Článek
Věnujete se dvěma liniím, povídkám s tematikou koček a detektivní tvorbě. To jsou poměrně odlišné žánry. Mají z hlediska psaní vůbec něco společného?
Vlastně ano, mají společného mnoho. Jak v povídkách, tak v detektivních románech se totiž snažím jít pod povrch. V příbězích o zločinu mi nejde jenom o popis policejní práce a dopadení pachatele. Mnohem důležitější pro mě je, co se děje v lidech. Snažím se mezi řádky sdělit i něco víc, než že se stala vražda, vrah byl potrestán a dobro zvítězilo nad zlem. Vlastně mě víc než samotné vyšetřování zajímají osudy jednotlivých postav. A stejně tak mé kočičí povídky jsou vlastně především sondami do duší lidí – kočky jsou v nich spíš jednotícím prvkem.
Ať píšu cokoli, baví mě stavět hrdiny do zlomových situací, kdy se jim život nevyvíjí podle jejich představ, a oni sbírají sílu k tomu, aby povstali z popela. Příběhy postav v detektivkách i povídkách jsou často o hledání sebe sama, svého místa na světě, vnitřní rovnováhy. A je to od první do poslední řádky procítěné.
Proč vlastně zrovna tyto dva žánry?
Do psaní první detektivky jsem se pustila proto, že jsem je v té době hodně četla. Po určitém čase jsem došla do fáze, kdy už jsem v knihovně nemohla najít detektivku, která by mě lákala ke čtení. Tehdy mě celkem drze napadlo, že bych nějakou mohla zkusit napsat sama. Po napsání několika kapitol mi bylo jasné, že mě to baví a připadalo mi, že mi to jde. A když mi prvotinu vydalo hned první nakladatelství, kterému jsem ji nabídla, a pak jsem za ni dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku, připadalo mi jako samozřejmost, že bych měla napsat další román s kriminální zápletkou…
Povídky pak začaly vznikat jako relaxace od všeho negativního a temného, co nutně souvisí s detektivkou. Jednoho dne mi došlo, že se mi vážně nechce začínat další knihu, ve které někdo umře. Tak jsem se pustila do povídek. Chtěla jsem, aby z nich dýchala lehkost a láska nejen ke kočkám, ale především k životu jako takovému.
Kočky jsou silným motivem všech tří vašich povídkových sbírek, jsou pro vás v životě hodně důležité?
S kočkami žiju od dětství, momentálně mám tři. Nedokážu si představit domov bez nich. Rozumím si s nimi. Vyhovuje mi, že patří jen sobě. Kočka vám nebude oddaná jen proto, že jste si ji vzali a krmíte ji. Musíte se k ní taky hezky chovat, teprve pak k vám přilne. Dokáže člověka opravdu oddaně milovat, ale jedině když si její lásku zaslouží. Vztah s kočkou je rovnocenné partnerství. To mi vyhovuje.
Inspiruje vás k psaní detektivních románů současná populární severská linie krimi literatury?
To ne, detektivky jsem začala psát ještě před touto vlnou. A ačkoli Skandinávii miluju, severskou krimi literaturu moc ráda nemám. I když existují výjimky, třeba Johan Theorin píše podle mého gusta... Ale obecně ve skandinávských detektivkách bývá na můj vkus až příliš prvoplánové krutosti. Detailní popisy zohavených mrtvol, sadisté, kteří dětem vyřezávají jazyky, mozky rozprsknuté po zdi... to fakt nemusím.
Nečtu ani nepíšu detektivky proto, abych se zaobírala násilím. Dobrá detektivka v mém pojetí je inteligentní hlavolam se zvládnutou psychologií postav.
Uvažujete o krimi románech jako o nižší literatuře? Respektive vnímáte třeba povídkovou tvorbu jako něco umělečtěji výše?
Když jsem se rozhodla napsat první detektivku, vůbec jsem to nevnímala tak, že se pouštím do nižší literatury. Naopak, věděla jsem, že třeba ve Velké Británii je kvalitní detektivka vnímána jako hodnotná literatura a na její autory se nikdo nedívá skrz prsty. Snažím se stvořit v první řadě dobrý román, ve kterém jsou osudy postav minimálně stejně důležité a propracované jako detektivní zápletka. Chci, aby příběh fungoval i bez linie o zločinu. Povídky tím pádem nevnímám jako něco umělečtějšího. Možná spíš osobnějšího – jsem v nich víc sama sebou.
Vaši rodiče se věnovali psaní. Ovlivnilo vás to?
Rozhodně, doma pořád někdo něco spisoval a mně připadalo samozřejmé, že to jednou budu dělat také. Mám fotky, jak v předškolním věku klepu do psacího stroje. Táta byl spisovatel a jeho kamarádem byl třeba Ladislav Fuks, který s námi jezdil na dovolené. Zažila jsem s ním dost legrace. Od dětství jsem se pohybovala v uměleckém prostředí, brala ho jako samozřejmost a neměla o něm žádné iluze.
Nejspíš proto, když jsem sama začínala psát knížky, vůbec mi nešlo o to dostat se do literárních kruhů. Už jsem věděla, že to prostředí pro mě úplně není. Jsem praktický, zemitý člověk. Než abych někde v zakouřené kavárně vedla u dvojky bílého nekonečné debaty o literatuře, radši jdu zalévat zahradu.
Na čem teď pracujete?
V první řadě mám rozepsanou pátou detektivku, ale současně opravdu chystám něco úplně nového. Je načase posunout se dál, cítím to už delší dobu. Půjde o příběh o třech ženách, do kterého dám hodně ze sebe a dotkne se i mých předků. Máma říká, že to snad ani nechce číst, protože se bojí, co tam napíšu. Ale já myslím, že tak hrozné to nebude.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: