Barbora Bočková: Až vyhoření mi otevřelo zdravější pohled na to, jak můžu žít a fungovat

Všechno v mém životě se překopalo od základů, ale paradoxně tentokrát to nebyla cílená volba. Byla jsem překvapená, jak rychle se to seběhlo. Moje tělo prostě řeklo dost, zdraví mi kompletně selhalo. Z divadla jsem nakonec odešla proto, že jsem fyzicky i psychicky nemohla pokračovat. Přišla jsem o angažmá, změnil se mi pracovní rytmus i osobní život, všechno bylo najednou jinak. Řekla bych, že se mi před dvěma lety rozsypal celý dosavadní svět, ale ne proto, že bych si to tak cíleně přála a plánovala.

Ano, už jsem to neutáhla, přestože jsem odmalička vytrvalec a vyrůstala jsem ve světě vrcholového sportu, takže si troufám tvrdit, že má odolnost nebyla nijak nízká. Došla jsem celkem brzo ke svému limitu a vyhoření. Stalo se to ještě před mými pětatřicátými narozeninami. Vůbec by mě nenapadlo, že by mě to mohlo takhle brzo potkat.

Je to plíživé, člověk si pořád nalhává, že má kde brát. Přitom jsem měla celkem jasné indicie v podobě zhoršující se kvality spánku či jídla. Všechno kromě práce jsem dávala na druhou kolej. Hloupě, až ignorantsky jsem si neuvědomovala, jak jsou tyto dvě složky pro život základní.

Dlouho a stále v tom procesu rehabilitace jsem. Měla jsem roční pauzu. Naštěstí jsem si roky šetřila, takže jsem pak měla na to, abych tak nějak pokryla výdaje na život.

Pořád mě to bolí, přece jen to byly intenzivní a plné roky života, mám tam vztahy s lidmi hrozně nablízko. Spoustu kolegů mi přirostlo k srdci a jsem vděčná, že je díky Zábradlí mám. Naštěstí tam za nimi občas zajdu, byla jsem na premiéře Paní Dallowayové a jsme v kontaktu i mimo divadlo. Takže nejsem úplně odstřižená, ale už je to jiné. Když jsem přišla do toho prostoru, už jsem věděla, že jsem jen návštěva.

V podstatě se vrátíte zase na začátek a rozpomínáte se, jak jste někdy dřív žila kvalitně a zdravě. Znovu to v sobě začínáte probouzet, zbavujete se nefunkčních návyků, anebo vytváříte úplně nové. Dokud by mě k tomu ten stav nedohnal, asi bych práci nedokázala odmítat a dál bych fungovala v tom režimu nezastavitelného rychlíku a v mém letitém nastavení „nekňourám a makám“.

Zhroucení byla jasná stopka, po které následovala hospitalizace v Krizovém centru Riaps a pak tři měsíce v léčebně, kde jsem se pomalinku začala dávat dohromady. Byly to pomalé a náročné krůčky. Na začátku bylo nejdůležitější srovnat hlavně spánek a podpořit stravu.

Uvědomila jsem si, že jsem si ten workoholismus v sobě pěstovala už od dětství. V prostředí vrcholového sportu není prostor pro únavu, jede se na výkon. A tohle nastavení jsem si pak přenesla do všech dalších životních událostí, ať šlo o studium na gymnáziu, vysokých školách, nebo o práci fyzioterapeutky či herečky. Vždy na plný plyn splnit všechny požadavky, které jsem vnímala od okolí a od sebe. Kvůli neustálé práci jsem ale pořádně neměla čas pro sebe.

Pracovním vytížením jsem popírala svoje chmurné a nicotné stavy a vlastně jsem ani nechtěla být sama, protože mi se sebou nebylo dobře. Pořád kroutím hlavou nad tím, že si až ve svých pětatřiceti letech začínám vytvářet nějaký laskavý vztah sama k sobě.

Začala jsem se sebou vést jednoduché dialogy: „Jak se mám? Co mám ráda? Co bych teď chtěla dělat?“ Dřív jsem se řídila převážně vnějšími očekáváními, kdy pracovat, kdy studovat, zkrátka plněním zadání, ale jen málokdy jsem naslouchala svým vlastním pocitům a potřebám. Naučit se najednou nějaké citlivosti k sobě samé pro mě bylo hodně náročné.

Ale nejvíc mi dalo opětovné spojení s přáteli, na které jsem neměla čas, a uvědomění si toho, že s nimi můžu sdílet i to, že mi není dobře. Že můžu ukázat svou křehkost.

Vlastně v sobě člověk musí sebrat spoustu odvahy, aby svou zranitelnost odhalil. A to nejtěžší přiznání je sám vůči sobě. Paradoxně jsem za tu krizi opravdu ráda. Propleskla mě a otevřela mi zdravější pohled na to, jak můžu žít a fungovat. Dřív jsem byla tvrdohlavý odpůrce terapií, protože jsem měla pocit, že mě se to netýká, že vše perfektně zvládám sama. Teď chodím na terapii každý týden.

No, jak říkám, učím se to. Ale ráda. Uvěřila jsem iluzi, že když jsem k druhým empatická, vnímám jejich trápení i radosti a že když téměř denně pracuji s emocemi jak ve fyzioterapii, tak v herectví, tak že se v nich prostě a jednoduše vyznám. Od sebe jsem ale byla hrozně vzdálená. U druhých se to holt vidí a cítí snáz.

Musím říct, že se mi na tom projektu líbí hlavně to, že se hraje na čerstvém vzduchu, venku. Nejste zavřená v jedné místnosti o čtyřech stěnách. Nádhera. Ale vážně: pro mě je to první zkušenost se Shakespearem, protože jsem se dlouho pohybovala spíš na alternativnější nebo autorské divadelní scéně.

Mám k Shakespearovi a jeho blankversu velký respekt. A měla jsem především obavy, jestli jsem té látce schopna plnohodnotně porozumět. Ale naštěstí se ty strachy celkem brzy rozplynuly. Před začátkem zkoušení jsem na pět dní odletěla na Mallorcu. Říkala jsem si, že v létě budu poslouchat plány přátel, kam jedou na dovolenou nebo odkud se zrovna vrátili, zatímco já budu hrát, tak si to moře dopřeju teď, ať pak nezávidím.

Vzala jsem si s sebou Othella v překladu profesora Hilského a četla si kousek od moře. Nevím, co se stalo za zázrak, jestli kouzlo místa, ale ve verších jsem se neztratila, ba naopak jsem celou tragédii zhltla na jeden zátah a pak jsem jen další hodinu seděla, koukala na moře a říkala si, jaký je ten Shakespeare borec.

Ano. Tam mi vlezl pod kůži. Krásné bylo, že po cestě na ostrov jsme shora z letadla koukali na Benátky, kde se Othellova tragédie z poloviny odehrává, a povídali si o nich. Prostě synchronicita. Ten text je dechberoucí tím, kolik možných dějových linek v sobě nese a nakolik dává tvůrcům prostor vydat se po jedné nebo i více z nich.

Režiséra Braňa Holička a dramaturgy Jana Tošovského a Tomáše Jarkovského oslovila především mezilidská vztahová linka. Na pozadí je stále téma války a rasové diskriminace, nejvíc prostoru však má téma lidské žárlivosti, naivity, manipulace, intrik a domácího násilí.

Těch výkladů, jaká může Emilie být, je vlastně spoustu. Může být naivní a slepá, může být nevědomky manipulovaná nebo manipulace kolem sebe může brát úplně přirozeně, anebo se jí můžou dokonce i líbit. Možností je hodně. My vztah mezi Emilií a Jagem vnímáme jako takový ten klasický, jiskřivý, vášnivý italský pár, který je vedle vztahu Othella a Desdemony založený spíš na chtíči a živočišnosti než na čiré lásce. Emilie Jaga miluje a doufá, že to tak jednoho dne bude mít i on, a proto zůstává. Jestli Jagovy manipulace vnímá, nebo je opravdu tak naivní, to se dozvíte na představení.

No, pokud se ten druhý rozhodl se mnou být a má mě rád, tak mi i věří. Proto nevidím důvod pro žárlení. To je ideální stav. Určitě jsem ve svých mladých letech nejednou žárlila.

Žárlivost je odrazem nedůvěry. Myslela jsem, že když někdo žárlil na mě a nevěřil mi, tak na tom určitě nějaký podíl viny mám, že třeba nevědomky dávám tomu druhému nějaký důvod.

Později mi došlo, že to sice je odraz nedůvěry, jen ne v toho druhého, ale v sebe. Každý máme někdy slabší období, kdy najednou ztratíme půdu pod nohama, sebedůvěru a objeví se žárlivost. Člověk si přestane být jistý sám sebou, tak začne zpochybňovat i okolí. A nejblíž je partner. Žárlivost ale není jen mylná odbočka, bohužel to může být i posel pravdy… A přesně takhle dokáže Jago zasít zrníčko pochybnosti do Othella.

Vždycky jsem byla hodně teritoriální, potřebovala jsem mít domov jako takovou oázu bezpečí, klidu, vlídnosti. Čímž domov samozřejmě má být. Jen jsem na tom tak nějak divně lpěla. Asi to teď nedokážu nějak srozumitelněji vysvětlit. Ale nedávno mi ve sprše projelo hlavou, že se toho lpění nějak zdravě vzdávám. Asi na té často opakované větě „pravý domov si nosíte v srdci“ něco bude.

Možná jsem si už nějaký ten domek nebo bezpečnou komůrku jakž takž vytvořila v sobě a nepotřebuju se tolik vázat k tomu materiálnu. Nevím. Samozřejmě se ale na svůj domov jako takový moc těším, až si ho jednou vytvořím.

No, bylinky už vlastně nesbírám. Dřív jsem chodila hodně na sběr, bavilo mě dělat tinktury a čaje. Teď už mám doma jen základní výběr, jako je šalvěj, měsíček lékařský, lipový květ.

Víc se věnuju květinám. S mou kamarádkou vážeme jak svatby, tak jiné slavnosti, děláme květinové výzdoby, je to radost. Miluju svatby a dojímání se. Myslím, že tenhle vztah ke květinám mám po babičce Julince, která, mimo jiné, pracovala i roky v zahradnictví. Říká se o ní, že má zelené ruce, každou zvadlou kytičku dá zase do kupy.

Babička je srdce naší rodiny, ona je důvod, proč spolu dokážeme fungovat a komunikovat i přesto, že se v naší rodině odehrálo hodně těžkých věcí. A vždycky byla tím velkým srdcem, ke kterému se vraceli i odloučení partneři po rozvodech. Její rodiče byli velkostatkáři a ona sama má dodnes králíky, slepice a zahradu, kde pořád něco pěstuje. Ustála situace, od kterých by většina lidí utekla. Tento rok oslaví 87. narozeniny, ale málokdo by jí ten věk tipl.

Vedle péče o dům a malé hospodářství na střídačku hlídá všechny děti a pravnoučata, běhá za nimi, když jedou na odrážedle, sama se pořád dopravuje na kole a cestuje i za mnou do Prahy. Pořád se ráda učí novým věcem. V tom je podle mě to tajemství života, mít pořád zájem objevovat nové věci. Vždycky když je mi těžko, vycítí to a volá mi. Když mi bylo špatně a dávala jsem se do pořádku, sbalila si věci, přijela za mnou do Prahy a starala se o mě.

Určitě na Shakespearovky, které budou protkané výlety do přírody, kvalitním časem stráveným s nejbližšími, koupáním, kempováním, snad i kolem, ohýnky a svatbou přátel. Od září mi pak začíná natáčení, na které se taky těším. Dál o sebe budu pečovat, budu dobře spát, jíst, dál chodit na terapie. I když to zní zase jako povrchní klišé, jsem za tenhle životní karambol opravdu vděčná.