Bianca Cristovao: Chci lidi rozesmát, ne hlásat svoji pravdu

Mega mě to překvapilo. Měla jsem zrovna show v New Yorku, když mi volal kreativní supervizor se scenáristkou, jestli bych měla zájem. Nejdřív jsem vůbec nechápala, o co jde.

Chtěli ženu a taky někoho s mezinárodním appealem. Zapadla jsem jim do konceptu letošního ročníku předávání filmových cen. Včetně nové lokace v Kongresovém centru.

Shodou okolností ten sál znám, dělala jsem tam v roce 2023 předskokana nejslavnějšímu americkému komikovi Billu Burrovi.

Vděčný a emocionální. Takže pokud se v kině koukám na komedii, budu se smát nahlas, protože zážitek v kině je od toho, abychom tam společně sdíleli emoce. A když se u toho budu bát, tak to taky bude nahlas.

Mám ráda filmy, které ve mně vyvolají nějaké emoce, ať pozitivní, nebo negativní. Zajímám se hodně o psychologii a mezilidské vztahy, v tom je česká kinematografie dobrá. Nečekám nutně nějaký komplikovaný scénář, hlavně chci, aby mi herecké výkony přišly realistické. I v tom, jak postavy mluví.

V Americe jsem se objevila v pár seriálech a jednom filmu. V začátcích jsem často dělala reklamní spoty. Komikům se nabízí jen určitý typ rolí, takže ambici chodit po castinzích nemám.

Občas, když se naštvu, tak tam čeština probleskne. Jestliže se má člověk živit mluveným slovem, tak musí umět mluvit dobře. Zrovna Američani jsou na přízvuk dost citliví.

Úplně samo sebou to zase ke mně nepřišlo, nějakou dobu jsem chodila na lekce přízvuku, byla za tím nějaká práce.

Poprvé jsem tam přijela v roce 2010 studovat scenáristiku.

Žila jsem tehdy v Německu, byla zrovna tuhá zima a já si říkala, že už tuhle zimu nechci víckrát zažít. Potřebovala jsem někam do tepla. A protože mě vždycky zajímal film, Los Angeles mi přišlo jako správná volba. Bylo to takové emocionální rozhodnutí teenagera.

Vždycky jsem toužila žít v zahraničí. Na nějakou dobu, ne navždy. Počítala jsem s tím, že se vrátím do Čech.

Ne úplně. Komunitu mých fanoušků po světě spojuje to, že vlastně nikde nejsou doma. Nevím, jak to říct v češtině, prostě taky odešli z domova, ale ne úplně. Expati. Když se vrátí domů, tak se cítí trochu jako cizinci. A stejně tak se cítí v zemi, kde zrovna žijí. Jsem na tom stejně.

…nemám odpověď. Přemýšlím o tom ale každý den.

Pobývám teď často v New Yorku, je to město, kde to žije, které opravdu „nikdy nespí“. Člověk má pocit, že je v centru dění. Co se týče umění, všechno tam je. A na Čechách, na Praze, se mi zase líbí ten klid. I když vím, že hodně lidí to tak nevidí. Líbí se mi tu pocit bezpečí. Třeba v Londýně si pořád hlídám telefon, aby mi ho někdo nevytrhl z ruky.

Právě to mi rozhodování hodně zužuje. Jako profesionální stand-up komik musím vystupovat co nejčastěji, nejlépe každý den, a k tomu v Čechách nejsou podmínky. Ale ty nejsou v Evropě kromě Londýna nikde. Takže musím být aspoň šest měsíců z roku v Americe, aby úroveň mých vystoupení byla tam, kde chci. Vždycky se říká, že člověk je jenom tak dobrej, jako je jeho okolí. Ve stand-upu je strašně důležitý být obklopený těmi nejlepšími.

Když tam jsem, tak minimálně pětkrát v týdnu.

Když jsem na tour, cestuju po celé Americe.

Téměř. Pod vlivem stereotypů, co vytvářejí média, jdu občas na jeviště s tím, že zrovna v tom místě bych o určitých věcech neměla mluvit. Ve smyslu, že středozápad je autoritářský a rasistický, že všichni mají zbraně, jsou proti potratům a tak dál. Když si tam potom s těmi lidmi povídám, mám většinou dobrou zkušenost. Dokážou si z těch stereotypů dělat legraci.

Určitě.

S pozitivní, protože se neomezuju jen na vtipy, u kterých vím, že se mnou budou souhlasit liberálové. Snažím se udělat to vtipné i pro republikány. Ne vždycky to vyjde, ale snažím se. Můj cíl je rozesmát všechny, ne jenom hlásat nějakou svoji pravdu. Nejsem vyloženě politický komik.

Byla jsem. Celá léta jsem měla „zelenou kartu“ (povolení k trvalému pobytu v USA), což vám v podstatě dává stejná práva, jako mají Američané, až na to, že nemůžete volit. Mohla jsem mít občanství už dávno, ale nechtěla jsem. Měla jsem pocit, že mi české občanství stačí.

Když jsem ale viděla, jak se za Trumpa a jeho administrativy nakládá s lidmi, kteří měli zelenou kartu, tak jsem si o občanství zažádala a už ho mám.

Snažím se být optimistická, protože kdo se živí komedií, měl by být optimistický. Ten problém je podle mě celosvětový, k moci se dostávají nacionalisté a populisté. Spoléhají na to, že veřejnost nemá úplně přehled o tom, co se děje ve světě, a využívají toho, aby štvali lidi proti sobě a tím zakryli skutečné problémy.

Že například v Americe miliardáři prakticky neplatí daně a že jedno procento Ameriky je bohatší než devadesát devět procent lidí. Kdyby si tohle pořádně uvědomili, tak by se snažili to změnit. Jenže místo toho, aby se mluvilo o tom, kolik si Jeff Bezos (zakladatel Amazonu) vydělává ročně, odvádí se pozornost k tomu, jak Mexičani berou Američanům práci. Což je úplná hovadina.

V podstatě ano, ale určité věci, hlavně slovní hříčky, nejdou přeložit do češtiny a musím na to jít jinak. To mě ale baví.

Mám třeba vtip o zlatokopkách, kde říkám, že když je holka hodně mladá a ten chlápek hodně starej, tak to není gold digger – zlatokopka, ale tomb raider – vykradačka hrobů. V češtině takové spojení jako vtip nefunguje, tak jsem to musela překopat. Hodně věcí mám v hlavě jenom anglicky, musím vždycky přepnout mozek na jinou frekvenci. Naštěstí anglicismy nevadí, naopak tu jsou hlavně mezi mladou generací „cool“.

Záleží na tom, jestli vystupuju pro lidi, kteří mají angličtinu jako rodný jazyk, nebo pro ty, co ji jen umí. Když s tím člověk počítá, je to v pohodě. Někdy najdu v zemích, kde bych to vůbec nečekala, fantastické publikum. Třeba v Maďarsku nebo v Itálii. Jedna z mých nejlepších show byla v Aténách, vystupovali jsme na Akropoli.

Byla jsem na gymnáziu a v té době se hodně jezdilo na roční studijní pobyty. Přihlásila jsem se do programu, který nabízeli Dánové, bylo to něco mezi střední a vysokou školou. Bydleli jsme všichni na koleji spolu, měli jsme naprostou svobodu, bylo to super. Dodalo mi to sebevědomí vyrazit ještě dál.

Chtěla jsem jít na vysokou školu. Otázka byla, na jakou a kam. V Dánsku jsem to nevyřešila, tak jsem odjela do Berlína na stáž. Bylo mi osmnáct, chtěla jsem si začít vydělávat. Firma, kam jsem nastoupila, organizovala akce a party pro velké korporáty, třeba pro BMW. Slušně jsem si tam vydělala a měla jsem tak peníze do začátků v Americe.

Vždycky jsem milovala film a psaní, ve škole mě učitelé chválili, jak píšu. Teprve někdy v sedmnácti mi došlo, že to, na co se koukám v televizi, musel někdo napsat. Koupila jsem si první učebnici scenáristiky a v osmnácti napsala svůj první film.

Víte, že už jsem to skoro zapomněla? Bylo to o houslistovi, pouličním umělci. Tenkrát jich v Německu hrála spousta, hodně Romové. Mě to fascinovalo.

Jeden, který se jmenuje Loving in America, získal ocenění na newyorském filmovém festivalu Tribeca a festivalu černošských filmů, který se pořádá v Miami. Jsem teď v jednání s 20th Century Studios o vlastní televizní show.

O vztahu na dálku.

Tím, že jsem devět měsíců v roce, možná i víc, na cestách na turné, tak pro mě nic jiného než vztah na dálku neexistuje.

Krásně, jsem zamilovaná.

Ne, je z Turecka, z Istanbulu. Seznámili jsme se, když jsme tam dělali show, kterou pořádala firma jeho kamaráda. Vídáme se ale nejvíc v Londýně.

Moc nad tím zatím nepřemýšlím, ale kdybych se někdy rozhodla mít rodinu, tak to nebude úplně tradičním způsobem ve smyslu, že se někde usadím a budu tam zapíchnutá. Aspoň do doby, kdy by děti šly do školy, by asi rodina cestovala se mnou.

Spíš bych řekla, že bych se mu nebránila. Ale ať už pro mě život v tomhle přichystá cokoli, budu s tím v pohodě. Jsem otevřená všemu.

Mám hezký život, protože cestuju, poznávám svět a každý den slyším smích lidí. Ničeho z toho, čeho jsem dosáhla, jsem vlastně nikdy neměla potřebu dosahovat. Nikdy jsem netoužila být moderátorkou Českého lva ani být předskokan nejlepších komiků na světě a vystupovat na stadionu před dvaceti tisíci diváky. Ani jsem si netroufala o něčem takovém snít. A kdyby to mělo všechno zítra skončit, nerozhodí mě to. Žádné velké životní ambice nemám.

Už čtyři roky pracuju s Billem Burrem, což je nejen podle mě nejlepší komik na světě. Je ale pro mě vzor i v tom, jaký je jako člověk. Přestože je tak velká mega star a vyprodává sportovní haly po celém světě, vždycky se ke všem kolem chová vlídně a pokorně. Nikdy taky nepřestal jezdit po malých klubech, kde vystupuje třeba pro dvacet lidí. Tam právě vznikají nejlepší vtipy.

Viděl mě vystupovat v Los Angeles v jednom klubu. A oslovil mě.

Na vysoké škole, kde bylo psaní pro stand-up součástí výuky. Nakonec mě to tak pohltilo, že jsem scenáristiku upozadila.

To je! Když jsem měla mluvit před lidmi, měla jsem obrovskou trému. Moje ambice původně nebyla stát se profesionálním stand-up komikem, ale překonat strach z mluvení na veřejnosti.

Když jsem měla poprvé vstoupit na podium, dala jsem si na kuráž pár drinků, měla jsem docela upito – vůbec to mimochodem nepomáhá –, takže si ani moc nepamatuju, o čem to bylo. Potlesk nic moc a nebylo to ani dobrý. Řekla jsem si ale, že horší už to být nemůže, a zkusila jsem to znovu. Tak po čtvrtém vystoupení jsem už slyšela smích a měla jsem pocit, že to nějak zafungovalo.

Když máte dobrý nápad, je velká pravděpodobnost, že vám ho někdo ukradne, zvlášť když je dobrý. Proto je chytrý mluvit o sobě. Těžko mi někdo ukradne, že jsem černá Češka. Ze začátku jsem tedy hodně mluvila o tom, odkud jsem. Dneska už tolik ne, jednak mě to přestalo bavit, jednak mám zajímavější témata. Vždycky ale vycházím z osobní zkušenosti.

Nechápali. Nechápali ani, že je nějaká Česká republika. Dodnes si tam asi hodně lidí myslí, že to je někde vedle Dominikánské republiky.

Byla samozřejmě jiná, než kdybych se narodila s bílou barvou pleti. Určitě ale nebyla úplně negativní. Ve škole bývají děti občas zlé, ale v běžném životě jsem se s něčím ošklivým nepotýkala. Necítila jsem se jiná, ale je pravda, že všude se na mě lidi koukali a ty pohledy vám připomenou, že jiná jste (otec pochází z Angoly).

Já ten pocit nikdy neměla, ale máma nás tak vychovávala. Jako bílá Češka věděla něco, co my ne, a říkala nám, že musíme být ve všem nejlepší. Tenkrát jsem to moc nechápala.

Jsem jeho super fanynka, ale tím, že tady nežiju a setkáváme se spíš někde po světě, jsem toho dost propásla. Až když jsem v létě byla na jeho koncertě ve vyprodaném Edenu, tak mi došlo, jak tu je slavný. Já ho především vnímám jako bráchu, se kterým máme moc hezký vztah.

Hrozně hodný a poslušný. Až mě tím štval. Já byla spíš ten rebel.

Hlavně s ním plánuju jet na prázdniny do Brazílie. Už dlouho mě to tam láká, miluju jejich hudbu. Ben chtěl, abych s ním něco nazpívala, ale já nevidím důvod. Jako malá jsem chodila do sboru, všichni si mysleli, že ta zpěvačka budu já. Mě to ale moc nebavilo. Možná jsem zpívala dobře, ale protože hlas je sval, který se musí trénovat, tak bych už asi moc dobře nezpívala.

Snaží se být na nás pyšná. Hlavně nás respektuje jako dospělé lidi, kteří sami vědí, co chtějí.

Je zajímavé, že o bráchovi žádné vtipy nedělám, ale o ní jo. Dokonce to viděla a moc se smála, líbilo se jí to.