Článek
Jste dlouholetá podporovatelka pacientů s vážným onemocněním ALS. Vzpomínáte si, kdy jste se s touhle diagnózou setkala poprvé?
V Americe mám kamarádku, která s amyotrofickou laterální sklerózou žije, takže o téhle nemoci vím dlouho. Je jedna z nejhorších, protože hlava vám funguje, ale zbytek těla ne. Jde o nevyléčitelný stav, takže nad pacienty hodně lidí láme hůl. Prostě si řeknou, že v tomhle případě se pomoct nedá, a hotovo.
Já ale odjakživa tíhnu k problémům, které jsou okrajové. Můj manžel Pavol Habera před deseti lety zpíval na akci pro jednoho fotbalistu, který sám ALS měl. Potkala jsem tam tři úžasné ženy, které se o takové lidi starají. Nabídla jsem jim pomoc. A tím to všechno začalo.
Jak přesně vaše pomoc vypadá?
Rozhodně nejsem jen na ozdobu, což platí pro všechno, do čeho dávám svůj čas a energii. Snažím se být přímo v terénu. Když třeba spolek ALSA, který vše zaštiťuje, chystal charitativní plavecký závod Prague City Swim, do půlnoci jsem s ostatními připravovala zázemí, stavěla stany a tahala krabice. Pomáhám tam, kde je třeba, a nebojím se ušpinit si ruce.
Co vám to přináší?
Určitě pocit, že to, co dělám, má smysl. A pak uvědomění si, jak dobře se člověk má, když je zdravý. Často jsme nevděční, řešíme malichernosti, reptáme. A pak vidíte někoho, kdo se potýká s tak závažným onemocněním… To si pak rychle uvědomíte, že máte skvělý život a měla byste si ho užít.
Dostala jste se někdy do situace, kdy jste se cítila bezmocná?
Určitě ne do takové jako pacienti s ALS. Ale je mi pětapadesát a co si budeme povídat, život se s nikým nemazlí. Určitě jsem zažila chvíle, kdy jsem řešila, co se mnou bude dál. Nejcitlivější je to určitě v soukromí. Co se týká profese, tam je to trochu směšné. Nevyjde vám „job“, nedostanete titulku v časopise, no a co! Ale v osobní rovině je to horší. Mám tři děti a s partnerem jsme spolu čtvrt století. Stalo se a stát se může ledacos. Občas jsem narazila do zdi, ale zatím mě ta zeď nezastavila. Na druhou stranu, člověk takové lekce potřebuje. Kdybychom životem jen polehounku proplouvali, tak se nic nenaučíme.
Padesátka je pro ženu zvláštní věk, protože pomalu začíná být pro společnost neviditelná. Vnímáte to také tak?
Já myslím, že se to mění. Už jenom tím, že ve svém věku stále dělám modeling, to bylo dřív nemyslitelné. Ale abych byla upřímná, stárnutí neřeším. Věkem jsem se nezabývala ve třiceti ani v padesáti. A nebudu to dělat ani teď. Mám štěstí, že jsem se s takovým přístupem narodila. A navíc se pohybuju ve společnosti žen, které to vnímají stejně. Třeba moji maminku by nikdy nenapadlo jít se nechat „předělat“. Když máte kolem sebe někoho, kdo s každou vráskou utíká k plastickému chirurgovi a je nespokojený se svým tělem a obličejem, tak je to samozřejmě těžší.
S manželem Pavolem Haberou (vlevo) se setkali i s první dámou Evou Pavlovou.
Modeling se sice mění, ale stále je postavený na kráse a mládí.
To je sice pravda, ale já právě díky modelingu pochopila, že dokonalost neexistuje. Ano, běžná populace se honí za ideálem, který vidí v časopisech nebo na sociálních sítích, ale já moc dobře vím, že i ta nejkrásnější modelka má nějaký nedostatek. Že je to normální člověk z masa a kostí. Že když se ráno probudí, tak opravdu nevypadá jako z titulní stránky.
Jasně, když mi bylo sedmnáct, tak jsem byla schopná o přestávce před odpolední výukou jet domů, abych se upravila a natočila si vlasy. Fintila jsem se a záleželo mi na tom, jak vypadám. Ale tak nějak normálně. Nikdy to nepřekročilo hranici. A tak to mají i moje kamarádky. Botox nebo další úpravy nemá žádná z nich. Já jsem navíc srab a bojím se skalpelu. Měla jsem pihu na nose, kterou jsem si musela nechat odstranit, a málem jsem u toho omdlela.
Když vám bylo dvacet, co jste si o padesátnicích myslela?
Vůbec nic, měla jsem úplně jiné starosti. Ani mě nikdy nenapadlo: Bože, ta je stará a měla by se sebou něco udělat… Navíc nezapomeňte, že v té době nebylo zvykem nechat si něco vyhladit. Nevědomost nás chránila.