Druhá světová válka otevřela cestu k ženské emancipaci

We Can Do It! hlásal slogan na válečném plakátu. My to dokážeme, vzkazovala odhodlaná dělnice Rosie s odhalenou paží, která se stala symbolem kampaně náboru žen pro práci v obranném průmyslu. Vláda Spojených států amerických tak za druhé světové války povzbuzovala ženy k zapojení do boje na domácí frontě. Byl to jeden z momentů, kdy se ukázalo, jak válečná vřava pomalu proměňuje roli žen. Kromě mnoha tragických dopadů na rodiny i celé národy se v té době stalo něco pozitivního – válka otevřela cestu k ženské emancipaci.

Když řinčí zbraně, je ženská krása něco vzácného, stejně jako třeba květina na válečném poli. Z dobových plakátů, reklam, filmů a časopisů bylo patrno, že zachování si přitažlivosti i v těžkých podmínkách byla skutečně přikládána obrovská důležitost.

Časopis Vogue publikoval na začátku války článek Thumbs Up, Thumbs Down (Palec nahoru, palec dolů, 1939), který vymezoval standard žádoucího a nežádoucího chování. Palec nahoru byl tak například udělen ženám, které si ponechaly vlasy po ramena. Ženy přitom ve válce zastávaly náročné, vysoce kvalifikované a leckdy velmi nebezpečné práce.

Zkrátka všechny ty, které byly dosud doménou mužů. Z archivů vyplývá, že ve spojeneckých zemích v roce 1943 zastávalo válečnou práci devět z deseti svobodných žen. Bylo to velmi důležité, protože tak pomáhaly udržet ekonomiku v chodu a umožnit odchod mužů na frontu. Zároveň však přetrvávalo společenské očekávání, že zůstanou ženami i se svými ctnostmi jako matky a manželky.

Motivací k pracovnímu zapojení měly hned několik. Vedle zajištění obživy rodiny po odchodu muže do války cítily povinnost vůči vlasti. Chtěly se zapojit do boje proti nepříteli, ať už to znamenalo cokoliv. Pro britské válečné úsilí se jejich práce nakonec stala natolik důležitou, že byla v roce 1941 vyhlášena za povinnou pro všechny neprovdané a bezdětné vdovy ve věku 19 až 40 let (v roce 1943 až 50 let).

V Británii tvořily odhadem jednu třetinu z celkového počtu 22 milionů pracovních sil. Nakonec se zapojily i provdané ženy, a to z důvodu katastrofálního nedostatku pracovní síly. Ve válečném průmyslu tak v roce 1945 pracovalo více než 2,2 milionu žen, které stavěly lodě, vyráběly letadla, vozidla a zbraně.

Odlišný přístup k ženám zaujalo nacistické Německo. Ty svobodné a pracující považovalo za občany druhé kategorie. Pro třetí říši byly důležitější matky zdravých dětí a dobré manželky. Přesto vzniklo několik ženských leteckých útvarů, sloužily převážně ke komunikaci.

Ženy ale nezůstaly jen v týlu. Působily i v ozbrojených silách, přičemž podoba a způsob formování vojenských organizací se lišily podle států. V Británii se ustavily prakticky v předvečer druhé světové války, ve Spojených státech amerických později. Do jejich řad se přihlásily také ženy a dívky z Československa, protože doma tento způsob uplatnění neměly.

Vedle toho vznikaly ženské pomocné sbory, z nichž mnohé navazovaly na starší koncept z první světové války. Nejznámější britský oddíl byl Ženský pomocný pozemní sbor (ATS), jehož členky pracovaly jako kuchařky, řidičky, úřednice nebo operátorky radarů.

Později se podílely i na protiletecké obraně. Do tohoto sboru patřily například Mary Churchillová, dcera předsedy vlády Winstona Churchilla, anebo pozdější královna Alžběta II., která sloužila jako řidička. Do bojové služby byly povolány i v Sovětském svazu, kde sloužily v pěchotě, letectvu, u tankistů a průzkumníků.

Specifické postavení měla v Británii ženská zemská armáda – Women’s Land Army (WLA), jež reagovala na nedostatek pracovní síly v zemědělství. Ženy na farmách pak oraly s koňmi nebo s traktorem, staraly se o drůbež a dobytek a sklízely úrodu.

Ženská zdravotnická jednotka Army Nurse Corps vznikla ve Spojených státech amerických již v roce 1901. Za druhé světové války procházely její zdravotní sestry speciálním cvičením a výcvikový program byl stanoven rovněž pro anestezioložky a psychiatričky. Tyto profese byly přítomny útoku na Pearl Harbor (1941) nebo vylodění v Normandii (1944). Schopnosti a odhodlání sester přispěly k extrémně nízké poúrazové úmrtnosti po celou dobu druhé světové války.

Mnoho žen se zapojovalo do dobrovolnických organizací. Tímto způsobem pracovaly mimo jiné i jako zdravotní sestry pro Mezinárodní červený kříž. Největší ženskou organizaci za druhé světové války a významnou součást civilní obrany tvořila Ženská dobrovolnická organizace (Women’s Voluntary Service, WVS).

Všechny členky musely podstoupit základní výcvik civilní obrany. Zajišťovaly pomoc při evakuaci a před leteckým náletem, během něj a po něm, rozdělovaly oblečení, potraviny, přikrývky nebo poskytovaly poradenství při řešení krize. V roce 1943 čítala WVS milion členek, z nichž většina byly spíše starší ročníky. Mladší pracovaly v továrnách nebo na farmách a po skončení směny neměly dostatek sil na další misi.

Ženy byly ve druhé světové válce využívány i jako tajné agentky. Šifrovaly zprávy, spravovaly zpravodajské sítě, organizovaly odbojové skupiny, odhalovaly zrádce a rozbíjely morálku nepřítele. Tato práce byla nebezpečná a riskantní, jediné pochybení mohlo vést k dopadení, mučení a smrti. Výkon vyžadoval speciální a mnohdy náročný výcvik, jazykové znalosti, diplomatické schopnosti, v neposlední řadě půvab, přitažlivost a kouzlo.

Kromě toho, že během druhé světové války ženy vykonávaly náročné a těžké práce, dokázaly řídit domácnost, vyrovnat se s nedostatkem surovin a nedostatečným zásobováním trhu, spravovat finance, pečovat o děti a zachovat stabilní domovy v nepřítomnosti manželů, bratrů a otců. Aby jim vlády alespoň trochu ulehčily jejich těžký úděl, nechaly vzniknout zařízením pečujícím o děti (jesle a mateřské školy) nebo zajišťujícím mimoškolní aktivity. Jednalo se o původně dočasné opatření, protože se předpokládalo, že se ženy po válce vrátí do domácnosti. Jenže ony si už příležitost k seberealizaci vzít nedaly. Mnohé pracovaly v dané profesi a oboru i po válce.

Odhodlaná dělnice Rosie z náborového plakátu tak nakonec proměnila tradiční genderové role a stereotypy. Více než kteroukoliv jinou válku v historii můžeme totiž druhou světovou označit za válku žen. Ty, motivované vlastenectvím, příležitostí k novým zkušenostem nebo potřebou podpory, zadostiučinění a finanční nezávislosti, se rovnocenně zapojily do válečného konfliktu. Jejich angažovanost se v boji o vítězství nakonec ukázala jako neocenitelná.