Kateřina Janečková alias KJ Sax: Jakmile fouknu do saxofonu, ožiju

Dvě stě jedenáct, tolik vystoupení jsem měla za sebou.

Spíš plánuji a dívám se dopředu. Přemýšlím, kde zrovna jsem a co bych vylepšila do budoucna. A když mám špatnou náladu, obracím se k vděčnosti. Stačí mi vybavit si pět věcí a je mi líp. Pro mě je to jednoduché, proto mě vždycky překvapí, když potkám lidi, kteří s tím mají problém. Možná je to i tím, že teď už se pohybuji v bublině těch, co jsou vděční životu za každou drobnost.

Na pomezí mých dvou zaměstnání, možná by se dalo říct dvou světů. Když jsem se rozhodla opustit svět IT, potřebovala jsem pilíř, o který se opřu. Začala jsem život stavět od základů a každý den jsem se chtěla ujistit, že jdu správnou cestou. Najednou tu totiž nebyl nikdo, kdo by mě v tom utvrdil, což pro mě bylo něco nového. Od dětství jsem byla zvyklá na pochvalu, a aniž bych si to tehdy uvědomovala, díky tomu jsem věděla, že jdu správně.

Ano, rodiče mě od dětství bezmezně podporovali. Jedinou výjimkou bylo, když mi před třemi lety chyběly peníze na nájem. Požádala jsem je o pět tisíc a oni mě odmítli s tím, že jsem si měla výdaje lépe pohlídat. To byl pro mě šok. Do té doby tu vždycky pro mě byli. Šlo o zlomový okamžik, protože mi došlo, že se musím v životě vydat jinou cestou. Týden nato jsem se na rodiče obrátila s otázkou, zda by mi půjčili peníze, tentokrát na opravu starého saxofonu. Souhlasili. Nějakým způsobem dokázali odlišit ty dvě prosby.

Asi ano. My jsme na sebe hodně napojení. Když jsem byla malá, žili jsme v bytě, kde jsme mezi pokoji nepotřebovali dveře. Pořád jsme byli spolu. Rodiče jsou oba učitelé a jsou velmi empatičtí.

Odmalička mám v sobě obrovské množství energie, které ještě vzroste, když prožívám něco silného. Rodiče si už zvykli, že jim všechny novinky oznamuji velkolepě. Vždycky předtím udělám show, třeba je vezmu na skvělou večeři s tím, že jim musím říct něco úžasného. Nemají pak šanci reagovat negativně. Vzpomínám si, že když jsem se odhodlala jim říct, že všeho nechám a stanu se saxofonistkou, seděli jsme s mamkou a taťkou zrovna v kuchyni a já jsem pro samé emoce musela u své řeči stát.

Jako malá jsem toužila dělat něco v showbyznysu. Jen jsem netušila co, protože jsem nebyla ani dobrá herečka, ani dobrá zpěvačka. Ale pořád jsem doma rodičům připravovala divadelní představení. Posadila jsem je na gauč, introvertního bráchu převlékla do kostýmu a začala se předvádět. Potřebovala jsem se zkrátka podělit o svou energii s ostatními. Chodila jsem do různých kroužků, mezi nimi byla i hra na saxofon. Mám fotku, na níž je mi deset, u sebe mám saxofon, v druhé ruce příčnou flétnu, nechybí ani malé klávesy. Chtěla jsem umět hrát úplně na všechny hudební nástroje. Byla jsem nezastavitelná.

Na základní škole jsem čelila šikaně. Spolužákům vadilo, že jsem se všude hrnula. Já jsem se s nimi přitom chtěla kamarádit, ale nenašla jsem nikoho, kdo by to měl stejně jako já, což mě odsunulo na okraj. Nakonec jsem se pod tlakem na dlouho stáhla, což jsem si později dost nevybíravě kompenzovala. Byla jsem divoška. V prvním vážném vztahu jsem si užívala znovu probuzenou energii a pak mě napadlo, že bych mohla zažít mnohem víc, což vedlo k tomu, že jsem se na pár let utrhla. Dneska už vím, že šlo jen o to nasměrovat svou energii správným směrem, což se mi podařilo až se saxofonem.

Rozhodně. Když si člověk neuvědomuje svoji velkou dávku energie a neumí s ní pracovat, může se proměnit nejen v závislost, ale také v nenávist. Vzpomínám si, že dřív jsem mluvila špatně o lidech. Pomlouvala jsem je. Dneska tak vím, proč se k tomu lidé uchylují, ale zároveň vím, že je to volba každého z nás. Zůstávat v pomluvách je neuvěřitelně toxické a je dobré toho nechat. Za mnou ale rozhodně nepřišla žádná božská ruka, která by mi řekla, ať už to nedělám. Každé ráno jsem se ale budila s myšlenkou, že tak trochu mrhám životem a jediné, co mě vyživovalo, bylo pomlouvat ty, kterým se zrovna dařilo. Spokojení lidé tuhle tendenci nemají.

Silně mě inspiroval zážitek z cesty na Tenerife během pandemie covidu. Tam jsem se potkala s kamarádkami, které se živí hudbou. Pro mě bylo zásadní je vidět, jak ráno vstanou, dívají se na hudební videa, vybírají si zajímavé outfity, pak zpívají, a to všechno je jejich práce. Říkala jsem si zpočátku, že to snad ani není možné. Opravdová práce musí být aspoň trochu nepříjemná a nemá vypadat, jako že se bavíte. Proto jsem jejich přístup nejdřív odsuzovala. Až příliš dlouho jsem byla zvyklá sedět u počítače a makat pro firmu, ne pro sebe. Společně se svou proměnou jsem pustila byt v Praze, vrátila se do rodného Náchoda, hodně jsem se stáhla a začala jsem cvičit na saxofon.

Hlavně jsem se přestala bát. Postupně jsem začala v zahraničí hrát na ulici, což mi dalo skvělou zpětnou vazbu. Když jsem byla v Portugalsku, zavolal mi pán z agentury s nabídkou vánočního vystoupení na Maledivách. Říkala jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci, ale byla to pravda. Po návratu přišla pozvánka do televizního pořadu Inkognito, kde slavní hádali moji profesi, a hned mě znalo o něco více lidí. Vloni jsem pak hrála na akci, na níž byl přítomen prezident Petr Pavel. Toužila jsem si s ním promluvit, a když jsem se k němu dostala, řekl mi, že bude organizovat návštěvu bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, a zeptal se, jestli bych mu nechtěla zahrát. Já to automaticky odkývala, on si na mě vzal číslo a měsíc nato se mi ozvali z Kanceláře prezidenta republiky.

Dějí se mi opravdu nádherné věci. Lidé mě z vystoupení i sociálních sítí znají jako autentickou a energickou a takovou mě i očekávají. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy bych se radši zavřela doma a byla smutná. Ale to nejde. Každý den, kdy mám vystoupení, dělám první dojem a musím zazářit. Hraji na svatbách, večírcích, oslavách, zkrátka na místech, kde se lidé radují, a není na nich prostor pro špatnou náladu. Naštěstí jakmile fouknu do saxofonu, energie mi hned naskočí. Zároveň ale tím balamutím svůj systém představou, že život je jen o radosti, což mi došlo až po třech letech hry na saxofon.

Dlouho jsem cíleně odmítala možnost odpočinku, protože kdykoliv jsem se zastavila, bylo mi fyzicky zle. Bylo by to stejné, jako když letí raketa kosmickou rychlostí a vy před ni postavíte zeď. Veronika Allister, autorka knihy Hoř pomalu, mi ale hezky připomněla, že jsem jako dostihový kůň, který nevyhraje závody sám od sebe, potřebuje kolem sebe tým. Dneska už cíleně zpomaluji. Chodím pravidelně na masáže, fyzioterapie, čínskou medicínu. Mám psychoterapeutku, svého času jsem měla i psychiatra a chodila k psychologovi.

Ano. Pořád jsem sama sobě argumentovala tím, že sice hraji u nás i ve světě, ale pořád jsem jenom obyčejná holka z Náchoda a neměla bych si o sobě moc myslet. Takhle jsem třeba dva roky trpěla bez řidiče, přestože jsem vystupovala každý den, někdy i dvakrát. Jenže já se bála odsouzení okolí. Stejné to bylo, když jsem si našla manažerku Káču. Vzpomínám, jak jsem ji poprvé vzala k rodičům. Zrovna pekli perníčky a já se styděla přiznat, že mám někoho, kdo za mě bude vyřizovat moje povinnosti.

To na mě stoprocentně sedí. V každé situaci jsem si v hlavě vytvářela také scénáře, co si o mé práci ostatní myslí. Teď už chráním o něco víc sama sebe. Začala jsem tím, že jsem si na Instagramu odstranila všechny, které jsem sledovala. Stala se jedna zázračná věc. Rázem jsem se přestala s druhými porovnávat a jdu si svojí cestou. Neřeším, kde která saxofonistka hrála, kdo už má dítě a je šťastný, a to jen na základě krátkého příběhu.

Vím o sobě, že jsem tak trochu závislá na pozornosti druhých. Nedávno jsem proto vypnula i počet srdíček pod svými příspěvky. Důležitý „aha moment“ pro mě nastal na podzim, kdy jsem poslala do světa svou první píseň What a Wonderful World, která reflektuje mé prožívání krásy světa. Natočila jsem k ní i videoklip. Jenže poté, co jsem ho zveřejnila, měl třikrát menší zhlédnutí než chvilkový záběr, v němž si třeba kupuji kafe nebo hraji cover na notoricky známou melodii.

Ohledně zdraví jsem nechtěla mlčet. Před dvěma lety jsem podstoupila operaci kvůli problémům s křečovými žilami, pak přišla konizace děložního čípku a do třetice diagnóza rakoviny štítné žlázy. Dobře vím, proč se tělo vzepřelo.

Právě kvůli faktu, že jsem se tak dlouho bála zastavit. Hrála jsem pro lidi na saxofon, plnila si svůj sen a žila jsem jen v radosti. Občas jsem si sedla do auta a plakala jsem únavou, jenže pak jsem se zase oklepala a letěla životem dál. Tělo mě neustále zastavovalo a prosilo, ať o něj pečuji. Neposlouchala jsem ho. Přepracovala jsem se až do fáze, kdy mě přišla pozdravit rakovina s informací, že už je definitivní čas věnovat pozornost sama sobě.

Nejsilnější byl pocit sebelítosti. Až ve chvíli, kdy jsem si dovolila jej pustit, se mi ulevilo. Pamatuji si, jak jsem byla na svém oblíbeném Tenerife, což je ostrov sopečného původu. Šla jsem se projít krátce před druhou operací štítné žlázy a z vrcholku sopky sledovala západ slunce. Došlo mi tam, že se pořád lituji, a zdá se mi, že není nikdo, kdo by rozuměl tomu, jak mi opravdu je. Zároveň jsem se ptala sama sebe, jestli chci pořád každému vyprávět, jak mi je hrozně, a zpochybňovat tak svůj příběh. Rozhodla jsem se, že už toho bylo dost. Dotkla jsem se země a uvědomila jsem si, že sopka a její láva je stejně mocná jako já. Na jednu stranu může ničit města, ale když se její energie správně využije, dokáže i sloužit druhým.

Netuším, jak odpovědět… Slova „jsem zdravá“ pro mě byla dlouho cizí. V souvislosti se štítnou žlázou mě přece jenom čeká ještě řada terapií, ale možná je na čase si už připustit, že uzdravení je reálné.

To jsem si nikdy nepřipustila. I teď vím, že by bylo ideální dát si delší pauzu a nechat krk zcela zahojit, ale já žiji teď. V lednu mě ale čeká dovolená. Pojedu do Afriky a chvilku jsem přemýšlela, že saxofon nechám doma, ale asi to nezvládnu…

Beru ho jako svoji polovinu. My se spolu krásně doplňujeme. V jeho zvuku cítím obrovskou vášeň, průbojnost, a zároveň vím, že umí být i extrémně jemný. V mnohém mi připomíná mě samotnou. Jsem vděčná, že jsem se k němu po letech vrátila. Inspirativní pro mě byly rozhovory se saxofonistou Pavlem Zlámalem. Líbilo se mi, když řekl, že tím, že se saxofonem propojujeme svůj dech, stáváme se tak jedním. A takový intimní moment s klavírem nebo třeba s kytarou nikdy nezažijete.

Rozhodně bych ho tak, jak nakonec proběhlo, sama nenaplánovala. Naše setkání před dvěma lety bylo jiné než všechna má dosavadní seznámení. Měla jsem období, kdy jsem se po zdravotní stránce necítila dobře. Přišla jsem o kus své energie a nechtěla jsem se potkávat s dalšími lidmi, což je při mé práci nemožné. Ten den jsem se u své psychoterapeutky snažila přijmout situaci takovou, jaká je. Vracela jsem se od ní z Náchoda vlakem do Prahy a cítila jsem se naprosto prázdná. Ve vagonu jsem si ale všimla muže, který se mi líbil. Ptala jsem se sama sebe, co by udělala Káťa, ta plná energie. Věděla jsem, že ona by vstala a šla by se s ním bavit. Jenže ta tam nebyla…

Ještě mě napadlo, že bych mu mohla dát aspoň svoje číslo, ale ani na to jsem neměla sílu. Když jsme dojeli do Prahy, vycházela jsem z vlaku a on stál u dveří. Nabídl mi, že mi pomůže snést kufr. Převzal iniciativu a já najednou neváhala. Řekla jsem mu, že se mi líbí, a jestli by mi nedal telefon. Dal a od té doby jsme spolu.

Ne, o to víc jsem vděčná, že vztah s Jirkou je plný pochopení, a to hlavně z jeho strany. Myslím, že jen málo lidí by respektovalo a důvěřovalo mi v tom, že spoustu nocí spím kvůli práci jinde než doma. On se v showbyznysu navíc pohybuje spoustu let, a tak mi dává i skvělé rady. Trochu smutné je, že zatímco všichni mě znají v super pozitivní energii, kdy na vystoupeních rozdávám úsměvy a tancuji s lidmi, s Jirkou jsem hlavně v unavené a vypnuté náladě. On je ale tak skvělý, že když se vrátím domů, všude zapálí svíčky, vonnou tyčinku a vytvoří mi prostředí ideální k relaxaci.

Ano, nejvíc v tom být sama sebou i před sebou. Po všech mužích je Jirka ten, kdo chce znát pravdu o mém divokém období, a to bez cenzury. A co by si měla žena přát víc, než když ji někdo přijme takovou, jaká je… Pro každý rok si dávám jedno klíčové slovo, které jej charakterizuje. Předloni to bylo uzdravování, loni investice a tento rok jsem se rozhodla pro zakotvení. Můj rok 2026 bude o hledání domova. Chci už místo, kde budu spokojeně péct bábovku, vytvářet zázemí, kam pozvu přátele na večeři, zkrátka toužím někam patřit.