Článek
Váš první singl se jmenuje Rumcajs miloval Manku. Je to vzpomínka na devadesátá léta. Jaká pro vás ta doba byla?
Hurčík: Byla nádherná, protože jsme v podstatě začínali a byli jsme mladí. Je pro nás velice zásadní, jen si toho z ní moc nepamatujeme…
Váňa: Do diskuse pod písničkou Rumcajs miloval Manku, kterou jsme umístili na YouTube, nějaký kluk ze Slovenska napsal, že je jako album s fotkami z mládí. To přirovnání se mi líbí, cítím to úplně stejně. Když poslouchám její text, mám pocit, že si takové album prohlížím.
Nechci ale devadesátky idealizovat. Byly krásné, to určitě, ale jsou pryč. A zatímco dnes je válka na Ukrajině, tenkrát byla v Jugoslávii.
Vojtek: Líbil se mi přerod, kterým jsme v těch letech prošli. Začínali jsme v osmdesátkách a museli jsme chodit k takzvaným přehrávkám, na kterých někdo rozhodl, za kolik a jestli vůbec budeme hrát.
Také jsme docházeli na Okresní kulturní středisko, kde nám jeho tehdejší šéf pan Viktora kontroloval texty. Pořád tvrdil, že kapela, která neprošla hraním v baru, není kapela, a proč nemáme v sestavě klávesy. Z dnešního pohledu to je absurdní.
V devadesátkách jsme nejdřív nevěděli, co můžeme a co ne. Brzy jsme však pochopili, že můžeme všechno, co není v rozporu se zákonem. Byli jsme u obrody hudby a mohli zpívat vlastní texty, aniž by nám je pan Viktora seškrtal. Také jsme začali chápat tržní hospodářství. Čím víc lidí na nás chodilo, tím víc peněz jsme si vydělali. Ta změna mě bavila, užíval jsem si ji.
Opravdu si toho z devadesátek moc nepamatujete, jak zaznělo?
Hurčík: Ona je to trochu fráze, ale je fakt, že jsme kalili o hodně víc než teď. A každý den.
Krulich: Na začátku devadesátek přišlo nadšení z toho, že padli komouši. Mohli jsme hrát cokoli, ale jen na tancovačkách na Teplicku. Dál jsme nedosáhli. Přitom jsme chodili do práce, normálně jsme hákovali.
Potom jsme začali jezdit po celé republice a koncem devadesátek už na nás v každém větším městě chodilo kolem pěti tisíc lidí. Vzpomínky na devadesátá léta jsou tedy vesměs suprové.
Vojtek: První koncert v Praze jsme měli v tehdejším kulturním domě Barikádníků. Hráli jsme s kapelou Autogen. Asi za dva měsíce vyšlo naše první album a náš další koncert způsobil ve stejném kulturáku kolaps, protože přišly asi dva tisíce lidí, kteří se dovnitř nevešli.
Váňa: Šli jsme postupně nahoru a čím víc nás nenáviděla hudební kritika, tím víc nás milovali lidi. Zlom přišel s albem Go Satane Go v roce 2000. Po něm jsme začali hrát ve velkých halách. Zajímavé je, že nás minuly kluby, z kulturáků jsme přešli rovnou do hal.
Mrzí vás, že jste si v klubech moc nezahráli?
Váňa: Vůbec ne. Vždycky jsme chtěli hrát pro co nejvíc lidí a do klubů se jich tolik nevejde.
Je váš dnešní způsob skládání písniček v porovnání s devadesátými léty jiný?
Špalek: Je to v podstatě stejné, jen se dnes s písničkami víc mažeme. Tenkrát z nás doslova létaly a my je hned točili. První album Má ji motorovou z roku 1991 jsme nahráli za sedm dní. Všechno jsme měli připravené, texty byly hotové a nahrávalo se rychle.
Dnes skládáme takříkajíc za pochodu, v podstatě přímo ve studiu. Základy máme nachystané a společně je pak doděláváme. Texty píšu také ve studiu, celý proces je mnohem pomalejší.
Nejzásadnější rozdíl ale je, že v devadesátých letech se nahrávalo na pás, analogově, zatímco teď se točí digitálně. Počítače nám proces nahrávání zásadně zpomalily.
Zpomalily?
Vojtek: Pás měl omezenou kapacitu, bylo na něm určité množství stop, a tím pádem nebylo možné donekonečna něco dotáčet. Digitál má možností mnohem víc, dá se v něm mazat, stříhat, dotáčet, kopírovat, a člověka pořád něco napadá, takže stále něco předělává a upravuje. Tím pádem to trvá déle. Nevím, jestli je to k dobru věci.
Váňa: Dříve musel každý umět dobře hrát, nic nešlo ošidit. Dnes dokážou studiové počítače mnoho věcí dotáhnout a upravit, takže dobře hrají i ti muzikanti, kteří tak dobří nejsou. Je ale pravda, že to, co jsme pustili na desky tenkrát, bychom dnes už nepustili. Máme na sebe větší nároky, nechceme se opakovat, o písničkách více přemýšlíme.
Skupina Kabát je momentálně na turné.
Nové album se jmenuje El Presidento podle první písničky na něm. Není ale politická, jak by se mohlo zdát…
Špalek: Je o prezidentovi motorkářského gangu. Na desce je nicméně spousta politických odkazů a narážek. Mnohé z nich nejsou na první poslech patrné, ale jsou tam. A je tam také jasný názor na to, s kým v politice jsme.
Bavíte se o ní?
Špalek: Před koncertem někdy sedíme v šatně a na politiku nadáváme. Jinak se o ní nebavíme. Náš hlavní politolog je Tomáš…
Krulich: No hlavní politolog… Politika šla vždycky mimo mě. Stalo se ale, že v šestadevadesátém roce Miloš Zeman jako šéf ČSSD jezdil za voliči autobusem, kterému se říkalo Zemák.
Náhodou jsme se potkali v jednom hotelu v Havlíčkově Brodu. Pořádně jsme nevěděli, o koho jde, jen jsme tak seděli a říkali si, že vedle jsou nějací papaláši.
Nadávali jsme přitom na to, že platíme vysoké daně, a já řekl, že až se tamten, a ukázal jsem na Zemana, dostane do Strakovky, budeme úplně v háji, protože nám ty daně zvýší ještě víc. A to přišlo, takže jsem se stal hlavním politologem kapely.
Dnes mě politika pořád nebaví, člověk si nevybere. Nikomu nefandím a oblíbeného politika nemám. Musím ale přiznat, že pravičácké programy jsou pro nás lepší.
Kabát má svůj jasný zvuk, nicméně nemá problém se od něho odklonit, a to i stylově. Je u vás tahle tvůrčí svoboda totální?
Váňa: V hudbě jsme si vždycky dělali, co jsme chtěli. Nikdo se nemusel bát přinést písničku z jiného ranku. Máme úžasnou tvůrčí svobodu. Když je písnička dobrá, kapela ji vezme, nahraje a hraje.
Týká se to i aranžmá. Když jsme nahráli skladbu Kdoví jestli, lidi říkali, že to není Kabát. Dnes je to jedna z nejoblíbenějších písní, které jsme natočili. A na nové desce je také překvapení.
Špalek: Jsou tam nářezy i pomalá věc. Není tam ale ani jedna písnička typu Králíci nebo Joy. Měli jsme nachystanou jednu o mývalech, ale nakonec se nám do konceptu alba nehodila.
Přistihnete se někdy při tom, že se opakujete?
Krulich: Neustále, jen tomu pro klid říkáme vlastní rukopis. Že jsem složil něco, co je podobné tomu, co už jsme nahráli, většinou odhalím sám a nikoho s tím pak už neotravuju.
Když se mi to nepovede, přijdou na to kluci ve zkušebně. A ten nápad musí pryč.
Váňa: Někdy se zase písničky na desku nehodí a použijí se v budoucnu. Skladba Kalamity Jane byla původně natočena pro album Go Satane Go, ale dostala se až na Dole v dole.
Hurčík: Houby magický z našeho předešlého alba Do pekla/do nebe zase čekaly na vydání patnáct let.
Minulý týden ve čtvrtek jste vyrazili na koncertní turné. Kolik písniček z nového alba na něm hrajete?
Vojtek: Je jich pět, Když Rumcajs miloval Manku, El Presidento, Kazačok, Za ztracený námořníky a Nesmrtelná teta. Celkem hrajeme devětadvacet písní a z těch, které jsme delší čas nehráli, zazní třeba Kdo si nechce hubu spálit.
Může se vám hodit na Zboží.cz: El presidento - Kabát [CD], Do Pekla/Do Nebe - Kabát [CD], Colorado - Kabát [CD]