Aňa Geislerová: Nemám strach věci opouštět a objevovat nové

Nestává se často, že by herečka napsala knížku. Možná je to tím, že herečka vyjde před diváky, zatímco spisovatel píše v ústraní. Jak si ty dvě polohy extroverta a introverta rozumějí ve vás?

Necítím se ani jako extrovert, ani jako introvert. To, co říkáte, jsou představy o tom, jaký kdo je. Znám mnohem víc plachých, citlivých herců, kteří se živí svými emocionálními schopnostmi, než extrovertních umělců. A pak znám spisovatele, co jsou baviči, třeba Halina Pawlowská. To je spisovatelka, co patří na jeviště. Nedovedu se najít ani v jednom z těch označení.

Vaše knížka má deset povídek. Jsou nějaké, co se tam nedostaly?

Ne, ale jsou další, co mě napadají. Jenže nevím, jestli ještě budu psát povídky.

Povídka je těžký žánr. Na malé ploše se musí odehrát úvod, zápletka i vyústění.

To je dobře, že mi to nikdo neřekl, já to nevěděla. Na povídce mi přišlo super právě to, že to je omezený útvar s menším počtem stran. Mám trochu dětinský pohled, že na knize je nejtěžší popsat mnoho stránek. Takže jsem nevěděla, že je povídka těžký obor. Takhle o věcech nepřemýšlím. Mám povídky ráda, pamatuju si, že takhle nějak se píšou, a přišlo mi to skvělé. Zkratka a zhuštěnost mi vyhovuje. Možná je to i opatrnost, když jsem nejprve přišla s fejetony, pak jsem přesedlala na povídky a pak si možná troufnu na delší knihu. Povídka je zkrátka těžší než fejeton a snazší než román.

Troufnete si na román?

Doufám. Psaní je pro mě bytostná potřeba. Neberu ho jako něco, co by šlo vedle mojí herecký kariéry. Je to něco, co jde přede mnou. Je to můj komunikační prostředek se světem. Není to žádný můj vedlejšák.

Veřejnost vás může vnímat jako herečku, která si odskočí tu k psaní, tu k navrhování módy, tu k provozování cukrárny. Souhlasíte?

Rozhodně mě tak vnímat může, to neovlivním a moc na to nehledím. Ve svém životě jsem vždy uvažovala tak, a asi jsem k tomu byla i vedená, že bych měla dělat to, co opravdu chci. To naštěstí dělám, ačkoli necítím potřebu se k tomu fixovat. Nemám strach věci opouštět. Nemám strach objevovat další věci. Miluju herectví a nevzdávám se ho, ale zároveň mám potřebu dělat tolik jiných věcí! Zrovna včera měl můj desetiletý syn se mnou brigádu ve skladu, kde jsem podepisovala knížky, a podivoval se nad tím, jaké profese jsem ve svém životě dělala. Odpověděla jsem mu, že jsem moc ráda, že jsem toho mohla zkusit tolik. Máme jen jeden život, ale tolik chutí!

Neláká vás třeba režie?

Ta by mě zajímala, ale uvědomuji si, že je to velmi těžký obor. Nám, hercům, se zdá, že spoustě věcí rozumíme a víme, jak na to. Ale ono udělat dva kroky z místa před kamerou k místu za kamerou je obrovský rozdíl. Mít tu zodpovědnost a vizi, odpovídat na všechny dotazy, řešit průšvihy, přistoupit na všechny kompromisy, které nutně při natáčení nastanou, a přitom zůstat konzistentní, vyžaduje extra odolnost. Možná k ní spěju, ale ten čas ještě nenastal. Možná by mě dříve než režie zajímalo producentství. Poměrně chápu potřeby kreativní, ale i výkonné filmové složky, což jsou opravdu dva rozlišné světy, které spolu neumějí komunikovat. Připodobnila bych to k limbickému systému a neokortexu, tedy k částem mozku zodpovídajícím za emoce a racionalitu. Někdy to mezi sebou mají těžké. V nejhorším případě jdou proti sobě, což by nastávat nemělo.

Mnoho spisovatelů čerpá ze svého života. Odkud přicházejí podněty k psaní k vám?

Z mého reálného života v té knížce není nic, ale jsou tam věci, které probouzejí moji fantazii. Může to být věta, kterou zaslechnu, historka, poťouchlost. Nedávno jsem se například dozvěděla, a dost mě to pobavilo, že jedna lžička medu je jeden život jedné včely. Včela za svůj život vyprodukuje jednu lžičku medu. Asi proto mi odjakživa přijde, že by člověk med neměl jíst jen tak, protože je opravdu vzácný. Ale taky jsem si začala představovat, jaké by to bylo, kdyby tak fungoval člověk. Kdyby sbíral zrníčka pylu a celý život je dával do nějakého bazénku a dělal pak z toho med. To je informace, která ve mně vzbouzí fantazii, a mám chuť ji nějak zpracovat. Třeba jako povídku o člověku, co si myslí, že je včela.

V knize je hodně ženských postav, jedna povídka je ale psaná v mužské ich-formě. Bylo těžké psát jako muž?

Šlo to. On ten chlap je trošku mimo, divný. Žena tohoto typu by byla méně věrohodná. Jeho systematičnost a pedantnost zakládající na psychickou poruchu, stejně jako jeho oddanost matce, se popisovala dobře. Muži, kteří nikdy nedospějí, to je pěkné téma.

Stačí jeden moment, který celou situaci změní, a pak se překročí pomyslná hranice chování nebo vnímání. Tento moment se ve vaší knize opakuje. Proč?

Hraniční stavy mě zajímají. Vím o jejich existenci, vím, že se může stát okamžik, který je zlomový. Někdy se to zpětně těžko hledá. Ale v určitou chvíli si člověk něco uvědomí. Anebo něco ví natolik jistě, že mu to změní život. To mě fascinuje a moc jsem chtěla, aby se mi to taky stalo. Abych najednou přesně věděla. V životě se stává, že když už je něčeho moc, anebo málo, tak se něco změní. Tyto momenty mám ráda.

Zažila jste je?

Jasně že jo, mockrát. To nemusí být dramatické věci, může to být věta, kterou někdo řekne, a vy ji léta považujete za bezvýznamnou. A pak vám to docvakne. Najednou víte, co tím ten druhý myslel.

Kdo jsou vaši první čtenáři?

Ségra Lela, můj muž a někdy moje děti. Těm jsem četla tu povídku o tom divném chlápkovi. Dost je to bavilo. A pak taky samozřejmě pan Dočekal jako nakladatel. Když byla povídka hotová, vždy jsem mu ji poslala. On ale chválou neplýtvá.

A když zazní rada?

Často se stane, že řeknu, že to je blbost, a pak to udělám tak, jak mi řeknou ti blízcí. Nejdřív odseknu, že se mi líbí, jak jsem to napsala, ale později to opravím, protože nad tím přemýšlím. Největší provázanost ale mám s Lelou. Naše citlivosti jsou si tak blízké, že mě někdy překvapí, co ona vidí a na co mě upozorní. Často má pravdu.

I kresba na přebalu knížky vznikla díky vašemu napojení. Lela povídky nečetla, přesto její ilustrace dokonale vystihuje atmosféru jedné z nich. Náhoda?

Až strašidelná.

Proč má žena na ilustraci igelitový pytlík na hlavě?

Ten vymyslela taky Lela. Nejdřív to bylo bez pytlíku a figuroval tam krab, jako by snad tu ženu okusoval, a evokovalo to, že je vlastně po smrti. Pytlík tam dala na zkoušku, ale mně to přišlo geniální. Lidi mi teď posílají na Instagram fotky s pytlíkem na hlavě a mně se to moc líbí. Jen nechci, aby riskovali svůj život a přetahovali si pytlík přes obličej. Mít jako doprovodný merch ke knize igelitový sáček je fajn. Když půjdeme do hloubky, mě osobně mikrotenový sáček děsí. Bude na světě déle než kdokoli z nás. Jeho poločas rozpadu je dvě stě let. Přežije nás.

Povídky psal i váš otec. Jaké byly?

Byly to spíš pohádky, dost intelektuálně náročné. Když je psal, bylo nám s Lelou tak čtyři pět let. Eťa ještě nebyla na světě. V těch povídkách jsme se jmenovaly Baňa a Mela. Já byla Baňa. Jsou krásné, filozofické, o smrti a božím soudu, objevuje se tam bůh a smrt a zvláštní věci. Nemohly jsme tomu rozumět. Ale milovaly jsme je, protože jsme v nich byly my a třeba i naše babička, která se v jedné z nich zakuklila. Dlouho jsem trpěla výčitkami, protože jsem si myslela, že jsem ty pohádky po tátově smrti ztratila. To byl hrozný pocit.

A pak se ukázalo, že ne. Že je měla Lela. Jsou teď schované u mě, chceme je přepsat a udělat z nich knížku s Lelinými ilustracemi. Jsou totiž opravdu krásné. Jsou v nich obrazy, jako že smrt je krásná paní s dlouhými červenými nehty. Až jako dospělé jsme si řekly, že to asi nebyla smrt, ale třeba milenka. Je tam i obraz, kdy tatínek zlobí maminku, a tak se rozestoupí nebe a zjeví se poštovní velryba, která mu nese pozvánku k božímu soudu za to, že neluxoval. Můj otec měl opravdu zvláštní vidění světa.

Asi ho máte po něm.

Oba mí rodiče jsou takoví.

Kdybyste psala román, o čem by byl?

To vám nepovím. Není šťastné to říkat dopředu. Když jsem si ale přečetla všechny povídky, došlo mi, že skoro všechny maminky jsou tam polobestiální, nebo až dokonce čarodějnické. Funkce matky mi přijde nejzávažnější, nejsložitější na světě. Je to víc než být partnerka, milenka. Pro chlapy i ženský jsou nejdůležitější matky. A tak mě překvapilo, že je tam toho tolik. Že ony ničí, zabíjejí, dusí svoje děti. Tohle téma tou knížkou prolézá. Tak uvidíme. A román bych té příští knížce neříkala, lepší je říkat novela. Román je romantický, novela se mi líbí víc.

Je módní si řešit vztahy s matkou.

Ano a většina lidí si myslí, že hrozná je jen ta matka. Oni už ne. Často vidím kamarádky, jak se baví o tom, co jim dělají matky, a pak přiběhnou jejich děti a ony jim udělají to samé. Každý totiž občas vygeneruje mateřskou hrůzu. Tomu se nedá vyhnout.

Máte vztah s dcerou o hodně jiný, než jste měla vy se svojí mámou?

Asi jste s dcerou řekla záměrně, protože mám pocit, že s klukama je to snazší. Mě to ale se Stellou hrozně baví. Spoustu věcí chápu a mám v živé paměti, jak jsem je prožívala já. Baví mě i ta nepředvídatelnost puberty, chování, reakcí. My se se Stellou umíme pěkně střetnout, ale ona je o něco šikovnější, než jsem byla já. To jsme s mámou neuměly, přijít za sebou. A to my se Stellou děláme. Já se někdy jdu omluvit a chci to s ní vyřešit, nechci to nechávat být. I já jsem se v tom asi vyvinula. Ale ona to má v sobě taky a to se mi na ní líbí. Konflikt je prostě život, je to určování hranic, vyjadřování názoru, je to cesta k dohodě. Cítím, že mezi námi nic neulpívá a není to tak, že by mě nesnášela. Průběžně umetáváme, co je třeba.

Vztah matky a dcery je velmi intimní, křehký a zranitelný. Otisk matky máme v sobě. Často nám ukazuje, co na sobě odmítáme vidět. Souhlasíte?

Já to vnímám, že je to jako v módě. Když je sezona dlouhých kalhot, musí zákonitě přijít sezona krátkých. Čili když moji mámu babička držela zkrátka a všechno měla zakázané, my jako její děti jsme měly svobodu. Ale nás ta svoboda štvala. Chtěly jsme řád. A tak ho dopřáváme svým dětem, ale ony chtějí svobodu. Tyto cykly mi přijdou nevyhnutelné a někdy je to náročné. Zažila jsem momenty, kdy jsem si přála, aby už stály na vlastních nohou. Že už toho mám s nimi dost.

Jenže spoustu věcí zbytečně silně prožíváme a ony jsou dané neurobiologicky. Jsou naprogramované pro náš vývoj. Mám vynikající terapeutku, se kterou tyhle věci řeším, a ona mě vždy uklidní, že to, co se děje, je standardní, v pořádku a vlastně i známkou toho, že moje děti jsou z dobré rodiny. To mě uklidňuje.

Zmínila jste módu, navrhovala jste ji pro Pietro Filipi, nechybí vám to?

Někdy jo. Teď, v souvislosti s mojí knížkou, vzoruju v Modetě Jihlava plavky. Tam si všimli, když jsem lítala kolem látek, jak se s nimi mazlím. Mám svůj e-shop, kde plánuju prodávat nejen knížku, ale i trička, šperky a další rukodělné věci.

Věnujete se také hereckým workshopům. Baví vás předávat zkušenosti?

Proto to s Kateřinou Oujezdskou děláme. Nalejvárna o věcech, které vám na škole neřeknou, protože se u nás na školách nic o filmovém herectví neučí. Přitom je to pro fungování herce zásadní. Je skvělé dát ty samé rady, které otevřely oči mně, někomu dalšímu. Chodí k nám mladí, ale i zkušení herci. Workshop už proběhl i na DAMU a FAMU. Je to taková základní průprava, jak tenhle složitý obor nahlížet a chápat.

Ještě jsme nezmínili vaše podnikání v cukrárně Snídejte šampaňské. Jaké to bylo?

To už je moc dávno, asi patnáct let. Měli jsme tehdy cukrárnu v ulici, kde jsme bydleli, dvě minuty od domu. Velmi jsme se díky tomu propojili s místní komunitou, byl to nejlepší sociální průzkum. Neprodělali jsme, a něco i vydělali. Tehdy jsme tam s manželem i obsluhovali, ale pak přibyla práce mně i jemu a my to prodali. Beru to tak, že každá kreativní aktivita se rovná lásce. Ať je to hraní, psaní, vaření, nebo reálná láska. To je jedno. Pokud to děláte srdcem, pohltí vás to a nutí dělat věci nově a jinak. Je za tím kreativita. Zrovna na společný život je jí třeba hodně. Mám to všechno v jednom balíčku a dělám to s láskou.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Co tě nezabije - Aňa Geislerová