Článek
Vzpomeneš si, jaký to byl pocit, když ses poprvé uviděla na plakátu k filmu Amerikánka?
Bylo to fakt hustý! Kamarádka mi napsala, že jsou plakáty po celé Praze, ale já jí moc nevěřila. Myslela jsem, že přehání, že někde na zastávce bude jeden plakát nebo tak. A pak jsem najednou přijela do Prahy a fakt to bylo na hodně místech. V metru, na ulicích, na tramvaji… Byla jsem z toho překvapená, dojatá, zároveň mi to přišlo skoro až neskutečný. Vlastně jsem si v tu chvíli úplně neuvědomovala, co se děje, jenom mi to přišlo zvláštní, zvláštní dobrým způsobem.
Kdo ti to vlastně řekl jako první, že budeš na plakátech?
Režisér Amerikánky Viktor Tauš. Myslela jsem, že to říká spíš ze srandy nebo že je to jen takový to - jo, jo, budeš slavná po celý Praze. A ono se to pak fakt stalo a já tomu ani nevěřila, dokud jsem to neviděla na vlastní oči. Bylo to asi před rokem, když šla Amerikánka do kin.
Co tvoji kamarádi a spolužáci? Jak na to reagovali?
Kamarádi, co mám z Amerikánky, byli skvělí, měli radost. Během natáčení jsem si našla fakt blízké přátele a jsme pořád v kontaktu. Na gymplu, kam jsem nastoupila do primy už po natáčení, to taky bylo v pohodě. Spolužáci věděli, že hraju ve filmu, ale vlastně to moc neřešili. Kamarádky mě podporujou, ale jinak se o kulturu tolik lidí kolem mě nezajímá - a to je vlastně dobrý. Není to ani přehnaný obdiv, ani nějaká závist nebo něco negativního, což je asi nejlepší.
Učitelé ti fandí?
Někteří učitelé jsou trochu naštvaní, protože mám hodně zameškaných hodin. Ale celkově si myslím, že to berou dobře. Třeba teď mě požádali, ať napíšu článek na školní web o tom, jak jsem byla nominovaná na Českého lva. To mi přišlo moc milý. Je super, že mě podporují, i když teda těch zameškaných hodin mám fakt hodně, nejvíc z celý třídy.
Amerikánka je silný příběh z prostředí dětského domova, některé scény jsou emotivní. Bylo pro tebe náročné je zahrát?
Některé scény byly hodně těžké. Ale díky tomu, že jsme měli během natáčení bezpečné prostředí, jsem se ničeho nebála. Když jsme točili něco smutného nebo náročného, uměla jsem to ze sebe po chvíli setřást. V Amerikánce hrají hodně dobré herečky Pavla Beretová a Lucka Žáčková, pomáhaly mi už při workshopech, které jsme měli před natáčením, a pak nám dětem radily v jeho průběhu.
Hrajeme spolu i v divadelním projektu Snowflakes, který s Amerikánkou souvisí a obsahuje příběhy dětí z dětských domovů, takže jsme pořád v kontaktu. Na workshopech byly všechny děti, co pak hrály ve filmu, včetně těch z dětských domovů. Dělali jsme různá cvičení, ale hlavně jsme se poznávali. Celý scénář jsem dostala až ke konci natáčení. Do té doby jsem pokaždé četla jen konkrétní scénu, kterou jsme měli zrovna točit.
Co ti nejvíc pomáhalo se do role Emy dostat?
Během workshopů jsme říkali takovou mantru, která je pak i ve filmu: „Jsem skála. Jsem útes. Jsem síla, kterou nedokážete zlomit.“ To jsme si opakovali a různě se u toho hýbali, pomáhalo nám to se naladit. Některé scény šly dobře, jiné vůbec.
V jedné scéně jsem měla brečet a být u toho naštvaná, ale vůbec mi to nešlo. Točili jsme to pořád dokola, asi desetkrát. A pak mi Viktor řekl: „Tak se na mě naštvi, že to točíme už podesátý.“ A já se fakt naštvala - a pak to najednou šlo. A brečela jsem úplně doopravdy, ale už ne kvůli scéně, ale protože jsem byla vyčerpaná.
Ve filmu Amerikánka, který získal čtrnáct nominací na Českého lva
Pamatuješ si pocit z prvního promítání, když ses viděla na plátně?
Jo, bylo hrozně divný najednou vidět všechno pohromadě - to, co jsme točili tak dlouho. Ale necítila jsem, že se koukám na sebe. Spíš jsem měla pocit, že jen sleduju Emu, tu postavu. A čím víckrát jsem film viděla, tím víc mi docházelo, jak je silný. Několikrát jsem u něj brečela.
Po pár dnech jsme byli jako jedna parta. Přestali jsme řešit, kdo je z děcáku a kdo ne.
S dětmi z dětského domova sis rozuměla hned?
Nejdřív to bylo trochu zvláštní. Oni už se znali mezi sebou, my jsme pro ně byli noví. Ale rychle jsme si na sebe zvykli. Po pár dnech jsme byli jako jedna parta. Přestali jsme řešit, kdo je z děcáku a kdo ne. Byli jsme u nich v domově i na návštěvě - ukazovali nám pokoje, povídali si s námi. Všichni byli hrozně pozitivní a hodní. Na to, co zažili, působili neskutečně silně.
Jak ses k roli Amerikánky vlastně dostala?
Děda mě přihlásil do castingové agentury - a asi po roce mi zavolali, že mě zvou na casting. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Měla jsem zahrát pár situací, třeba vyprávět pohádku pro malého bráchu. A to je vlastně vtipný, protože ten kluk, co ve filmu hraje mého brášku, je opravdu můj reálný brácha. Viktor Tauš na castingu nebyl, ale pak viděl nahrávku a na základě toho mě pozval na workshopy. Tam jsme se potkali poprvé osobně. To jsem ale ještě nevěděla, kterou roli dostanu.
Měla jsi velkou radost, když ses dověděla, že to bude hlavní role?
Jo, to bylo úplně hustý! Seděli jsme v kruhu a oni nám postupně oznamovali, kdo bude koho hrát. Nejdřív se četly spíš ty menší role, potom ty větší. A pak najednou řekli, že já budu Ema. Byla jsem fakt nadšená, takové to, že ti to chvíli nedochází.
Pamatuju si, že jsem pak hned volala dědovi a říkala mu: „Dědo, dostala jsem hlavní roli!“ Mamka byla taky moc nadšená. Celý to bylo hrozně silný, hlavně pro mě, protože jsem byla ještě malá, bylo mi asi deset. Detaily si už přesně nepamatuju, ale ten pocit radosti si pamatuju úplně přesně.
Super.cz
Takže celý ten příběh odstartoval tvůj děda.
Děda vždycky říkal, že jednou budu herečka. Doma máme dokonce takové staré video - jsou mi na něm asi dva roky, mám na sobě šatičky a korunku, zpívám písničku a říkám do kamery: „Divadlo herečky Klárky, víly!“ (směje se) Takže možná už to bylo nějak ve mně, i když jsem si to neuvědomovala.
Pak jsem měla období, kdy jsem se styděla a herectví mě vůbec nelákalo. A pak zase přišla vlna, kdy mě to začalo bavit. Takže to bylo takové nahoru dolů, ale děda měl pravdu.
Chodila jsi na dramaťák nebo do hereckého kroužku?
Chvilku jo. Asi měsíc nebo dva jsem chodila v Turnově na dramaťák, ale moc mě to nechytlo. Zkoušeli jsme různá cvičení, třeba jsme měli dělat, že jsme židle, nebo předvádět nějaké zvuky. Nebylo to jako opravdové hraní. Taky jsme se měli učit básničky a recitovat je, což mě moc nebaví. Takže jsem to brzo vzdala.
A přesto jsi to dotáhla až k nominaci na Českého lva. Co pro tebe znamenala?
Znamenala pro mě strašně moc, nečekala jsem to. Nominace se vyhlašovaly po tom, co jsme se vrátili z Ameriky. V Českém centru v New Yorku jsme hráli Snowflakes a měli jsme projekci Amerikánky s diskusí, strávili jsme tam deset dní. Po cestě jsem byla unavená, takže jsem oznámení nominací zaspala. Když jsem se probudila, měla jsem plný mobil zpráv, všichni mi gratulovali, bylo to hustý! Lva jsem sice nakonec nedostala, ale zklamaná nejsem.
Říká se to o každé nové generaci, že je jiná, horší, pohodlnější. Už ve starověku si starší stěžovali na mladé.
Umíš si představit, že bys prožila něco podobného jako tvoje postava z Amerikánky?
To, co zvládla Ema ve filmu, bych nedala. Ona je hrozně odolná, prošla si těžkýma věcma. Je to o to silnější, když si člověk uvědomí, že se ten film natočil podle skutečného příběhu. Jinak si ale myslím, že děti toho zvládnou spoustu, i když si to dospělí často nemyslí.
Někteří dospělí říkají, že dnešní děti jsou pohodlnější a málo odolné.
Myslím, že se to říká o každé nové generaci, že je jiná, horší, pohodlnější. Už ve starověku si starší stěžovali na mladé, youtuber Kovy (Karel Kovář - pozn. red.) o tom natočil vtipný video. Jasně, v něčem jsme jiní, ale to je normální, neznamená to, že jsme horší.
Co by sis přála, aby si diváci z filmu Amerikánka odnesli?
Chtěla bych, aby si odnesli naději. Aby uvěřili, že i když věci vypadají hodně zle, můžou to zvládnout. A taky aby si díky tomu filmu víc uvědomili, jak to vypadá v dětských domovech, a že je důležité, aby každé dítě mělo blízkou osobu. Může to být skrze hostitelskou péči, která umožňuje brát si dítě z děcáku domů třeba jen o víkendech, zajít s ním někdy do kina nebo na výlet. I to může změnit život.