Hlavní obsah

O etickém podhoubí dokumentární tvorby

21. 10. 2022, 9:00 • Aktualizováno 21. 10. 2022, 9:01

Dokumentární film je ze své povahy hraniční disciplínou. Již od doby, kdy byl definován Johnem Griersonem, si v sobě nese vnitřní konflikt: svou formou a ambicemi je uměním, svým vztahem k realitě vykračuje v lepším případě k žurnalistice, v horším k propagandě.

Foto: Zuzana Humpálová, ČTK

Součástí Konference o etice v dokumentárním filmu na MFDF Ji.hlava bude i promítání filmu Věry Chytilové z roku 1978 Čas je neúprosný.

Článek

I z produkčního hlediska se pohybuje na velmi nejistém území. V tradici autorského filmu má být výrazem svrchovaného tvůrčího gesta, zároveň ale vzniká ve vysoce konkurenčním prostředí produkcí soutěžících o omezené zdroje a přízeň publika. Tvůrčí osobnosti jsou často závislé na institucionálních podmínkách televizních studií, která mají vlastní organizační cíle a principy, jež mohou být v přímém rozporu s těmi autorskými.

Tyto souřadnice tak mají nakonec jediné ohnisko: tvůrčí štáb, který film vymýšlí, plánuje, realizuje, a nakonec i při jeho distribuci doprovází svým výkladem a komentáři.

Zodpovědnost, která je v nezávislých podmínkách naložena na bedra jen několika málo lidí, je ohromná. Filmaři a filmařky vstupují lidem do životů, vyjadřují se k politickým a sociálním otázkám, operují v ekonomicky vymezeném prostoru, mají své závazky k institucím, s nimiž spolupracují. A v tom všem se snaží tvořit – umění.

Esej Martina Šrajera: Slepé skvrny českého dokumentu

SALON

Pod tímto silným tlakem ze všech stran se oslabují kolektivní vazby zodpovědnosti: jako by tuto zodpovědnost dokázal zvládnout pouze výjimečně morálně a umělecky disponovaný jednotlivec, který požívá všeobecný respekt. Jakákoli pravidla nebo zásady jako by byly nepotřebné, či dokonce škodlivé: omezují osobní svobodu; tvůrčí gesto je svrchované. Jde však o romantickou představu, jež nakonec redukuje jakoukoli vážnou debatu o etice filmové tvorby na abstraktní filosofování o vztahu umění a reality.

Není tedy divu, že dokumentaristické postupy stále zůstávají spíš intuitivní. Tvůrci a tvůrkyně se – na rozdíl od jiných odvětví, včetně vědy nebo zmíněné žurnalistiky – nemohou opřít o obecně přijímaná etická pravidla, která by jim poskytovala nadosobní kompas pro etické chování v jejich profesi.

Hledání etiky

Od šedesátých let 20. století se přitom v řadě oborů rozběhla vážná diskuse o hranicích profesionality, živená kritikou mocenského postavení expertů a expertek.

Lidé působící v oblasti lékařské péče, výzkumu, na úřadech, u policie či v žurnalistice se z principu své práce nacházejí v pozici, kdy mají nad těmi, s nimiž jednají, výrazně navrch, a rovněž ovlivňují život celé společnosti.

Jakým způsobem se lze bránit proti jejich moci? Kde jsou hranice profesionálního jednání a začíná zvůle?

Nejviditelnější byl tento posun v medicíně a ve vědě, kde byly postupně formulovány i velmi striktní zásady jednání, které nejen chrání společnost a subjekty, s nimiž experti a expertky pracují, před případnými škodami, ale čím dál více jim přiznávají svobodu podílet se na rozhodování o jejich osudu. Vědecké experimenty a lékařské postupy, které byly běžné ještě v padesátých letech 20. století, jsou dnes vyloučeny a prostor morálních závazků se rozšiřuje za hranice lidské říše ke zvířatům, přírodě, životnímu prostředí.

Foto: Kamil Košun

Jan Motal

Etické kodexy jsou jen nejviditelnější částí tohoto výrazného pohybu od intuitivního rozhodování ke sdíleným, reflektovaným a kolektivně vyjednaným zásadám, jež odborným profesím usnadňují rozhodování a lidem, s nimiž pracují, dávají jistotu, že jejich svoboda a integrita budou zachovány.

V podloží psaných pravidel bují živoucí organismus akademických pracovišť, odborných společností, žurnálů a časopisů, profesních i veřejných diskusí, právních bitev i institucionálních regulačních mechanismů, které vytvářejí prostor profesní etiky.

Toto hnutí posledního půlstoletí se v českých podmínkách jen minimálně rozšířilo do prostředí médií a umění. Po sametové revoluci převážil „triumfalismus svobody“, jak to v jednom rozhovoru vyjádřil mediální teoretik Jan Jirák. Myšlenka jakýchkoli zásad, principů a pravidel se jevila jako omezení tvůrčí svobody a volného projevu, jako závan z dob minulých.

I proto se žurnalistické kodexy v médiích rozšířily až ke konci devadesátých let 20. století a spíše pod tlakem politické reality, která chtěla volný prostor zkrotit alespoň nějakými pravidly vetknutými do nového tiskového zákona. Pohříchu ovšem zůstalo pouze u nich a v Česku dodnes chybí systematická a strukturovaná akademická i odborná diskuse o mediální etice či základní samoregulační mechanismy a instituce běžné v zahraničí.

Jak dnes učit umění? Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natočili film Zkouška umění

SALON

Filmová tvorba i za našimi hranicemi stála spíše stranou těchto pohybů, nicméně v posledních dekádách se tendence stanovit etické hranice projevují sice živelně, ale velmi sebevědomě.

Nejviditelnější bylo pravděpodobně #MeToo, případně kontroverze kolem obsazování herců a hereček z menšinových etnik, vedle toho se však výrazně začalo prosazovat i hnutí ekologické a ekonomické udržitelnosti, jako je iniciativa Albert, jež vznikla v roce 2011. Takzvaný green filming, tedy ekologické natáčení podporující environmentálně zodpovědné jednání, si našlo cestu i do ryze komerčního prostředí – u nás jej prosazuje mediální skupina CME, stojící za TV Nova.

Pro Česko je nicméně symptomatické, že ve filmovém a televizním prostředí tyto kampaně ve většině vyvolaly minimálně rozpačité, ne-li vyloženě odmítavé reakce. Stejně jako zůstává profesní etika filmařů osobním závazkem na intuitivní úrovni, smysluplné veřejné diskuse o etice jsou vzácné a většinou nejsou motivovány úsilím o vyjednávání a hledání sdílených zásad.

Co je za hranou?

V dokumentárním filmu je to o to patrnější, protože filmaři a filmařky pracují na rozdíl od fikční tvorby s běžnými lidmi, do jejichž životů vstupují a často je i převracejí k nepoznání. Tato skutečnost svádí navracet se k věčným a spíše filosofickým otázkám o vztahu umění a reality, hranicích svobody a manipulace. A kvůli tomu nám unikají otázky mnohem menší, přízemnější a konkrétnější:

Mají lidé právo na autorizaci? Lze natáčet v jejich soukromí i bez jejich souhlasu? Je možné používat to, co je natočeno „mimo záznam“? Lze natáčet s dětmi bez přítomnosti rodičů? Jak natáčet lidi v afektu, se sníženou schopností orientace nebo rozhodování? Musejí dát dokumentaristé právo vyjádřit se lidem, o nichž se ve filmu hovoří? Je možné zatajit ve prospěch příběhu okolnosti či lidi, kteří sice byli součástí natáčení, ale do autorského záměru se nehodí? Jak natáčet chudé či nevzdělané lidi ze sociálních periferií? Jaké zásady producentů nebo instituce, pro niž se natáčí, jsou ospravedlnitelné a proti kterým je legitimní se bránit? Mohou dokumentaristé a dokumentaristky využít druhé lidi pro prosazování svého názoru, i když oni s ním nesouhlasí? Je možné publiku něco zatajit, abychom vybudili kýženou reakci?

Foto: Milan Malíček, Právo

Jedním z vystupujících bude na konferenci i kontroverzní dokumentarista Vít Klusák.

Žádná z těchto otázek není akademická. Jsou to reálná dilemata, která dokumentaristé a dokumentaristky řeší každodenně – a namnoze na ně zůstávají sami. Nemusí tak být vždy schopni reagovat na tlaky z branže, od lidí, s nimiž natáčejí, nebo z instituce, která film produkuje.

Bez společné reflexe dokumentární etiky mezi tvůrci a tvůrkyněmi, lidmi působícími v akademické sféře, publikem i filmovými subjekty nelze nalézt hranice, na kterých by panovala alespoň rámcová shoda a které by vytvářely bezpečné, dialogické a chápavé prostředí. A bez výzkumu, který pomůže takovou diskusi postavit na empirický základ, není smysluplná argumentace možná.

I proto jsme se rozhodli v rámci letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava uspořádat konferenci spojující akademickou a profesionální sféru, filmovou kritiku, publikum i sociální herce a herečky, která by se zabývala otázkou moci v dokumentárním filmu.

Cílem je iniciovat dialog, který bude jistě trvat velmi dlouho a bude vyžadovat ještě mnoho setkání a společné práce, ale jehož plodem může být vytvoření produktivního podhoubí, z něhož vyroste mnohem pevnější a jasnější představa, co česká dokumentární tvorba považuje za správné a co nikoliv.

Dokumentaristická etika je v rukou tvůrců a tvůrkyň, ale podílet se na její reflexi můžeme my všichni. A pozvání k tomuto dialogu platí pro každého, komu na tomto oboru záleží.

Konference o etice v dokumentárním filmu se uskuteční příští čtvrtek od 11 do 18 hodin na Malé scéně jihlavského DKO.

Související články

Výběr článků

Načítám