Článek
Proč bohémské? Protože pouze člověk s určitými bohémskými až dobrodružnými sklony může vyrazit s aparátem mezi subkultury v Íránu, ukrajinské masové vrahy, do vyhořelé Amazonie nebo mezi ženy bojující na Donbasu. Autor chce svými, mnohdy kontroverzními, snímky vytvořit prostor pro diskusi. A kdyby prý ukazoval to, co už lidé vědí nebo co se jim líbí, tak by jeho tvorba neměla sílu něco změnit. Jinou krásou navíc nazývá stav mysli.
Jednotlivé kapitoly nejsou řazeny chronologicky, ale spíše intuitivně, a každá z nich je doplněna i příběhem, který píše autor hovorovým jazykem. Díky tomu vyprávění vyznívá mnohem autentičtěji, jako kdyby nám ho někdo vyprávěl nad ránem v restauraci u piva. Čtenář tedy nemá pocit nějakého mentorského předkládání informací, ale vyprávění cestovatele, který přibližuje zážitky z cest.
Těšínského fotografie pracují především s odlišnou kompozicí, než s jakou se setkáváme u reportážních snímků v médiích. Autor často prezentuje jen fragment tváře, aby nechával prostor pro určité tajemství. Snímek vypadá na první pohled jako špatně oříznutý, ale v tomto případě jde o jasný vizuální záměr.
Třeba titulní fotografie ke kapitole Ženy ve válce pro Donbas prezentuje v prvním plánu jen polovinu tváře jedné bojovnice. Aby ovšem snímek takzvaně nepadal doprava, vyvažuje ho dění v druhém plánu. Má však rozostřené kontury, takže není vlastně jasné, co konkrétně zobrazuje. Právě tam je vytvořen velký prostor pro domýšlení si vlastního příběhu pozorovatelem.
Jestliže Těšínský mluví o tom, že fotografii vnímá jako zbraň, která umí zabít stereotypy, tak je třeba říct, že se naučil s touto zbraní velmi dobře zacházet. Protože jestli něco umí dobře ukázat, tak to, že náš svět funguje poněkud jinak, než vidíme večer v televizi.