Žila dvojí život. U manželky bohatého průmyslníka nikdo nepředpokládal účast v odboji

Nancy se narodila 30. srpna 1912 ve Wellingtonu na Novém Zélandu jako nejmladší z šesti dětí. Její prababička Pourewa, která se v roce 1836 provdala za Brita, byla příslušnicí maorského kmene Ngapuhi. Údajně patřila k prvním maorským ženám, které si vzaly Evropana. V den narození prorokovala Nancy porodní bába šťastný život: „Ať půjde kamkoli, ať udělá cokoli, bohové se o ni postarají.“

Zpočátku to moc dobře nevypadalo. Pár let poté, co se rodina přestěhovala do australského Sydney, od rodiny odešel její otec. Nancy to hodně poznamenalo, často se hádala s matkou, která jí neprojevovala žádnou náklonnost ani lásku. Co s takovým domovem, ve kterém vás nic nedrží?

V šestnácti letech tak utekla a pracovala jako zdravotní sestra. Do klína jí ovšem nečekaně spadlo dědictví po tetě, a tak dala vale Sydney a rozjela se do světa. Postupně navštívila New York, Vancouver, Paříž a Londýn.

V Londýně absolvovala kurz žurnalistiky a od roku 1932 pracovala pro časopis Chicago Tribune jako evropská korespondentka a reportérka v Paříži. V roce 1933 se setkala s několika německými intelektuály, kteří jí vysvětlili příchod židovských exulantů do Paříže jako důsledek jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem a převzetí moci nacisty.

Protože se chtěla sama přesvědčit o realitě, vydala se o rok později se skupinou novinářů do Vídně a Berlína. Zde byla svědkem antisemitských projevů a nacistické perzekuce židovského obyvatelstva v ulicích města. Tehdy se zapřísahala, že udělá vše pro to, aby zbavila Evropu nacismu. „Svoboda je jediná věc, pro kterou stojí za to žít. Když jsem vykonávala tuto práci, říkala jsem si, že nezáleží na tom, jestli zemřu, protože bez svobody nemá smysl žít.“

V roce 1937 poznala francouzského průmyslníka Henriho Fiocca, za kterého se o dva roky později provdala. Když na Francii zaútočili Němci, žila v Marseille, kde se rozhodla připojit k odbojové organizaci Pat O’Leary Line zaměřené na únikové cesty z Francie. Žila dvojí život. U manželky bohatého průmyslníka nikdo nepředpokládal účast v odbojové činnosti.

Právě její muž jí přitom pořídil sanitku, kterou Nancy řídila. S falešnými doklady přepravovala přeživší z bitvy u Dunkerku, vojáky spojeneckých armád i židovské exulanty z Francie do Španělska. Jak válka postupovala, osvědčila se i jako spolehlivá kurýrka.

Zpravidla osamělá nečinnost – čekání a zase jen čekání – neodpovídala naturelu ženy, jejíž předválečný životní styl byl plný společenských setkání. Toužila po akci. „Přála jsem si, abych mohla potkat někoho, kdo by mě pověřil méně nudným úkolem.“ Přesto vydržela. Věděla, že každý balíček, který doručí, každý voják, kterému pomůže uniknout, vhodí kámen do soukolí nacistické válečné mašinerie.

Její odbojová činnost bohužel neunikla gestapu, které na ni vypsalo odměnu pět milionů franků, čímž se v roce 1943 stala číslem 1 na seznamu nejhledanějších osob. Zajetí se vyhnula mistrným použitím mnoha identit, které jí vysloužily krycí označení Bílá myš – dokázala totiž unikat stejně rychle jako malý bílý hlodavec. Nakonec však byla nucena z Marseille uprchnout. Její manžel, který ve městě zůstal, byl později zajat, mučen a popraven gestapem. Manželku nikdy nezradil a také ona si dávala pozor, aby ho nekontaktovala a neohrozila. To, že ho gestapo zavraždilo, se dozvěděla až ke konci války.

Po zbytek života se z manželovy smrti nepřestala obviňovat. Po šesti neúspěšných pokusech překročit Pyreneje se Nancy nakonec podařilo dostat do Británie. Stala se jednou z necelé čtyřicítky žen ve francouzské „sekci F“ organizace Velitelství zvláštních operací (SOE). Jejich úkolem bylo pracovat s francouzskými odbojovými skupinami a hledat způsoby zastavení válečného úsilí německé armády. V SOE byly ženy zaměstnány v kanceláři i v terénu.

Mnohé agentky pracovaly za nepřátelskými liniemi jako kurýrky nebo radistky. U žen totiž bylo méně pravděpodobné, že budou sledovány gestapem. Po výcviku v boji a výbušninách dostala Nancy úkol cvičit, vést a získávat zásoby pro makisty, členy francouzského odbojového hnutí. Práce sabotérky mohla začít.

Strategií SOE bylo připravit makisty na blížící se vylodění Spojenců v okupované Francii. Nancy seskočila padákem v noci z 29. na 30. dubna 1944 v blízkosti města Montluçon, aby po přistání v koruně stromu zahájila svou první misi. Bylo potřeba vycvičit několik tisíc makistů, což byl extrémně těžký úkol.

Cestovala od skupiny ke skupině, motivovala, plánovala a koordinovala, přitom se často skrývala v lesích. Jak mohla žena přesvědčit muže vychované ve francouzské patriarchální společnosti? Místo aby proklínala limity mužského šovinismu, nalila sobě i mužům drink. Její předválečný noční život a večírky se nyní ukázaly jako užitečné.

„Kdykoli jsem navštívila novou skupinu makistů a byla jsem pozvána, abych si s nimi připila, pozvání jsem přijala.“ Její tolerance k alkoholu vyvolala u mužů respekt. Byla přijata, stala se jednou z nich.

Makisté si v záškodnické činnosti vedli tak dobře, že pouhé čtyři dny po vylodění v Normandii Němci zesílili útoky zaměřené na Nancyiny oddíly. V důsledku toho přišli makisté o vysílačku a ztratili tak důležité spojení s Londýnem. Aby nebylo přerušeno zásobování zbraněmi, Nancy se převlékla za prostou vesnickou ženu a sedla na kolo, aby vyhledala nejbližší rádiové spojení. Pět set kilometrů nepřátelským územím projela za tři dny. Když zařídila shození nové rádiové soupravy, vydala se na kole zpět.

Ze všech činů, které během války vykonala, byla nejvíce hrdá na tuto maratonskou jízdu, po které se podle svých slov nemohla několik dnů vůbec hnout.

I za těžkých podmínek byla Nancy odhodlaná zachovat si svoji ženskost. Bez ohledu na únavu, po dni stráveném v mužském světě v kalhotách se na spaní převlékala do noční košile. A kdykoli dorazila zásilka z Londýna, vždy obsahovala malý balíček pro Nancy, v němž nechyběl čaj, make-up a parfém. Tento ženský aspekt byl v kontrastu s její nelítostností. Například při přepadení muničního skladu dokázala zabít holýma rukama německého strážného, aby mu zabránila spustit poplach.

Když Nancy splnila všechny úkoly, kterými byla pověřena, vrátila se v polovině září roku 1944 do Británie. Od této země později obdržela medaili krále Jiřího VI. za vedení a statečnost pod palbou, poté i americkou medaili svobody, francouzskou medaili odboje a třikrát francouzský Válečný kříž.

Po válce pracovala pro zpravodajské oddělení na ministerstvu letectva Spojeného království. V roce 1949 se odstěhovala do Austrálie a neúspěšně kandidovala do parlamentu za Liberální stranu Austrálie. Po volbách v roce 1951 se vrátila zpět do Británie. Později se provdala za vysloužilého pilota RAF Johna Forwarda, s nímž se na začátku 60. let odstěhovala do Sydney. V 80. letech se usadili v Port Macquarie. V roce 2001 Nancy naposledy opustila Austrálii a emigrovala do Londýna. Když zemřela, její popel byl symbolicky rozptýlen na poli u francouzského Montluçonu.