Článek
V prvním uvedení Smetení Antigony na scénu Jakubem Macečkem v brněnském Studiu Marta JAMU byly zvýrazněny aktualizace pozměněného Antigonina odkazu. Její osobní oběť devalvují pachtiví současníci, kteří při džbáncích piva "tvoří dějiny". Mančal taková zjednodušení přitlumil a určující ideou jeho inscenace je nepominutelnost sebereflexe, odmítnutí tlustých čar za minulostí, již je třeba buď očistit, nebo spravedlivě pohřbít.
Od Sofokla k postmoderně
Antigonino hrdinství tkví u Sofokla v tom, že uloží do hrobu bratra Polyneika padlého v boji proti Kreónovi navzdory svévolnému zákazu vítězného tyrana. U Sikory naopak - v režisérově interpretaci nakonec až poněkud nekrofilně - vyhrabává Antigona Polyneika z hrobu. Společnou ideou se Sofoklovou tragédií je výzva k zápasu s tyranem, Kreónem.
Sikora prostřednictvím hrdinky nastavuje zrcadlo konzumentské spokojenosti (Antigonina sestra Ismena, Kreónův syn Haimon). Konfrontuje ji s revoluční nesmiřitelností. Antigona vyzývá k činu, k sebeobětování. V aktualizacích působí ovšem za vlasy přitaženě např. obraz věštce Teiresia (Martin Polách) jako šéfa zpravodajské služby...
V Liberci mají nápadnou a herecky identickou Antigonu v Markétě Tallerové. Herečka dokáže být nesmiřitelnou revolucionářkou, ale i zrazenou politickou sólistkou, po lásce toužícím, temperamentním děvčetem. Charakteristiky protihráčů tak zřetelně vyhrocené nejsou, snad s výjimkou samolibého Haimona Petra Pěknice. Připomenutím odkazu poetismu je Pierot Davida Punčocháře. Ostatní postavy - Istmena Anny Hrnečkové, Kreón Jaromíra Tlalky - nedosahovaly (alespoň na premiéře) potřebných hloubek rozpornosti.
Pozor na selhání intelektu
Sikora i Mančal, jsou při vstupu do uměleckých konfrontací někde tam, kde vzešly blesky avantgard - ve 20. a 60. letech. Navazují na proudy, jež předcházející generace studiových divadel utopila v sebedehonestujícím, alibistickém pojmenování "avantgarda pravicová" (Petr Oslzlý) - což je zřejmý protimluv a nesmysl. Studie v programu ke Smetení Antigony svědčí o hledání. V četných citacích filozofických a jiných duchovních autorit měli by však autoři možná začít od Selhání intelektu Pavla Kohouta. Pro oživení paměti, kam ústilo ve 20. století levicové poblouznění.
Malé divadlo DFXŠ Liberec - Roman Sikora: Smetení Antigony. Režie Petr Mančal, dramaturgie Tomáš Syrovátka, scéna Miroslav Melena, kostýmy Jana Sováková, pohybová spolupráce Marcela Benoniová, Jiří Reidinger.