes.
Některá hudba byla senzační, ale u jiné jsem si říkal, pane bože, co to hrajeme za debilitu?
Napsal jste hudbu k představení Šachmat skupiny Uno, což byl velmi netradiční projekt, který mísil různé hudební světy. Co vás vedlo v osmdesátých letech k takovému experimentu?
Přišel za mnou Richard Hes, abych mu napsal scénickou věc, a měl to být souboj šachových figur. Černý střelec a bílá střelkyně zradí své krále, protože se do sebe zamilují. A šachový systém se hroutí, je to apokalypsa. Já mu napsal crossoverovou hudbu, což byla hudba na pomezí. Nebyla to vážná hudba, ale nebyl to ani střední proud a texty byly v latině. Zkombinoval jsem tam operní hlasy s ostatními, zpíval tam Michael Kocáb, Lucka Bílá se svým ohromným rejstříkem a byli tam uznávaní operní pěvci z Národního divadla. Do toho recitoval Jiří Bartoška. Byla to kompilace všeho možného.
A víte, co je zajímavé? Z žádného představení jsem neviděl ani korunu. Byli jsme tehdy hodně naivní, ani jsme nevěděli, že máme něco dostat. Ale nechodí to tak jen u nás, je skvělá knížka, která se jmenuje Bouchačky, prachy a rock’n’roll. A je to o manažerech slavných skupin. Někteří byli geniální, ale někteří byli gangsteři, zloději, podvodníci, kteří dokázali neskutečně škubat své interprety. Třeba Elvisi Presleymu bral jeho manažer legendární plukovník Parker osmdesát procent honoráře!
Při projektu Šachmat jste se seznámil s Lucií Bílou. Mnoho skladatelů o ní mluví jako o interpretce s výjimečnými schopnostmi. Čím vás okouzlila a proč jste se rozhodl pro ni psát?
Bylo znát, že je výjimečná. Já pro ni psal věci i neskousnutelné, kolikrát jsem na ní experimentoval. Napsal jsem jí skladby, které bych pro nikoho jiného nemohl napsat. Vyžadovalo to hlasový rozsah a také rejstřík barev, od té nejjemnější přes chroptění a sípání a mezi tím celou škálu všeho dalšího. Ona v tom byla geniální.
Další oblastí vašeho působení je spolupráce s Janem Svěrákem, která přinesla působivou filmovou hudbu - Kolja, Tmavomodrý svět… Jak se zrodilo vaše tvůrčí partnerství?
Dělali jsme spolu na začátku devadesátých let reklamy. A Honza za mnou přišel, jestli bych mu nenapsal hudbu k filmu Akumulátor 1. Jasně, s radostí, souhlasil jsem. Napsal jsem ji spolu s Jiřím Svobodou, bratrem Karla. Honza Svěrák byl tak spokojen, že když pak točil Kolju, požádal mě o hudbu znovu.
Pamatuji si, jak jsme s Gábinou (Gabrielou Osvaldovou, textařkou a bývalou manželkou) poprvé četli scénář Kolji. Byli jsme v Rakousku na horách, náš malý František už spal a my ho četli v koupelně. Dohromady z jednoho výtisku. Oba jsme se u toho rozbrečeli. Ten scénář prostě fungoval. Pak jsme dělali i Tmavomodrý svět, Vratné lahve i Betlémské světlo.
Před osmi lety se oženil se zpěvačkou Lucií Šoralovou (48), s níž má dceru Rebeku a syna Ondřeje.
Kolja byl fenomenální úspěch, oceněný dokonce Oscarem. Pro vás to ale skončilo „jen“ nominací na Českého lva. Mrzí vás, že vám tahle cena tak trochu proklouzla mezi prsty?
Tenkrát Lva dostal Luboš Fišer za hudbu k filmu Otec Ubu a já mu ho strašně přál. Napsal tolik skvělých hudeb a do Otce Ubu napsal výbornou, ujetou dechovku. Já byl na Českého lva nominován tehdy už poněkolikáté a nikdy jsem nic nedostal. Už jsem se s rolí jen nominovaného smířil. Ale cena mi nakonec neunikla, později jsem dostal Lvy dva, za Nejasnou zprávu o konci světa a Tmavomodrý svět.
Na čem pracujete v současnosti? Slyšela jsem, že filmovou hudbu už psát nechcete - co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Skládám, ale filmovou hudbu opravdu nedělám. Už se nechci s nikým dohadovat. S Honzou Jiráskem jsme skládali pro Juraje Jakubiska, a to byla těžká práce. Perinbaba 2 vznikala hudebně od roku 2019 do roku 2023, pět let, což je fakt dlouho. Před covidem byl film hotov, byla nahraná i smíchaná hudba a Juraj ho za covidu znovu přestříhal. Byl příkladem toho, jak tvůrce, když dostane úplnou volnost, dokáže likvidovat své dílo. Volnost může být v určitém momentu kontraproduktivní.
Po každém koncertu jsme dostali peníze na ruku. Vztahy byly seriózní a já měl Gotta rád
Já ho měl rád, ale pracovat s ním bylo utrpení, permanentní předělávání, křížová cesta. A tak bych chtěl dát malou radu režisérům. Ať si dají pozor, když vybírají skladatele, ať ho nevybírají jen podle momentální popularity a úspěšnosti. Nikdo se nepředěláme, každý má svůj styl. Chtít po skladateli něco jiného, než co je mu blízké, je cesta do pekel.
A další věc je - přeneste na něj zodpovědnost. Pokud začnete skladatele řídit jako lunochod, tak se mu změní myšlení a nakonec uvažuje jen o tom, zda se to režisérovi bude líbit. Vím, o čem mluvím.
Takže jste s filmovou hudbou definitivně skončil, nebo je šance, že vás ještě něco zláká? Na čem pracujete dnes?
On mi taky nikdo nic nenabízí. Jsem starý a každá generace si nese svoje koně. Tuhle mi volala kamarádka režisérka, a když jsem viděl její číslo, zpotil jsem se hrůzou, jestli po mně nebude chtít napsat hudbu. Naštěstí nechtěla.
Takže já si teď dělám svůj hudební pořad. Se svým kamarádem Honzou Jiráskem, také hudebním skladatelem, jsme dostali nabídku na opravdu velký projekt a taky píšu hudbu pro režiséra Michala Žabku do seriálu Rychlé šípy a pro večerníček Čtyřlístek. To je nádherná práce a on mi plně důvěřuje a dává mi naprostou volnost. To je hodně zavazující a já bych jeho důvěru opravdu zklamat nechtěl.
